Jaké to je vyrazit do světa na vandr?

Samozřejmě má Anika i normální příjmení. Má i bankovní konto, číslo sociálního pojištění a zdravotní pojištění. Tedy alespoň teoreticky. Aby formálně bylo vše v pořádku. V reálu se teď ale omezuje jen na to nejnutnější. Vyučená truhlářka se totiž vypravila na vandr. A během této doby věci fungují jinak než obvykle.

Vyrazit na vandr – co to přesně obnáší?

Přesně tři roky a jeden den se Anika nesmí ke svému domovu v Mecklenbursku-Pomořansku přiblížit na vzdálenost menší než 50 kilometrů. To je vzdálenost označovaná jako hranice přiblížení. Nesmí vydávat peníze za ubytování a dopravu. Vlastnit smí jen, co unese na těle (plus jedno náhradní oblečení – tradiční oděv, spacák a několik málo věcí denní potřeby). A po tuto dobu nepoužívá ani své příjmení.

Pravidla znějí sice docela přísně, ale odpovídají tradici. Tento životní styl ale určitě není pro každého. Ovšem Anika si s myšlenkou, že vyrazí na vandr, pohrávala, ještě když chodila do školy. „Už dlouho jsem věděla, že to jednou chci určitě zkusit, a jsem ráda, že se mi to konečně podařilo!“

Žen, které se vypraví na vandr, je mimochodem pořád ještě docela málo. „Po celém světě je asi 600 až 700 lidí na vandru a z toho tak deset procent žen,“ odhaduje Anika. „Tendence je přitom stoupající.“

Poslední panák a pak hurá za hranice města

Samozřejmě to není tak, že by člověka, který se vydá na vandr, vysadili někde v pustině a nechali ho na pospas svému osudu. I zde funguje tradice, která má budoucím poutníkům začátek usnadnit.

Vše začíná rituálem na rozloučenou. Spolu s přáteli a rodinou se vypije půlka lahve pálenky, a pak se zakope pod ceduli s názvem domovského města. Vandrovník vyleze na ceduli, aby se z výšky naposledy podíval na svůj domov a na své blízké, a pak se vrhne do náruče ostatních vandrovníků, kteří čekají na druhé straně hned za cedulí. A potom už všechno začne. Od této chvíle se vandrovník nesmí otočit. „To je docela dojemná chvíle,“ říká Anika. „A musí to proběhnout rychle, aby nakonec někdo z rodiny za člověkem přeci jen nevyběhnul.“

První měsíce na vandru má každý začátečník k ruce zkušeného společníka, který musí sám být už minimálně jeden rok na cestách. Ze začátku je nováčkovi k dispozici 24 hodin denně.

A mimochodem – zbytek kořalky se vypije při návratu domů. Po takové dlouhé cestě člověk zkrátka dostane žízeň.

Stesk po rodině? Sice ano, ale…

Pro Aniku nebylo těžké se rozloučit s domovem, to její rodina s tím měla větší problém. Hlavně mamince trvalo docela dlouho, než si na tu myšlenku zvykla. „Principielně se jí nápad s vandrováním po světě líbí, ale přesto si říkala – proč zrovna moje dcera?“ vypráví Anika a směje se. Ale zákaz přiblížit se k domovu platí jen pro ni a ne naopak. „Já domů nemůžu. Ale moje rodina mě smí navštěvovat.“ Tato příležitostná setkání jsou taky jediné chvíle, kdy se může vidět se svým přítelem. A nepadne na ni někdy smutek? „Jasně, že jsou pro mě rodina i přátelé důležití,” říká Anika, „ale v současné době si prostě užívám vandrování!“

Anika je nyní na cestě už víc jak půl roku a přitom se jí podařilo spojit cestování s prací. Svou současnou práci si sehnala tak říkající po cestě. Šla kolem jedné firmy, nabídla zde své pracovní schopnosti a dostala práci na několik týdnů. Premiéra je to ale i pro jejího současného šéfa Ingo Klettkeho. „Ještě nikdy jsem ve firmě neměl někoho, kdo je na vandru,“ říká šéf truhlářské firmy Klettke v Elsdorfu (Dolní Sasko). „Ale zatím si nemůžu stěžovat.“

Palec nahoru a jde se na věc

Vandr se ale dokonce nemusí omezovat jen na území Německa. Anika má ještě celou řadu plánů – na seznamu zemí, které by chtěla navštívit je: Skandinávie, Irsko, Španělsko, Itálie nebo dokonce Austrálie. Toto ale tradice trochu komplikuje. Anika totiž nesmí vydávat peníze za dopravní prostředky, nemůže si tedy jen tak koupit jízdenku na vlak a vydat se na cestu. Místo toho ji nezbývá než si se vztyčeným palcem stoupnout k silnici a cestovat stopem.

Ale až do Austrálie to takto nepůjde, protože to nejsou jen tisíce kilometrů, ale v cestě navíc stojí oceán. Co s tím? „Někdy člověk najde práci na lodi – práce výměnou za dopravu,“ vyjmenovává Anika různé možnosti. Ale dneska se přísné tradiční podmínky trochu uvolnily. Na takové dlouhé vzdálenosti si Anika může koupit letenku a zaplatit ji stejně jako ostatní cestující. „Souvisí to s tím, že dnes je o dost těžší se nechat najmou na práci na lodi než dřív,“ vysvětluje. Uvolněná pravidla tak či onak – vnitrostátní lety z Hamburku do Berlína povoleny nejsou.

Tři roky vandrování a co potom?

Po třech letech a jednom dni se hranice zakazující vstup do rodného města ruší, a pak se člověk může vrátit domů zpět do svého života. Samozřejmě lze vandrování i prodloužit, pak padesátikilometrová hranice platí i nadále. Mezi lidmi, kteří se vydali na vandr, platí pevné pravidlo: vrátit se zpět do svého normálního života a zvyknout si trvá stejně dlouho, jako byl člověk na cestách.

A má Anika už nějaké konkrétní plány pro dobu potom? „Ani ne,“ říká. Budoucnost přijde, jak přijde. „Vždyť jsem teprve vyrazila.“