Drama místo kebabu: téma migrace na divadelních prknech

Migranti na jevišti a v hledišti, divadelní hry na téma migrace: německá divadla objevila nové téma. Jen dobře míněné dokumentární divadlo? Bývávalo…

'Doing Identitiy / Bastard Muenchen - Fluchten, Teil1: Arbeit', Christine Umpfenbach, Muenchner Kammerspiele, 2008; Copyright: Andrea Huber










Ve Stuttgartu hledá režisér Volker Lösch na ulici mládež tureckého původu, staví ji na divadelní jeviště a nechává ji hrát inscenaci Wut – nahromaděný Vztek na cizí vlast. V divadle v Essenu vypráví v rámci projektu Homestories dvacet mladých lidí z městské části s převahou migrantů své příběhy, které ani v nejmenším nepřipomínají poklidné multikulturní všednodenní soužití. V hamburské Kulturní fabrice Kampnagel staví mladí inovační hudebníci a tanečníci, veskrze děti přistěhovalců, třpytivý svět show proti brutální a iluzí zbavené skutečnosti. A rovněž v Berlíně či Kolíně nad Rýnem, Mnichově nebo Düsseldorfu se nejenom ve foyer, ale také na jevišti ukazuje, že Německo je zemí přistěhovalců. Migrace, doposud spíše téma sociálních statistik a zpráv z problémových městských čtvrtí, se dostala až na hrací plány divadel.

Divadla rozpoznala v migraci, která rozhodně není na míle vzdálená od jejich dvoran, své téma. A reagují, tak jak to umí jenom divadelní scéna: rychle, provokativně a nápaditě. Zkrátka úplně jinak než úřady a odborníci, když se zabývají situací přistěhovalců. Německá činohra a tzv. off divadla se již ale dávno vzdálily dobře míněnému a sociální práci evokujícímu typu čistě dokumentárního divadla. V takových představeních zpravidla vypráví hlavně mládež tureckého původu vlastním scénickým jazykem o rodné zemi a nezaměstnanosti, kulturních posunech, násilí a vlastních tužbách a jejich výstup je prokládán více či méně netradičními hip hopovými vložkami.

Již ne cizincem v cizině

'Homestories - Geschichten aus der Heimat', Ein Stueck von Jugendlichen aus Katernberg und Nuran Calis, Schauspiel Essen, 2006; Copyright: Diana KuesterNa jevišti sice stále ještě vídáme převážně amatérské herce – látka, kterou většinou představují neuskutečněné sny, se ale již neopisuje 1:1. Proto mohla například muslimská mládež v kolínském divadle Arkadas Theater vyjádřit v německé realitě to, co ji rozrušuje a co jí vadí, také v klasické roli Othella, Romea nebo Julie. Časy, kdy „cizinec býval cizí“, ať v cizině, či ve vlastní zemi, se totiž prakticky nezměnily. A díky Anje Hillingové, Moritzi Rinkemu nebo Feridunu Zaimogluovi začínají téma migrace zpracovávat ve svých hrách také renomovaní autoři.

'Doing Identitiy / Bastard Muenchen - Mia san Murat', Buelent Kullukci, Muenchner Kammerspiele, 2008; Copyright: Andrea HuberSamozřejmě se ale divadlo ani u tématu migrace neobejde bez teoretické základny a bez „eventu“ a inscenuje migraci jako komplexní umělecký počin. Již dávno nestačí doufat v to, že pouze na základě zinscenování dotyčného kusu se bude cítit osloveno publikum, které se normálně do divadla ani nevypraví. Z tohoto důvodu mnichovská divadelní scéna Münchner Kammerspiele zastřešila celou sezonu 2008 víceznačným mottem „Přijít může každý“. Úhly pohledu by nemohly být odlišnější: Oidipus na Kolónu se, v klasickém pojetí, věnoval útěku, odvržení a začlenění; Doing Identity – Bastard München opustil s projekty divadelní prkna a vyrazil do ulic předměstí, ke konkrétní cílové skupině. Ve spolupráci s Mnichovskou univerzitou a Goethe-Institutem byly pro změnu pod titulem No integration?! vedeny kulturněvědné rozhovory k otázkám migrace a integrace v Evropě.

'Homestories - Geschichten aus der Heimat', Ein Stueck von Jugendlichen aus Katernberg und Nuran Calis, Schauspiel Essen, 2006; Copyright: Diana KuesterU všech těchto typů inscenací se divadlo nezřídka ocitá přesně na pomezí mezi náročným zábavním podnikem a sociální institucí. Člověkem, který se vyzná v obou oblastech stejně dobře, je Volker Lösch, který ve Stuttgartu pracuje s tureckými hrajícími laiky. Sociální pracovník anebo divadelní tvůrce? Na každý pád Lösch přesně podtrhuje, na čem mu záleží – umění povolává do akce tam, kde podle jeho názoru selhala politika: „Je to mládež ze třetí generace gastarbeiterů. Člověk musí nutně zjistit, že k opravdové integraci nedošlo. Tito mladí žijí mezi kulturami, pendlují mezi dvěma jazyky a označují se, aby podtrhli onen rozdíl, za kanáky (Kanaken je hanlivé označení pro lidi s jižanským vzezřením – pozn. překl.). V čem spočívá hranice odlišující je od německého světa, vědí zcela jasně. Jejich hlavní problém v zásadě tkví v rostoucí propasti mezi chudými a bohatými. Tato mládež se z nejrůznějších sociálních a rodinných důvodů nedostává ke vzdělání, které zaručuje dobře placenou práci. Jsou tlačeni do systému, který momentálně kolabuje.“

Zviditelnění přání a snů

Zajisté by ani na divadle nemělo vyjádření oprávněné zlosti těchto mladých lidí upadnout do stereotypních výčitek vůči systému. Divadlo má koneckonců dostatek možností, jak nabídnout alternativy ke zcela normálnímu všednímu životu – i kdyby to mělo být „jenom“ zviditelnění přání a snů, jak říká Volker Lösch.

Aslı Sevindimová, novinářka tureckého původu, zasedá v organizačním výboru Evropského hlavního města kultury Ruhr.2010 a zodpovídá za programovou část Svátek kultur. Jak může umění – tedy taktéž divadlo – přispět k tématu migrace, je pro ni očividné: „Pokud opravdu chceme docílit změny skrze kulturu (...), pak se to nepodaří jenom za pomoci baletu s načechranými sukýnkami, ale tím, že kultura vyjde do ulic, masově. To by mohlo být měřitelným přínosem migrantů ke kultuře v Německu – vylákat kulturu z kamenných chrámů. Změnit všednodenní kulturu v Německu – jako se to už stalo v kultuře stravování.“ Řečeno jinak: což takhle dát si častěji drama místo kebabu?
Bernd Noack
je kulturní novinář a divadelní kritik, činný mj. pro Theater heute, Deutschlandfunk a Bayerischer Rundfunk.

Copyright: Goethe-Institut e. V., Online-Redaktion
květen 2009

Překlad: Mgr. Martina Fejfarová

Máte k tomuto článku ještě otázky? Napište nám.
online-redaktion@goethe.de

odkazy k tématu