Cestovat zakázáno
„Nevím, co mám celý den dělat“
18letý Azibo [Jméno bylo redakčně změněno.] před čtyřmi lety uprchl ze západní Afriky a od té doby žije v Berlíně. Jako žadatel o azyl podléhá takzvané rezidenční povinnosti, takže nesmí opustit město.
Bylo mi patnáct let, když jsem přišel o celou rodinu. Můj otec zemřel už dva roky před tím, protože nesouhlasil s politikou v naší zemi. Jednoho dne do našeho domu vtrhli neznámí lidé a všechno zničili. Zůstal jsem úplně sám. Po třech dnech pro mě přišel jeden voják, který mě vzal k sobě domů. Po nějaké době přišel pak jeden jeho známý obchodník, a když mu ten voják pověděl o mém problému, tedy že nemám žádnou rodinu a vlastně vůbec nikoho, navrhl, že by mě mohl odvézt do Evropy, a všechno pro to připravil.
Bez vzdělání, bez práce
Dva týdny potom jsem s ním odletěl do Berlína. Na letišti mi řekl, ať na něj počkám. Ale zmizel a už se nevrátil. Oslovil jsem francouzsky jednu černošku, která mě odvedla do domova pro nezletilé uprchlíky. Odtud jsem pak šel do jiného domova a mohl jsem chodit do školy, takže jsem dokončil základní školu. Rád bych ve škole pokračoval, chtěl bych se učit na zdravotníka, ale cizinecký úřad tvrdí, že to není povoleno. Nesmím jít ani na žádnou stáž a nesmím ani pracovat, protože nemám pracovní povolení. Nevím, co mám dělat. Jsem celý den doma.
Problém zvaný rezidenční povinnost
V Braniborsku existuje statek, kam člověk může chodit, aby mluvil s Němci, a zlepšoval si tak jazykové znalosti. Chodil bych tam rád, ale nemůžu, protože musím zůstat v Berlíně. Nesmím nikam cestovat, ani po Německu, ani po Evropě. Tak jsem i o prázdninách pořád doma. To je pro mě hrozně těžké. Jeden právník poslal mou žádost o azyl na cizinecký úřad, ale zatím jsem nedostal žádnou odpověď. Do školy chodím pravidelně a nikdy jsem neměl žádný problém s policií. Přál bych si, abych dostal pas a mohl si dodělat školu. Chtěl bych pracovat, abych nemusel dostávat peníze od sociálky.
