Nějak do Afriky

Foto: © Simon Rauch

Vyprávění o tom, jak 27letý Simon Rauch z Grötschenreuthu v Horní Falci cestoval po svých z Bavorska do Ugandy.

Foto: © Simon Rauch
Pěšky na cestě do Keni. Foto: © Simon Rauch

Rodiče Simona Raucha žijí již čtyři roky v Ugandě jako misionáři. Bylo jasné, že Simon je bude chtít navštívit. Jenže cesta letadlem se Simonovi nezdála dost vzrušující. Chtěl pocítit hranice mezi zeměmi: „Chtěl jsem vědět, jak se mění lidé, jídlo a kultury.“

Proto se bláznivý nápad rychle změnil v realitu: Simon chtěl cestu zvládnout pěšky a lodí. Kromě letadla si povolil i další dopravní prostředky. Simon, který pracuje jako truhlář, si sbalil batoh, přibližně si naplánoval trasu a bez větších příprav vyrazil. „Z domova jsem vyjel na vetchém kole směrem na Řezno,“ vypráví tento dobrodruh. „Rozloučení pro mě bylo snadné, protože jsem nebyl spokojený se svou tehdejší prací a doufal jsem, že se během cesty 'najdu' a taky pomůžu druhým.“

Simon byl na cestě přes tři měsíce, procestoval 14 zemí a urazil 14 000 kilometrů. „Bohužel mi už u Pasova praskl drát v kole,“ vzpomíná Simon. Proto stopoval až do Maďarska: „Na rakousko-maďarské hranici jsem stál celý den v dešti na dálnici. Nikdo mě nechtěl vzít. Nakonec jsem se do Budapešti přece jen nějak dostal. Tam mi poradili, abych jel raději vlakem, protože stopování je příliš nebezpečné.“ A tak Simon naskočil na vlak směřující do Rumunska – směrem k Černému moři.

Foto: © Simon Rauch
Při orbě jednoho pole v Etiopii. Foto: © Simon Rauch

„Mým velkým snem bylo dostat se výměnou za nabídku výpomoci na nákladní loď, proto jsem se u Černého moře snažil zajistit si nějakou možnost 'spoluplavby'.“ Ze spárů divokých kousajících psů, kteří ho obklíčili a o nichž kolovala historka, že již rozsápali jednoho filipínského kapitána, se v přístavu v Constanţě zachránil úprkem na loď. Tady se seznámil se syrskými lodními dělníky. „Syřané byli neuvěřitelně přátelští. Strávil jsem s nimi v přístavu dva dny, jedl jsem s nimi turecký chléb a oni mi zatím vyprávěli o Sýrii, o tamější válce a o Koránu.“

Loupežná přepadení i pohostinnost

Bohužel se nemohl se svými novými přáteli vypravit na moře: „Pokusil jsem se s úřady vyjednat výjezd lodí, ale nepodařilo se.“ Proto stopoval dál přes Bulharsko do Istanbulu. Ale ani odtamtud ho s sebou žádná loď nevzala. Zato ho popovezl jeden autobus s přístavními dělníky – sice jen o pár kilometrů dál na další autobus, ale tím pak již mohl cestovat až k řeckým hranicím. „V Řecku mě nejdřív nechtěli bez auta vpustit do země. Hodiny jsem za větrného chladu čekal, jenže nikdo mě nechtěl vzít s sebou. Vždyť bych mohl být drogovým dealerem.“ Když viděl přijíždět auto s německou poznávací značkou, „vrhl se“ mu Simon „pod kola“ a přesvědčil německý pár, aby ho vzal s sebou.

Foto: © Simon Rauch
Spolujízda na střeše školního autobusu. Foto: © Simon Rauch

„V Řecku jsem zažil hned další dobrodružství, protože jsem se tu seznámil s jedním Izraelcem, který je již šest let na cestách.“ S novým souputníkem Simon nocoval v lese, když vtom se před stanem objevilo šest maskovaných policistů. „Srdce mi pěkně bušilo, ale po delší diskuzi jsme nakonec dostali povolení zůstat přes noc.“

Do vzrušujících situací se dostával často. Jedné noci spal sám ve stanu na louce v blízkosti Suezského průplavu, když se do stanu začali drát dva neznámí muži. Simon je zahnal na útěk, sbalil si věci a schoval se nedaleko. Z úkrytu pak pozoroval, jak se ho muži vrátili hledat s posilou.

Celkově však podle Simona převažují pozitivní vzpomínky. Nejenom proto, že si návštěvou egyptských pyramid, koupelí v Mrtvém moři a prohlídkou Akropole splnil svůj dětský sen. Zažil i pohnuté momenty s nejrůznějšími lidmi. „Když jsem s Jochenem, Němcem, kterého jsem poznal v Asuánu, několik dní projížděl ve žhnoucím parnu na kole pouští, dostali jsme se náhodně do vesnice, kde se konala velká svatba. Obyvatelé nás pozvali, a tak jsme jako Asterix a Obelix slavili tancem s ostatními okázalou slávu.“

Foto: © Simon Rauch
Na oslím povoze poblíž Bahir daru v Etiopii. Foto: © Simon Rauch

„Není chudý ten, kdo má málo peněz“

Překvapení Simon zažil, když se dostal do Súdánu: „Válka tu nebyla vůbec znát. I když mě před touto zemí všichni včetně mojí matky varovali, potkal jsem jen nesmírně veselé a ochotné lidi.“ Simon stále pokračoval směrem k Ugandě. Na keňsko-ugandských hranicích se seznámil s jednou učitelkou, která ho vzala k sobě do rodiny. „Seznámil jsem se s ní, když jsem se šíleně rozčílil kvůli jednomu nemístně předraženému hotelu, kde jsem chtěl původně přespat. Pochopila situaci a nabídla mi možnost přenocování u sebe. Pobyt u ní byl pro mě velmi emotivním zážitkem, protože svojí rodině a mně ráno ještě za tmy zpívala k probuzení překrásné písně v angličtině a ve svém kmenovém jazyce.“


Větší náhled

Dobrých 6000 kilometrů dlouhý kus Simonovy cesty přes africký kontinent

Poslední noc předtím, než dorazil ke svým rodičům, se Simonovi naskytla možnost přespat v opravdické kulaté hliněné chatrči: „Stálo to na seznamu mých cestovatelských cílů, a tak jsem sebral veškerou odvahu a zeptal se na ulici jednoho muže, zda u něj můžu přespat. Bohužel mi nerozuměl a odkázal mě na souseda, učitele angličtiny.“ Ten Simona srdečně přijal. „Když jsem pak stál ve sprše pod širým nebem – rodina mi dokonce dala k dispozici teplou vodu, což zde není žádná samozřejmost – a viděl nad hlavou hvězdy a palmové listy, cítil jsem se neuvěřitelně svobodně a šťastně.“ Vůbec se během cesty nesmírně radoval z maličkostí, které pro něj byly v Německu často samozřejmé: „Máte zkrátka mnohem větší radost z drobností, které se dějí, a vše vnímáte mnohem intenzivněji.“

Když Simon další den konečně dorazil ke svým rodičům v misionářské stanici v Arue, plakal radostí. S rodiči strávil na stanici jeden týden, pak vyrazil na zpáteční cestu – samozřejmě opět po souši. Tak úplně ale jeho „bezletový“ plán nevyšel: „Když jsem se na zpáteční cestě dostal do Izraele, nešlo pokračovat ani pěšky, ani lodí, a tak jsem si spontánně koupil let do Athén.“ Odtud pokračoval lodí do Ancony a dále vlakem za sestrou, která žije v Itálii.

Foto: © Simon Rauch
Dechberoucí výhled na východní Afriku. Foto: © Simon Rauch

„Vlastně jsem vyrážel i s motivací někomu pomáhat. Teď se ale sám sebe ptám, jak lze Afričanům vůbec pomoci,“ shrnuje Simon. „Na svojí cestě jsem také viděl, že Afričané mohou sklízet úrodu čtyřikrát do roka, že se na obrovských plochách pasou stáda dobytka a že v Súdánu můžete sbírat zlato ze země. Viděl jsem, že Afrika žije a že jsou lidé veselí a otevření. Naučil jsem se, že chudý není ten, kdo má málo peněz.“

překlad: Martina Fejfarová

Copyright: Goethe-Institut Praha
červenec 2013

    Další články k tématu

    Bez safari a tančících Zulů
    Start-upový projekt „Mingle Africa“ chce čelit běžným klišé o Africe: nabízí poznávací cesty jako alternativu k dobrovolnickým programům.

    Znenadání králem
    Céphas Bansah je v Ludwigshafenu šéfem autoservisu – doma v Ghaně je králem více než 200 000 lidí... protože píše pravou.

    Afrika, mé srdce
    Díky neuvěřitelným náhodám se ze strojního inženýra Františka stal zlatopkop a zachránce deštných pralesů Frank. Dnes žije se svým "kmenem" zase zpátky v Praze, ale Afrika má v jeho srdce své pevné místo.

    Neštěstí těch druhých
    Spisovatel jako dvojí agent: najatý pomocník, ale zároveň pozorovatel na vlastní misi: špion, který sleduje sám sebe. Tak líčí Rainer Merkel svou roli na cestách po Africe, Kosovu a Afghánistánu.

    S velrybím žralokem po boku
    Dan Drahozal žije a pracuje v Džibutsku. Povolání: potapěč. Žraloci nadohled a strach z teroristických útoků jsou pro něj na denním pořádku.

    Po sametové revoluci do světa
    sametová revoluce a svoboda cestování zavedly Evu Mahrovou na novou křižovatku. Stala se průvodkyní a pobývání v buddhistických zemích jí zcela změnilo život.  

    Nějak do Afriky
    Jak 27letý Simon Rauch z Grötschenreuthu v Horní Falci cestoval po svých z Bavorska do Ugandy. 

    „Wazungu! Wazungu!“
    Jediná bílá mezi samými černochy. Tři měsíce strávila naše autorka Janna Degener s batohem na zádech cestováním po východní a jižní Africe. Komentovaná obrazová galerie.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...