Odrazovým můstkem se pro Heřmana stalo Centrum Paraple, které mu pomohlo nejen s návratem do běžného života, ale navíc zde zjistil, co vše se dá na vozíku dělat. Vyzkoušel si například jízdu na speciálních lyžích monoski a především se poprvé projel na kole s ručním pohonem, tzv. handbiku. „Moje první cesta byla dlouhá jen pár kilometrů, ale okamžitě jsem pochopil, že je třeba začít úplně od začátku. Nejen ve sportu, ale i v každodenních záležitostech, protože jedině tak se člověk nestane přítěží pro svou rodinu. Sport je navíc u vozíčkáře potřeba už proto, aby se dokázal sám dostat do auta, do sprchy, nakoupit si, uvařit nebo si jen vyjet s přáteli do přírody,“ vysvětluje Heřman.

Odhodlání, které získal, hnalo Heřmana stále dál a najednou měl chuť udělat něco výjimečného. Něco, co bude symbolizovat jeho vítězství nad handicapem. A tak se rozhodl, že dojede na handbiku z Prahy až pod pařížský Vítězný oblouk. „Věděl jsem, že pokud to dokážu, nebudu už na sebe moct koukat jako na chudinku naříkající nad nepřízní osudu,“ popisuje svou motivaci.

Přípravy na cestu začaly již téměř rok před startem, a ačkoliv původně Heřman plánoval jet bez tréninku, přeci jen mu to nedalo a začal trénovat nejen na kole, ale i na speciálně upraveném rotopedu. „Příprava je samozřejmě důležitá, ale podle mě je nejdůležitější přesvědčit sám sebe, že to chci a že to zvládnu. Člověk nesmí pochybovat. Pokud tomu nevěří, může mít natrénováno, ale to mu nezabrání vzdát to.“ Celá výprava nakonec do Paříže po sedmnácti dnech a 1355 ujetých kilometrech dorazila.

Původně si chtěl Heřman pouze splnit svůj sen, nakopnout se a něco si dokázat, ale uvědomil si, že mnohem více ho bude naplňovat motivovat druhé. Ve spojení s Kontem Bariéry uspořádal sbírku na podporu sportovních aktivit handicapovaných a všem ukázal, že má cenu s osudem bojovat. Nezůstalo však pouze u toho. Zároveň putování do Paříže podnítilo vznik dlouhodobého projektu Cesta za snem, v rámci kterého Heřman podnikl ještě další výpravy po Evropě, a to vždy na jinou světovou stranu a pokaždé s určitým posláním.

První přišla na řadu cesta do slovenské Bánské Bystrice. Ačkoliv by se mohlo zdát, že 664 kilometrů je oproti pařížské výpravě slabý odvar, bylo vše pro celý tým mnohem náročnější. „Slovensko jsme pojali jako jízdu na těžko a po trampsku, takže jsem si všechno vezl na kole – od vozíku, přes jídlo, až po oblečení. Každý den pršelo a my jsme spali v kempech pod stanem,“ vzpomíná na své putování Heřman a přiznává, že občas měl chuť všeho nechat a výpravu nedokončit. „Ať už jsem ale den předtím řekl cokoli, ráno jsem sednul na kolo a jel dál,“ zdůrazňuje své odhodlání, „Ještě se nestalo, že bych to vzdal. Všechno je v hlavě, a pokud se člověk sám před sebou nezlomí, dokáže i nemožné věci.“

V roce 2011 se Heřman a jeho tým vypravili i do Vatikánu, aby přivezli požehnání Svatého otce všem českým vozíčkářům. Ovšem jako by se zdálo, že jim není přáno. „Během této cesty jsem se poprvé na handbiku převrátil. Bylo to v německém městě Marktl, které je shodou okolností rodištěm tehdejšího papeže Benedikta XVI. Proto mě napadlo, jestli nás někdo nezkouší, jestli jsme ti praví, kteří mají vézt poselství českých vozíčkářů.“ Nakonec ale vše dobře dopadlo a Heřman dopis po třech týdnech a téměř 1 700 ujetých kilometrech dovezl do České republiky.

Zatím poslední cesta, kterou Heřman uskutečnil, vedla na sever Evropy, na vrchol norské hory Gaustatoppen. Každý den jel symbolicky za jedno vybrané dítě s handicapem a díky sponzorům mohl každému z nich splnit sen v maximální hodnotě 50 000 korun. „Obdarovaných dětí bylo celkem třiadvacet. Jsem s nimi v kontaktu dodnes a musím říct, že změnily můj pohled na život. To, co jsem dokázal, není nic ve srovnání s tím, co ony dokazují každý den,“ přiznává Heřman. Norské putování bylo pro něj zároveň ze všech dosavadních fyzicky nejnáročnější, jelikož musel denně ujet i 170 kilometrů. Zpočátku cítil obrovskou zodpovědnost, ale byly to právě děti, kdo mu pomohl zvládnout vyčerpání a dal mu jistotu, že to dokáže. Velkou oporou jsou Heřmanovi také jeho dvě dcery a především otec, který s ním ve svých pětasedmdesáti letech absolvoval na kole všechny cesty.

Když se čtyři přelomové výpravy staly minulostí, uvědomili si Heřman se svým kamarádem Miloslavem Doležalem, že myšlenku Cesty za snem je třeba šířit dál. Pořádají proto promítání a besedy na školách či v ústavech a neustále tak připomínají nejen handicapovaným lidem, že se nikdy nesmí vzdát.

Sám Heřman často uvažuje o tom, zda by tohle všechno uskutečnil i v případě, že by mohl chodit, a má pocit, že by to už napořád zůstalo jen jeho nesplněným snem. „Před úrazem jsem žil jako většina lidí. Pořád spěcháme a nestíháme to, co opravdu chceme. Nejdřív je práce a sny a touhy se odkládají na jindy. Po úrazu jsem si uvědomil, že pokud něco člověk chce udělat, měl by to udělat hned, protože zítra už třeba nebude mít tu možnost,“ uzavírá své vyprávění Heřman Volf.