Buchara, Chiwa, Samarkand: stejně jako jsou jména uzbeckých měst podél Hedvábné stezky zvučná, tak jsou stejně okouzlující. Není zapotřebí mnoho fantazie, aby se člověk ve stínu impozantních staveb cítil jako v pohádkách z Tisíce a jedné noci. Z bazaru se line vůně římského kmínu a koriandru, vedle sebe se tu tyčí věže z melounů a granátových jablek. Nemluvě o překrásných fasádách mešit a madras.

V Uzbekistánu jsou zahraniční turisti oblíbenými hosty. Lidé jsou pohostinní. Na bazarech a v obchodech je poptávka po cizí měně: „Dolary, dolary,“ pokřikují prodavači hedvábných šálů a keramických mističek. Neshánějí se po domácí měně sum, kterou jste vyměnili a nyní se jí potřebujete zbavit. Není totiž dovoleno ji vyvážet. Podle údajů uzbecké ambasády v Německu je v zemi činných více než 360 pořadatelů zájezdů. Starají se o půl milionu zahraničních turistů ročně. Podíl německých návštěvníků přitom činí asi deset procent.

V Německu mají Uzbekistán v nabídce mnozí pořadatelé zájezdů. Mnichovská agentura specializující se na kulturní cestovní ruch Studiosus zaznamenala například v roce 2012 v centrální Asii v porovnání s předchozím rokem nárůst účastníků o 28 procent. Celkem v roce 2012 cestovalo s touto agenturou do zemí Hedvábné stezky okolo 1400 návštěvníků. Téměř všechny zájezdy přitom vedly buď výlučně do Uzbekistánu, nebo pobyt v této zemi zahrnovaly. Nárůst potvrzuje také Ury Steinweg, jednatel cestovní agentury z Kielu Gebeco. Země prý oslovuje hlavně klasické dovolenkáře se zájmem o poznávání. Na letišti v Taškentu a u snídaňového bufetu v Buchaře se ukazuje, co to znamená: do Uzbekistánu očividně přijíždějí zejména turisté v důchodovém věku z Německa a dalších západoněmeckých zemí. To, že se o jejich zemi zajímá skupina studentů, proto některé domácí překvapuje: „Řada lidí ještě nikdy neviděla mladé Evropany,“ raduje se z naší skupiny průvodkyně po Samarkandu. V Uzbekistánu absolvujeme svoji letní školu oboru východoevropských studií Univerzity Ludwiga Maximiliána v Mnichově a Univerzity v Řezně.

Ovšem náš program se velice podobá itineráři starších turistů prahnoucích po poznání. Je to i tím, že naše uzbecká cestovní agentura ráda naviguje z muzea do muzea. Nahlédnout za kulisy je těžké. Když nás řidič autobusu veze z Buchary do Samarkandu, nechává se přemluvit k velice krátce neplánované zastávce. Rádi bychom si zblízka prohlédli a vyfotili pole bavlny, která v délce mnoha kilometrů zleva i zprava lemují silnici. Řidič tady prý vůbec nesmí zastavovat – ale nakonec zastavuje. Ovšem jen na tak dlouhou dobu, než stačíme vytáhnout foťáky a jednou rychle stisknout spoušť. Při cestách vlakem a autobusem jsme z velké dálky opakovaně vídali lidi při práci, jak holýma rukama otrhávají trsy bavlny z po kolena sahajících keříků na zdánlivě nekonečných polích. Tady není vidět ani nohu.

Příběhy o sklizni bavlny si proto musíme nechat vyprávět. V Taškentu, Buchaře a Samarkandu se o bavlně zas a znovu zmiňují průvodci i domácí obyvatelé. Popisují sklizeň bavlny jako národní záležitost, při níž jsou zapotřebí všichni – také lékaři a zdravotní sestry, studenti a profesoři. Zdá se, jako by byli hrdí na to, co národ společně zvládne. Bavlna, bílé zlato, exportní šlágr, který zemi přináší blahobyt a respekt, za jehož dobré prospívání se berou všichni. Pohled na město vypovídá o této interpretaci: bavlník zdobí látky a tašky, stejně jako talíře, budovy a uzbecký erb.

Jinak to vidí nevládní organizace jako třeba Human Rights Watch (HRW): ke sklízení bavlny přinutila uzbecká vláda na podzim 2012 více než milion obyvatel: neoprávněně a pod hrozbou trestu – stojí ve zprávě, kterou organizace HRW zveřejnila v lednu. Jednoznačně se prý jedná o nucenou práci, cituje zpráva Steva Swerdlowa, experta HRW na oblast centrální Asie. Děti a dospělí měli v mnoha případech pracovat deset až dvanáct hodin denně a za svou práci dostat „málo či nijak zaplaceno“, nebo dokonce ještě zaplatit pokutu, pokud nesplnili předepsaný denní objem. Uzbecké úřady již čtvrtý rok po sobě odmítly přístup mezinárodním pozorovatelům, stěžuje si HRW. Místní aktivisté a nezávislí novináři, kteří se pokoušeli o nucené práci podávat zprávy, jsou prý vystavováni hrozbám a zatýkání.

Kritickým tématem uzbeckých novinářů však není jen sklizeň bavlny. Nevládní organizace Reportéři bez hranic (RSF) uvádí Uzbekistán na svém žebříčku svobodného tisku, který vyšel v lednu 2013, na 164. Místě, tedy za Saudskou Arábií a Běloruskem. Na mapě světa této organizace zobrazující svobodný tisk je Uzbekistán stejně černočerný jako Írán nebo Čína. Uzbekistán patří podle Reportérů bez hranic celosvětově rovněž k nejhorším cenzorům internetu.

Místní průvodkyně, která nám chce předat trochu vlastivědy, to vidí jinak: „Máme spoustu časopisů, třeba časopisy pro ženy, pro děti,“ vypráví plynně německy. To, že ne vždycky sdílíme její názor na uzbeckou historii, vysvětluje takto: „My máme svoje knihy, vy máte zase ty svoje. Vyprávím vám to, co stojí v našich knížkách. Vy si můžete přečíst, co stojí v těch vašich.“

V uzbeckých knihách pravděpodobně nefiguruje závěr výroční zprávy nevládní organizace Amnesty International (AI) za rok 2013, který pojednává o této zemi: „Právo na svobodu slova bylo v roce 2012 výrazně potlačováno. Zastánci lidských práv a novináři byli nadále šikanováni, biti, trestně stíhání a zatýkáni.“ Ochránci lidských práv sedí ve vazbě, „částečně v hrozných, nelidských a ponižujících podmínkách,“ tvrdí AI. „Důvodem k obavám je dále to, že se často využívá mučení a jiné týrání, aby z dotčených získalo ‚doznání‘. To se týká zejména osob, které se podezřívají, že jsou v kontaktu se zakázanými náboženskými skupinami.“

Amnesty International nemá stejně jako zahraniční novináři a jiní bojovníci za lidská práva do Uzbekistánu přístup. Údaje se opírají o „poznatky z naší dlouholeté práce k této zemi a také o četné kontakty s lidmi v Uzbekistánu – například s obránci lidských práv nebo oběťmi porušování lidských práv a jejich rodinnými příslušníky,“ vysvětluje Marie von Möllendorff, odborná referentka pro Evropu a centrální Asii u německé pobočky Amnesty International.

Turista nic z toho nevidí. Znamená to, že člověk může s klidným svědomím obdivovat kulturní bohatství země a přitom zapomenout na hlasy, které si stěžují, že se za kulisami děje bezpráví?

Na tuto otázku nemají jednoznačnou odpověď ani sami odborníci. „Do bojkotu se pouštět nebudeme,“ vysvětluje například Antje Monshausen, referentka turizmu a rozvoje v organizaci Brot für die Welt (Chléb světu) Evangelické rozvojové služby. Ta se zasazuje o trvale udržitelný, sociálně odpovědný a ekologický turizmus a vydává informační službu TourismWatch, kterou vede Antje Monshausen. Také nevládní Amnesty International a Human Rights Watch nemají na otázku, zda cestovat do země, která nedbá lidských práv, žádnou jednoznačnou odpověď. „Turisté a pořadatelé zájezdů by každopádně měli postupovat uvědoměle – třeba při výběru poskytovatelů služeb či smluvních partnerů,“ vysvětluje Antje Monshausen. Ze strany organizátorů zájezdů lze vysledovat první známky toho, že se tématem zabývají, ovšem praktická realizace ještě zdaleka nenastala. Několik málo organizátorů si již „začalo uvědomovat svoji odpovědnost za lidská práva“. Organizace Brot für die Welt se domnívá, že jednat musí i spolková vláda a požaduje od ní, aby definovala závazná pravidla pro německé firmy.

Antje Monshausen radí turistům, aby se již předem informovali o sociálních, kulturních a politických souvislostech panujících v cílové zemi, aby se v destinaci mohli chovat odpovědně. Ale i během dovolené je vhodné mít oči na stopkách: „Když turista kupříkladu v hotelu zjistí, že personál pracuje přespříliš, může to sdělit pořadateli zájezdu.“ Kromě toho lze při plánování výletů, při nákupu suvenýrů nebo návštěvách restaurací dávat pozor na to, aby šlo o lokálního poskytovatele služby. Němečtí turisté jsou na téma lidských práv prý vcelku citliví. Tato citlivost se ovšem nepromítá do nákupního chování. Proto Antje Monshausen požaduje: „Dovolená, to jsou ty nejkrásnější týdny v roce, ochrana lidských práv by v nich měla být zahrnuta.“

Na příkladu Uzbekistánu je vidět, že pro turistu není snadné nahlédnout za kulisy a posoudit, kdo nakonec ze zahraničních turistů v zemi profituje. Pro pořadatele zájezdů Studiosus je odpověď přesto jasná: „Naše cesty přispívají k výměně, setkávání, informovanosti a otevřenosti. Proto věříme, že odpovědný a trvale udržitelný turizmus dlouhodobě napomáhá pozitivní změně v dodržování lidských práv,“ zní jedna ze zásad společnosti. Podobně to vidí i jednatel agentury Gebeco Steinweg: „V zemích, kde rámcové politické podmínky omezují vícestrannou výměnu informací, či ji dokonce znemožňují, je kontakt mezi domácím obyvatelstvem a lidmi zvenčí a jejich kulturou o to důležitější. Turizmus může pomoci mít oči a uši nastražené a iniciovat vzájemné kontakty.“ Tento argument je pro něj důležitější než argument hospodářské a případně morální podpory autoritářských režimů, vysvětluje Steinweg. Ještě ovšem dodává: „Koneckonců v těchto případech neexistuje žádná správná či špatná volba. Každý turista se musí sám za sebe rozhodnout, který argument u něj osobně převáží.“