„Internet může dát prostor i lidem, kteří se jinak v médiích nevyskytují,“ říká v rozhovoru novinářka a blogerka Kübra Gümüsay. Někdy se ale člověk pohybuje na síti pouze ve své oddělené komunitě.

Paní Gümüsay, jak dlouho jste blogerka a jak jste se jí stala?

V roce 2008 jsem začala vést můj zápisník. Tehdy jsem se sama sebe ptala: Jak je možné, že mě někdo, kdo mě potká na ulici a vůbec mě nezná, může nazvat „zahalenou slepicí“? Odkud se berou tyto předsudky? Odpověď pro mě zněla: Je mnoho paralelních společenství, která žijí všechna vedle sebe a takřka spolu nekomunikují. Tím nemyslím jen přistěhovalce na straně jedné a původní většinovou společnost na straně druhé, ale například i akademiky nebo příjemce sociální podpory. Svým zápisníkem chci prolomit stereotypy, které v posledních letech vznikly. Co je jednodušší než kliknutím myši vniknout do světa jedné muslimské dívky v Německu?

O čem píšete?

Zpočátku jsem hodně psala ze svého života, aby čtenáři začali v mase zahalených šátky rozpoznávat jedince. Stále častěji jsem také začala vyprávět příběhy lidí, které nelze nikde jinde slyšet, protože se nevyskytují v žádných médiích. Napsala jsem například o životě jednoho transvestity v Istanbulu. Nebo o ženách v Německu, které nemluví německy a „jako by tu vůbec nebyly“, protože jejich práva nejsou vůbec respektována.

Uplynulé měsíce jste strávila v zahraničí. Změnil se tím váš pohled na německou společnost?

V Anglii jsem ještě nikdy nemusela vysvětlovat, proč nosím na hlavě šátek. Nikdy jsem zde nezažila diskriminaci. Nechci tu nic malovat narůžovo, i zde existuje rasismus. Ale otevřenost je tady úplně jiná: je tu mnoho muslimských řidiček autobusů, které nosí šátky, nebo u pasové kontroly sedí černoška vedle Inda v turbanu. Mnoho muslimů je velmi úspěšných, jsou zde muslimští profesoři, právníci a soudci. V Anglii existují drsné sociální problémy, avšak současně tu není ten „skleněný strop“, ty neviditelné bariéry, které brání ženám v postupu na vyšší profesní pozice jako v Německu. Teprve teď jsem si uvědomila, jak hodně musí muslimský přistěhovalec v Německu bojovat, než se dostane na úroveň, kdy může o něčem rozhodovat. Je nutné vždycky nejprve prohlásit: jsem Němka a mluvím německy.

Zatím opravdu bohužel ne všechny děti z tureckých rodin mluví dobře německy, i když se v Německu narodili.

Ano, mnohé z nich nemluví dobře německy ani turecky. Doma je rodiče nenaučí dobře turecky, to se pak omezuje na každodenní mluvu. Ve škole se potom najednou učí němčinu, aniž by uměly pořádně turecky. Vlastně by měla nejdřív existovat podpora mateřského jazyka. Když ovládáte dobře jeden jazyk, je pak o hodně snazší naučit se i ten další. Já jsem měla štěstí, že mě má maminka velmi podporovala. Již před školou jsem uměla turecky číst a psát a velice se dobře vyjadřovat. Proto jsem se pak také snadněji naučila německy. Jak se kdo dobře dokáže jazykově zorientovat, nesouvisí tolik s tím, po kolik generací žije jeho rodina v Německu, ale především s příslušností k vyšší sociální vrstvě a s určitou podporou. Vždyť ani Němci, kteří pocházejí ze sociálního dna, často nemluví dobře německy.

Nedávno jste napsala na Twitteru: „integration is highly discriminatory“, tedy že „integrace je značně diskriminační". Jak jste to myslela?

Ten citát pochází od jedné feministické aktivistky tady v Anglii. Jedná se o otázku: kde je hranice mezi integrací a asimilací? Co všechno musí někdo, kdo se chce integrovat, udělat? Ve Velké Británii se vede podobná debata jako v Německu. Myslím přitom na diskuzi, kterou jsem vedla s Thilo Sarrazinem ve vysílání stanice BBC. Tehdy jsem se představila, řekla jsem, co dělám, a zeptala jsem se ho: „Co ode mne žádáte?“ A on mi řekl: „I want you to integrate“. Co mám ale udělat, abych v jeho očích vypadala jako integrovaná? Pan Sarrazin se zřejmě domnívá, že integrace znamená vzdát se své osobnosti, odložit svou vlastní identitu.

Vadí Vám, že se Vás neustále ptají na témata týkající se integrace a islámu?

Častokrát se diskutuje o islámu, ale přitom na pódiu nesedí žádný muslim. Diskuze je potom rychle polarizující, populistická a štvavá. Důležitým krokem proto je, pozvat muslima nebo muslimku a nehovořit jen o nich, ale i s nimi. Současně je pro mě ale velmi důležité, abych nebyla omezena pouze na tuto jedinou roli, což, přiznávám, je dost obtížné. Teprve nedávno jsem o tom diskutovala s jednou spřátelenou redaktorkou, která pracuje pro jednu prominentní talkshow. Je naše společnost připravená vidět na televizní obrazovce ženu s šátkem na hlavě, aniž by se ani jedním slovem zavadilo o tom šátku? Jakmile se šátek objeví, všichni ho chtějí neustále tématizovat. Já doufám, že budu smět jednou hovořit v televizi například o internetu, aniž bych musela vysvětlovat svůj šátek.