Zápisky z pouti do italské metropole

Z Českých Budějovic Zibura vyrazil 20. června 2012. „Vycházel jsem přesně jako středověcí poutníci, od prahu svého domu v Budějovicích. Zastavil jsem se ještě v oblíbené kavárně, pak jsem vyrazil směrem do Pasova a do Innsbrucku. Pouť do Říma je takřka zapomenuta, dříve ji chodily statisíce lidí, pro některé byla i trestem,“ líčí poutník.

Jako „odsouzený k pouti“ se ale Zibura necítil. I přesto, že šel hlavně po asfaltu podél frekventovaných silnic a dálnic - žádná jiná alternativa totiž neexistuje. „Turistické stezky v Itálii neexistují. Výsledkem chůze po rozpáleném asfaltu jsou samozřejmě desítky puchýřů. První se objevil devátý den putování. Čekal jsem, že nebudu moci pokračovat. Koupil jsem si i nové boty, ale moc to nepomohlo,“ vypráví Zibura s tím, že podél silnic nemůže člověk ani na chvíli vypnout a musí stále pozorovat protijedoucí auta.

Nepohodlí násobila ještě čtyřicetistupňová vedra a dvacetikilová krosna, kterou poutník nesl na zádech. Obsahovala ešus, nůž, vařič, spacák, stan a několik kusů oblečení. Zibura nesl nejprve také notebook. Toho se ale po několika kilometrech vzdal. Tím jeho přátelé přišli o jeho aktuální zpravodajství na Facebooku o poutnických zážitcích. Denně urazil přibližně 40 kilometrů. „Pro mladého člověka taková cesta skutečně nepředstavuje problém. Lidé jsou stavění na to, aby to vydrželi. Musí se jen hodně pít, já jsem vypil třeba až 10 litrů vody denně. Navštěvoval jsem často i kavárny, kde jsem se aspoň na chvíli cítil jako člověk. Každé čtyři kilometry jsem si dal pauzu a zul si boty,“ sděluje mladý student.

Pohostinnost všude, kam se podíváš

Na cestu se poutník vydal s 260 eury, přespávání po hostelech či motorestech proto nepřicházelo v úvahu. A Zibura to tak ani neplánoval, přenocoval pod širým nebem. „Spal jsem na loukách, v krytých garážích i v odpadní rouře. V určitých částech Itálie je táboření v přírodě dokonce ilegální,“ vypráví poutník s tím, že na cestě jedl jen nejlevnější jídlo a prosil místní o vodu. „Ti mě také často zvali domů. Zjistil jsem, že všude na světě žijí skvělí lidé. Úplně jiní než ve světě vykonstruovaném médii, kde chce člověka každý jen zabít a okrást. Lidé v Německu často přemýšleli, jak mě ještě víc pohostit,“ dodává Zibura.

Jednou se ale student žurnalistiky a organizátor budějovického Majálesu zklamal. „Řítila se zrovna alpská bouřka a já přemýšlel, kde se před ní schovat. Poprosil jsem proto jednu farmářku, zda bych nemohl přespat u ní na statku. Řekla mi, že si můžu postavit stan venku na dvoře. Za hodinu se ta bouře přiřítila, stan jsem měl na vodě. Nikdo ale nepřišel s tím, že se můžu schovat uvnitř,“ uvádí poutník.

Alpy Zibura díky Brennerskému průsmyku překonal za jediný den. Prošel Veronou, Boloňou i Siennou a po prastaré poutnické cestě Via Francigena došel až do Říma. Na cestě potkal Poláky, kteří dodávkou kočovali Evropou, černošské přistěhovalce, kteří nemohli sehnat práci, ale též univerzitního profesora z Boloni či prostitutku.

Viva Italia!

Projevy současné finanční krize v Itálii spatřil na vlastní oči. „Přišlo mi, že tam úplně mizí střední třída. Viděl jsem buď oprýskané a polorozpadlé domy chudých nebo ostnatým drátem obehnaná velkolepá sídla bohatých,“ vypráví. Životní styl Italů, které mohl na cestě potkat, mu nebyl úplně sympatický. Mladí Italové, s nimiž se dal do řeči, neuměli vůbec anglicky a ani se nezajímali o svět kolem. „To mě trochu zarazilo. Ale jsem rád, že mi cesta poskytla vhled do mentality jiné země,“ říká Zibura.

Někteří italští řidiči ho povzbuzovali a fandili mu. Střetu s autem se však Zibura na své celé cestě přesto nevyhnul. „Když jsem přecházel přes přechod, myslel jsem, že jedoucí auto zpomaluje. To se však nestalo. Když byl střet skoro nevyhnutelný, zarazil jsem se holemi o asfalt a uskočil zpět. Auto se o mě jen otřelo. Dotyčný řidič byl naprosto v šoku a hledal, kde mi trčí zlomené nohy,“ usmívá se poutník.

Do Říma dorazil Zibura brzy ráno, užil si proto prohlídku liduprázdné historické metropole. „Původně jsem chtěl ceduli s nápisem Řím pokropit šampaňským,“ usmívá se. Úplnou náhodou se tam stal i jednou z tváří připravované kampaně, která má propagovat právě pěší pouť do italské metropole. Do Česka se pak vrátil autobusem s posledními třemi eury v kapse. „Rodiče mě doma jen opatrně objali se slovy, že vypadám jako bezdomovec,“ říká s úsměvem.

Zažít svět na vlastní kůži

Celou poutí chtěl Zibura navázat na tradici středověkých poutníků i zažít návrat k přírodě. Osamělý se necítil, až do Innsbrucku ho navíc doprovázel kamarád. Loni absolvoval ještě známou pouť do španělského Santiaga de Compostela. „To je úplně o něčem jiném, všechno je uzpůsobené poutníkům: ubytovny, umývárny, značené trasy. Minulý měsíc tuto pouť absolvovali i moji rodiče,“ prohlašuje.

Zibura se chystá ještě na cestu, která patří mezi tři nejvýznamnější křesťanské pouti. Bude zdaleka nejobtížnější. Mladík se totiž vydá do Jeruzaléma. „Této myšlenky jsem se navzdory situaci v některých arabských zemích nevzdal. Jak jsem si původně stanovil, chci vyrazit z jihu Turecka. Kvůli současné situaci v Sýrii ale nelze projít. Proto budu z Turecka pokračovat přes Bulharsko a Řecko. Odtud pak lodí do Izraele, kde pouť ukončím. Ujdu asi 1000 kilometrů, na cestě strávím měsíc a znovu půjdu sám,“ plánuje Zibura.

Nejvíce se těší na proslulou muslimskou pohostinnost. „Pouť tam má ohromnou tradici, která je v islámu zakotvena. Poutník se těší nesmírné úctě. Svou poutí bych také rád veřejnosti ukázal, že muslimové jsou ve skutečnosti výrazně jiní, než jak je prezentují současná média,“ uvádí Zibura.