Putování za splněnými sny

privat
Heřman na svém handbiku. Foto: © soukromý archiv.

Život je jako cesta. Někdy se po ní jde tak samozřejmě, že málokoho napadne, že by tomu mohlo být jinak. Heřman Volf (1965) byl vždy aktivním sportovcem – lezl po horách, plaval, házel oštěpem, věnoval se rychlostní kanoistice a také cyklistice. Před sedmi lety se mu však stal vážný úraz na lyžích a skončil na invalidním vozíku. Najednou před ním stály dvě možnosti: vzdát se nebo začít bojovat. Vybral si tu druhou a díky své obrovské vůli a vytrvalosti si dokázal splnit nejen své sny, ale také sny mnoha dalších lidí.

Odrazovým můstkem se pro Heřmana stalo Centrum Paraple, které mu pomohlo nejen s návratem do běžného života, ale navíc zde zjistil, co vše se dá na vozíku dělat. Vyzkoušel si například jízdu na speciálních lyžích monoski a především se poprvé projel na kole s ručním pohonem, tzv. handbiku. „Moje první cesta byla dlouhá jen pár kilometrů, ale okamžitě jsem pochopil, že je třeba začít úplně od začátku. Nejen ve sportu, ale i v každodenních záležitostech, protože jedině tak se člověk nestane přítěží pro svou rodinu. Sport je navíc u vozíčkáře potřeba už proto, aby se dokázal sám dostat do auta, do sprchy, nakoupit si, uvařit nebo si jen vyjet s přáteli do přírody,“ vysvětluje Heřman.

Před cestou do Norska s pražským primátorem a dětmi, které se putování zúčastnily. Foto: © soukromý archiv.

Francouzské vítězství

Odhodlání, které získal, hnalo Heřmana stále dál a najednou měl chuť udělat něco výjimečného. Něco, co bude symbolizovat jeho vítězství nad handicapem. A tak se rozhodl, že dojede na handbiku z Prahy až pod pařížský Vítězný oblouk. „Věděl jsem, že pokud to dokážu, nebudu už na sebe moct koukat jako na chudinku naříkající nad nepřízní osudu,“ popisuje svou motivaci.

Přípravy na cestu začaly již téměř rok před startem, a ačkoliv původně Heřman plánoval jet bez tréninku, přeci jen mu to nedalo a začal trénovat nejen na kole, ale i na speciálně upraveném rotopedu. „Příprava je samozřejmě důležitá, ale podle mě je nejdůležitější přesvědčit sám sebe, že to chci a že to zvládnu. Člověk nesmí pochybovat. Pokud tomu nevěří, může mít natrénováno, ale to mu nezabrání vzdát to.“ Celá výprava nakonec do Paříže po sedmnácti dnech a 1355 ujetých kilometrech dorazila.

Původně si chtěl Heřman pouze splnit svůj sen, nakopnout se a něco si dokázat, ale uvědomil si, že mnohem více ho bude naplňovat motivovat druhé. Ve spojení s Kontem Bariéry uspořádal sbírku na podporu sportovních aktivit handicapovaných a všem ukázal, že má cenu s osudem bojovat. Nezůstalo však pouze u toho. Zároveň putování do Paříže podnítilo vznik dlouhodobého projektu Cesta za snem, v rámci kterého Heřman podnikl ještě další výpravy po Evropě, a to vždy na jinou světovou stranu a pokaždé s určitým posláním.

Jedna ze vzácných chvil klidu. Foto: © soukromý archiv.

„Tažení na východ“

První přišla na řadu cesta do slovenské Bánské Bystrice. Ačkoliv by se mohlo zdát, že 664 kilometrů je oproti pařížské výpravě slabý odvar, bylo vše pro celý tým mnohem náročnější. „Slovensko jsme pojali jako jízdu na těžko a po trampsku, takže jsem si všechno vezl na kole – od vozíku, přes jídlo, až po oblečení. Každý den pršelo a my jsme spali v kempech pod stanem,“ vzpomíná na své putování Heřman a přiznává, že občas měl chuť všeho nechat a výpravu nedokončit. „Ať už jsem ale den předtím řekl cokoli, ráno jsem sednul na kolo a jel dál,“ zdůrazňuje své odhodlání, „Ještě se nestalo, že bych to vzdal. Všechno je v hlavě, a pokud se člověk sám před sebou nezlomí, dokáže i nemožné věci.“

Duchovní poslání a splnění dětských snů

V roce 2011 se Heřman a jeho tým vypravili i do Vatikánu, aby přivezli požehnání Svatého otce všem českým vozíčkářům. Ovšem jako by se zdálo, že jim není přáno. „Během této cesty jsem se poprvé na handbiku převrátil. Bylo to v německém městě Marktl, které je shodou okolností rodištěm tehdejšího papeže Benedikta XVI. Proto mě napadlo, jestli nás někdo nezkouší, jestli jsme ti praví, kteří mají vézt poselství českých vozíčkářů.“ Nakonec ale vše dobře dopadlo a Heřman dopis po třech týdnech a téměř 1 700 ujetých kilometrech dovezl do České republiky.

Zatím poslední cesta, kterou Heřman uskutečnil, vedla na sever Evropy, na vrchol norské hory Gaustatoppen. Každý den jel symbolicky za jedno vybrané dítě s handicapem a díky sponzorům mohl každému z nich splnit sen v maximální hodnotě 50 000 korun. „Obdarovaných dětí bylo celkem třiadvacet. Jsem s nimi v kontaktu dodnes a musím říct, že změnily můj pohled na život. To, co jsem dokázal, není nic ve srovnání s tím, co ony dokazují každý den,“ přiznává Heřman. Norské putování bylo pro něj zároveň ze všech dosavadních fyzicky nejnáročnější, jelikož musel denně ujet i 170 kilometrů. Zpočátku cítil obrovskou zodpovědnost, ale byly to právě děti, kdo mu pomohl zvládnout vyčerpání a dal mu jistotu, že to dokáže. Velkou oporou jsou Heřmanovi také jeho dvě dcery a především otec, který s ním ve svých pětasedmdesáti letech absolvoval na kole všechny cesty.

Po návratu z jedné cesty mezi svými oblíbenci. Foto: © soukromý archiv.

„Není na co čekat.“

Když se čtyři přelomové výpravy staly minulostí, uvědomili si Heřman se svým kamarádem Miloslavem Doležalem, že myšlenku Cesty za snem je třeba šířit dál. Pořádají proto promítání a besedy na školách či v ústavech a neustále tak připomínají nejen handicapovaným lidem, že se nikdy nesmí vzdát.

Sám Heřman často uvažuje o tom, zda by tohle všechno uskutečnil i v případě, že by mohl chodit, a má pocit, že by to už napořád zůstalo jen jeho nesplněným snem. „Před úrazem jsem žil jako většina lidí. Pořád spěcháme a nestíháme to, co opravdu chceme. Nejdřív je práce a sny a touhy se odkládají na jindy. Po úrazu jsem si uvědomil, že pokud něco člověk chce udělat, měl by to udělat hned, protože zítra už třeba nebude mít tu možnost,“ uzavírá své vyprávění Heřman Volf.


Copyright: Goethe-Institut Praha
srpen 2013

    Další články k tématu

    Záchody pro všechny
    ČtyŘi mladí Berlíňané jeli do Indie... na kole! Na 10 tisíc kilometrů dlouhé túře agitovali pro svůj projekt: Toalety pro Indii!

    Putování za splněnými sny
    Heřman byl vždy sportovcem. Před sedmi lety se mu však stal vážný úraz a skončil na invalidním vozíku. Nevzdal se. Již několik let podniká cykloputování, aby dodal odvahu všem ostatním.

    Za 25 hodin do Drážďan
    Nasadit helmu, zapnout kameru, následujících pětadvacet hodin si vychutnávat přírodu z výšky sedla z Pardubic do Drážďan.

    Napříč světem na kole
    Na cestě strávili čtyřicet pět dní, urazili přes čtyři a půl tisíce kilometrů a projeli celkem osm zemí. A jak to dokázali? Především díky velkému kamarádství, nadšení a silné vůli.  

    Detroit šlape naplno
    Detroit je mnohými považován za divoký západ dnešní doby. Po úpadku automobilového průmyslu se toto město vzmáhá díky řadě občanských iniciativ.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...