Jako WWOOFer kolem světa

Foto: © privatFoto: © soukromý archiv
Foto: © soukromý archiv

Existuje mnoho možností, jak procestovat svět, aniž by to stálo spoustu peněz. Jednou z nich je ekologické cestování WWOOFing.

Je to něco jako dovolená na statku, ale přece dost jiné. Ten, koho přestane bavit cestování, kdy se jen honí z jednoho města do druhého, aby udělal už stou fotografii nějaké památky, může zkusit své štěstí na venkově jako takzvaný wwoofer. Wwoof znamená „We’re welcome on organic farms“ (Jsme vítaní na biofarmách). Jedná se o aktivity dobrovolníků, kteří za stravu a ubytování pracují na farmách, jak se uvádí o programu na webu rakouské pobočky WWOOFingu. Zájemci všech věkových kategorií mají již od roku 1971 možnost získávat zkušenosti v ekologickém zemědělství a zahradničení, v poznávání cizích zemí, navazování nových kontaktů a cenově výhodném cestování. Wwooferské organizace mají zastoupení ve více jak 20 zemích světa, od Argentiny přes Togo až po Nový Zéland.

Toto hnutí se ale nezaměřuje jen na „děti z vesnice“, ale zcela záměrně na „městské děti“, v nichž chce vzbudit zájem o tento typ práce. Zájemci zaplatí členský příspěvek a dostanou seznam všech farem zapojených do programu. Navázání kontaktu, dopravu a délku pobytu si už zařizuje každý wwoofer sám. Stejně tak si sám vybírá, jestli chce pracovat na kozí farmě, u chovu prasat nebo drůbeže a nebo jestli chce zažít nějaký úplně jiný typ farmy.

Dva bývalí wwoofeři pověděli jádu o svých zkušenostech a zážitcích, které zažili jako pomocníci na několika farmách v Austrálii, Řecku a Rakousku.

Felix Foto: © soukromý archiv
Felix při česání vína. Foto: © soukromý archiv

Bylo mi velmi brzy jasné, že po maturitě nechci jít hned studovat nebo pracovat. Chtěl jsem jít do zahraničí nasbírat nové zkušenosti, to byl můj plán. Nakonec jsem se rozhodl pro wwoofing, protože to je něco úplně jiného. Jako městské dítě (18 let jsem žil ve městě) a maturant (12 let školní docházky = 12 let práce hlavou) jsem prostě chtěl nějakou dobu zkusit žít na vesnici a fyzicky pracovat. Dalším důvodem pro mě byla svoboda, kterou wwoofing nabízí. Neexistují žádné pevné plány, kde, kdy a jak dlouho by měl člověk zůstat, nemá žádnou stálou rodinu, v níž bydlí, všechno si tedy může zorganizovat naprosto sám podle momentální nálady.

Začal jsem necelé dva měsíce v Řecku. Byla to taková okružní cesta. Po několika dnech v Aténách jsme pracovali na ostrově Lefkada, pak na farmě na východě Řecka, v horách kolem Volosu. Odtud jsem se pak vydal do Austrálie. V Austrálii jsem cestoval po farmách na východním pobřeží. Na každé farmě jsem strávil vždy jeden měsíc, pak měl pokaždé tři až čtyři dny na prohlídku nějakého města, a poté jsem pokračoval zase dál na jinou farmu. Během pěti měsíců jsem nacestoval asi 3000 km podél pobřeží. Vystřídal jsem všechny možné farmy a statky nejrůznějších druhů a velikostí - od bramborové farmy na tropickém severu (Cairns), přes olivový háj poblíž Brisbane, až po biofarmu nedaleko Melbourne.


Fascinovaly mě jednoduché podmínky, v jakých jsem žil – třeba být měsíc bez elektřiny a teplé vody. Nemuset přemýšlet, co bude člověk ten který den jíst, a pak pro to zajít do obchodu. Ale fungovat přesně naopak – podívat se, co aktuálně je k dispozici na zahradě, a podle toho pak přemýšlet, co lze ze surovin, které jsou k dispozici, uvařit. Jako wwoofer žije člověk poměrně stranou dění, hodně času tráví mezi místními lidmi. Pozná každodenní život na farmě a stane se jeho součástí. Po nějaké době mě dokonce v místní hospodě zdravili mým jménem, což se normálnímu turistovi s batohem na zádech stane jen málokdy.

Navíc je většina wwooferských farmářů velmi přátelská. Ukázali mi okolí (například skryté vodní jámy v australském pralese) a vzali mě i na několik místních akcí, například na motokrosové závody, veletrh traktorů nebo na hippiesácký trh.



Melli Foto: © soukromý archiv
Melli při přesazování. Foto: © soukromý archiv

Já jsem vyrostla na statku, vystudovala jsem zemědělství a wwoofing jsem chtěla využít jako příležitost nahlédnout do provozu jiných zemědělských podniků. Kromě toho je to perfektní možnost, jak lze lépe poznat zemi a místní lidi z jiné než turistické perspektivy! Bylo pro mě důležité vidět a poznat hodně nových věcí. Proto taky preferuji delší pobyty na jedné farmě. A i kvůli tomu jsem si docela dobře vybírala.

Svou první wwooferskou zkušenost jsem udělala ještě v Rakousku v Mittersillu (Salzburg). Tady jsem tři týdny pracovala na kozí farmě. Každý den jsem dojila kozy, pak jsme museli čistit chlívky. Také jsme pomáhala v domácnosti, při sklizni ovoce nebo při opravě ohradníku.

Pak mě to ale táhlo do dálek. Od půlky února do konce dubna 2013 jsem byla na třech farmách v Austrálii. Spolu s kamarádkou jsme si sbalily batohy a vyrazily do Begy (New South Wales: chov ovcí), Warragul (Victoria; chov dobytka na mléko / chov drůbeže na vejce) a v Millaa Millaa (Queensland; chov hovězího skotu – venkovní chov na pastvě).

V Austrálii na rozdíl od regionů v Rakousku s intenzivním zemědělstvím neexistuje chov ve stájích a chlévech. V Austrálii je nahrazují nekonečné pastviny. Velkou výhodou je přitom to, že tak odpadá každodenní práce ve chlévě, respektive je dost zredukovaná.


Ve městě Bega náš pracovní den začínal ráno o půl deváté. Podle aktuálního počasí jsme pak šly na pole (stříhat keře s ostružinami), hodně jsme ale pracovaly v zeleninové zahradě, ovocném sadu nebo na vinici: plelo se, selo, přesazovalo, a taky jsme se staraly o různé rostliny. Když bylo ošklivé počasí, zavařovaly jsme ovoce a zeleninu. A samozřejmě jsme našim hostitelům tu a tam uvařily nějakou rakouskou specialitu – např. špecle se sýrem a tvarohové knedlíky.

Každý den v půl jedné byl oběd – dva krajíčky opečeného toustového chleba s něčím z ledničky a hrnek černého čaje. Přesně o půl osmé večer se podávala večeře. V této rodině nám vždy vařil sám farmář, který byl nadšenec do kvalitní gastronomie a velmi kreativní kuchař. K tomu se podávalo červené víno a povídalo se. O víkendech jsme mívaly volno. Jednou nás naši hostitelé vzali na malý country festival, jindy jsme si samy udělaly výlet na pláž.

Na jiné farmě jsme musely vstávat už v šest hodin ráno a podojit asi 150 krav. V zásadě byla práce na každé farmě dost odlišná a různorodá.

Wwoofování mi umožnilo zkombinovat dvě věci – práci a cestování. Cestovaly jsme s batohem na zádech a vše jsme si organizovaly tak, abychom během wwoofingu měly vždy několik dní přestávky, které jsme strávily ve městech chozením po památkách.

Když o tom teď přemýšlím, nejvíc mě asi lákala možnost sbližovat se s naprosto cizími lidmi a pracovat s nimi tak, že se z nich časem - když jsme někde zůstávaly déle - stávali i přátelé“.

překlad: Martina Stejskalová

Copyright: Goethe-Institut Praha
červenec 2013
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Témata jádu

#Klartexte – Na rovinu
Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

Na venkově
Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

Smíšená čtyřhra | V4
Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

Až po uši
Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...