Cestováním k prozření

René Nekuda
Foto: © René Nekuda

Templ Bali, Besakih, Indonesie. René Nekuda napravo. Foto: © René Nekuda

Ve svých 18 letech odjel René Nekuda (nyní 27) jako dobrovolník do Keni, ze které se mu už jen těžko odjíždělo. Tato cesta mu zásadně změnila pohled na život i dosavadní hodnoty. Díky ní začal studovat na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, stal se učitelem tvůrčího psaní, zapojuje se do činnosti charitativních organizací a v průběhu let působil v Indii (2009), Kolumbii (2010) a z vlastních zájmů navštívil Indonésii (2011). Přinášíme několik dojmů z jeho (životních) cest.

Zážitek, který vám změní pohled na svět

Příběh cestovatele Reného Nekudy začal v lednu 2005, když zvítězil v první tištěné reality show ČR – Hledá se dobrovolník do Keni. Tuto soutěž vyhlásil časopis Nový prostor spolu s Humanistickým centrem Narovinu. Po absolvování náročných kurzů pro dobrovolníky, lékařských vyšetření a očkování odjel na konci října téhož roku (2005) na měsíční cestu po „černém kontinentu“. Jeho úkolem nebylo, jak se původně domníval, jen psaní článků o činnosti humanitárních organizací v Keni, ale také aktivní zapojování, a to především v oblasti adopce na dálku.

„Dokumentovat adopci na dálku je hlavně o psychické obraně – musíte si uvědomit, že všechny děti prostě nezachráníte,“ posteskl si René. „Že tam jste jenom pro pár vyvolených, že všechny ty neuvěřitelné životní příběhy, se kterými se setkáte, musíte nějak zpracovat a přežít. Ale vidět rozzářený dětský úsměv je odměna nade vše.“

Keňu procestoval René téměř celou. Přestože navštívil i turistické oblasti jako je přímořské městečko Mombasa nebo safari, ve většině případů byl konfrontován s tvrdou realitou chudé Afriky. Nedíval se na ni ale s přehnanou lítostí a odtažitostí. Naopak, jak píše v reportáži o Rusing Islandu: „Tento ostrov, kde jsem usínal pod Jižním křížem nad hlavou, s deseticentimetrovými šváby pod postelí a komáry sajícími mou krev; kde místní děti neznají Playstation ani Harryho Pottera, jsem si zamiloval a stal se mým pozemským rájem.“


Své reportáže psal s nadhledem a humorem. Po tom však není ani stopy při popisu největšího slumu v Africe, Kibera. Tento slum se nachází v Nairobi a žije zde přes milion obyvatel na dvou a půl kilometrech čtverečních bez vody, záchodů a elektřiny. I přes životní podmínky, které Reného konsternovaly, byl právě tento slum zlomovým okamžikem, který ho přiměl přehodnotit svůj dosavadní pohled na svět. „Jedním z mých největších poznatků je,“ píše René Nekuda pro Nový prostor, „že my hledíme na to, co nemáme, a oni se dívají na to, co mají. Takže my nejsme šťastní s tím, co máme, a oni jsou šťastní i bez toho, co nemají.“ I to je důvodem, proč se Kibera zadřela Renému pod kůži. Proč ode dne svého odjezdu stále touží vrátit se do Keni.

Indie jako nápor na nervy

René NekudaPo silném zážitku v Keni se vydal René o čtyři roky později dokumentovat činnost centra Narovinu a organizace Caritas do Indie. „Překvapilo mě, kolik tam žije lidí, ten šílený ruch na ulicích a silnicích. Indie byl pro mě psychický nápor, neboť tam po mně pořád někdo chtěl peníze. To byl i největší rozdíl oproti Keni – tam jsou lidé hrdí a nezištně nápomocní. Indie je bohužel pravý opak,“ popisuje René stinné stránky této země.

Návrat do Indie ho tak na rozdíl od ostatních zemí neláká. Důvodem může být i jeho nejsilnější zážitek, a to cesta poslední třídou ve vlaku. Zatímco teď na něj vzpomíná se smíchem, tenkrát se bál o holý život. „Představte si situaci, kdy nad vámi sedí lidi, mávají vám špinavýma nožičkama před obličejem, turecký záchod se rozlévá po celém vagónku a do toho polovina Indů smrká tradičním způsobem - to znamená bez kapesníku. K tomu obrovské horko a málo prostoru,“ líčí působivě. Svůj postoj k Indii hodnotí slovy jedné Britky, se kterou se v zemi setkal: „Indie je pro mě shit and jasmine“.

Život „mañana“

O rok později procestoval René s jednou svojí kamarádkou Kolumbii, stát Jižní Ameriky. Tuto cestu komentuje jako „trochu bláznivou“. Důvod je zřejmý, jak píše na svém blogu: „Do Kolumbie jsem se vydal bez průvodce, plánu, hodinek, mobilu, ba dokonce i bez znalosti španělštiny!“ Přestože opět mapoval činnost neziskové organizace, tentokrát rakouské FUNSCRI, většinu času strávil jako turista. Vedle katalogových modrých lagun navštívil například i vesnici nedaleko Cartageny, ve které se dle jeho slov zastavil lidský vývoj – Ararku. „Lidé se zde vraždí, loupí, znásilňují a chybí jim základní sociální návyky,“ šokuje nás líčením vesnice, kterou ani Google nevyhledá. Jinak se René nesetkal s násilím či pašováním drog, tedy s předsudky, se kterými do Kolumbie přijel. „Kolumbijci žijí životem ,mañana´, tedy že nic není problém,“ popisuje kolumbijskou náturu. Tedy podobně jako v Keni, kde mají pro tento životní postoj jiné slovíčko: Hakuna matata.

Kolumbie Reného nevystavila žádným nečekaným situacím, se kterými by si nevěděl rady. „Ono když už začnete hodně cestovat, spousta situací a principů začne být podobných či stejných,“ vysvětluje.

Země „třetího světa“

Zatím posledním místem mimo Evropu, které René Nekuda navštívil, byla Indonésie. Tam se vydal z vlastního zájmu. Jak má však ve zvyku, zaměřil se především na poznávání lidí a kultur tohoto souostroví, kde každý ostrov je něčím výjimečný. A jak na něj Indonésie zapůsobila? „Tato země je pro mě symbolem klidu a pohody, ale stejně jako Keňa nebo Indie zapadá do konceptu ,zemí třetího světa´ se vším všudy. Tedy že lidé jsou zde chudí, ale víceméně šťastní.“

Keňa: Masajové. Foto: © René Nekuda

O svých cestách René Nekuda přednáší široké veřejnosti, především žákům základních a středních škol. V budoucnu plánuje návrat do Keni kvůli jednomu soukromému projektu, do kterého by rád zapojil své kurzy tvůrčího psaní. Výstupem by měla být sbírka povídek a výtěžkem z této knihy chce René pomoct obyvatelům keňského slumu Kibera. Láká ho ale i Kambodža. Je tedy jisté, že se časem dozvíme další zajímavé informace o rozdílných kulturách a lidech žijících mimo „země prvního světa“ právě v jeho podání.


Copyright: Goethe-Institut Praha
červenec 2013

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...