„Když jsme doma, vyrážíme na dovolenou!“

Kolik škol už za život navštívil, na to nedokáže Mario Weber spontánně odpovědět… Možná deset? Nebo to bylo patnáct? Co si pamatuje, putuje tento 16letý mladík spolu se svými rodiči a malým bratrem rok co rok od dubna do prosince spolkovou zemí Severní Porýní-Vestfálsko i celým Německem – z poutě na pouť, z města do města, ze školy do školy. Weberovi provozují kolotoč pro děti a stánek s rychlým občerstvením. Doma tráví rodina z vestfálského města Lippstadt jen zimní měsíce anebo období, kdy nemá na týden či dva naplánovanou žádnou akci.

Společný dětský pokojíček? Kdepak, Mario a jeho bratr žijí v karavanu

Během cest zůstává Mariova rodina na jednom místě zpravidla jen tři až pět dní. Přijíždějí krátce před začátkem poutě, aby dali dohromady karavany, atrakce a stánek. Mariovi rodiče spí v jednom karavanu, 16letý Mario a jeho 10letý bratr v druhém. „Jasně že se někdy hádáme, jak to tak mezi bratry bývá,“ přiznává Mario. „Ale žít společně v jednom karavanu, to není zas až tak jiné než žít v jednom domě. Rozdíl je jenom v tom, že doma máme dva vlastní pokoje…“

Uspořádat vozy, namontovat dětská letadélka, prodat lístky… Do běžných prací na pouti se Mario s bratrem samozřejmě zapojují: „Musíme se postarat o práci, která vyplyne. Když se třeba něco rozbije, s tátou to opravím,“ vypráví školák. „Ale dopoledne a nebo večer někdy míváme volno. Podle toho, co je v okolí, jdeme například do města nebo do bazénu.“ Svůj volný čas tráví Mario rád s kamarády, kteří jsou taky „kolotočáři“ a které na stejných akcích opakovaně potkává. S přáteli z domova je v kontaktu přes mobil nebo Facebook.

Usadit se? Ani nápad! I přes některé těžké chvíle…

Se spolužáky ze škol, kam Mario chodí, když je rodina na cestách, se naproti tomu přátelství navazuje těžko: „Na několika školách jsem sice potkal fajn lidi, kteří mi všechno ukázali a taky se se mnou trochu bavili. Často mě ale lidi ve třídě úplně ignorovali. Nebylo to pro mě vždycky snadné.“ Naštěstí Mario alespoň docela dobře zvládal probíranou látku, protože na poutě opakovaně docházeli učitelé, aby jeho i ostatní děti v karavanu doučovali.

Celkově je ale život na cestách pro Maria úplně normální: „Jsem typ člověka, který je rád v pohybu. A jsem na to zvyklý od narození, přesně jako moji rodiče. Je to tak už celé generace.“ Není proto divu, že Mario a jeho rodina ani během tříměsíční zimní pauzy nechtějí jen tak vysedávat doma, ale pravidelně tráví vánoční prázdniny na dovolené v cizině. Mario zrovna chodí do 10. třídy a ještě v tomto roce školu ukončí. A pak? Chce nejdřív dál pracovat u svých rodičů, a jen co to půjde, udělá si řidičák a ohlásí svou vlastní živnost – jako provozovatel pouťových atrakcí, jak jinak!