Kolegyně si pro mě připravila osobní prohlídku městem. Sahá od chrámu Senaatintori, ruský pravoslavný kostel, přes hříšně vyšperkovanou kavárnu Café Fazer až na toalety hotelu Torni. Odtamtud je totiž skvělý výhled na město.

Při mé první návštěvě Helsinki vnímám jako metropoli designu se záplavou butiků, výstav a muzeí. V létě a na jaře je město vším jiným než místem plným šedi a ponuré tmy. Město láká festivaly, „bláznivými dny“ v obchodním domě Stockmann, trhy v přístavu, které se tam konají každý týden, festivalem Vappu, který je oslavou jara, studentů i pracujících, a řadou trhů se zbožím z druhé ruky. A všude kolem se zelená a kvete panenská, finská příroda. Úplně jiná atmosféra se tu probouzí ve chvíli, kdy začne odcházet zdejší příšerně dlouhá a neoblíbená finská zima. Toto probouzení je velmi finské, stejně jako parky pro psy, skepse vůči EU nebo cesty trajektem do estonského Tallinu, kam se jezdí kupovat basy alkoholu.

Ani v naší lednici není žádný finský alkohol. Stačí jeden pohled z peněženky do regálu finského supermarketu a je jasné, že ten radši nekupovat. Zato pohled na naši ledničku prozrazuje ledasco o tom, jak tady já a moji spolubydlící žijeme. Jeden z lístečků zakazuje notovat si písničku „I love it“, další zakazuje některá slova, která se tu používají až nechutně často – je to např. „ridiculous“ nebo „weird“. Protože docela často si připadám, jako bych byla součástí nějakého mého vlastního televizního seriálu.

„Co bys udělal, kdybys věděl, že nemůžeš neuspět?“ „Letěl na Mars,“ odpověděl můj šéf. „Občas dělat věci, které prostě chceš dělat, i když hlava říká: Ne,“ reagovala má spolubydlící. – Lidská setkání dělají každou cestu cennou. Stejně jako já jsem kdysi chtěla zkusit spolubydlení, tak bych teď ráda věděla například to, jestli koktejl přeteče, když v něm necháte rozpustit kostky ledu. Ale zatím se nenašel nikdo, kdo by typický drink Lonkero (gin s grepovou limonádou) nechal stát dostatečně dlouho.

Během jednoho volného odpoledne zajdu ještě jednou do kavárny u Sibeliova památníku. Nechtělo se mi tahat hodně věcí, tudíž mám s sebou jen kreditku, protože ve Finsku s ní můžete platit prakticky kdekoli. „Můžu platit kartou?,“ ptám se přesto u pokladny. „Ne. Zůstáváte ve Finsku delší dobu?“ „Ano.“ „Tak zas někdy přijďte a zaplatíte příště, jestli chcete.“ Jsem překvapena a s poděkováním slušně odmítám. Jak že to bylo s tou péčí o zákazníky?

Jaké je Finsko a jací jsou lidé, kteří tam žijí? To je otázka, kterou jsem po návratu slýchávala častěji, než kolikrát jsem se setkala s nějakými Finy. Na to mohu říct jen tolik: s finskou málomluvností jsem se ve finských třídách Německé školy nesetkala, a co hůř - do rozhovorů jsem se ani moc zapojovat nemohla. Z finštiny jsem si zapamatovala, co jsem slýchávala nejčastěji: „Kiitos“, což znamená „děkuji“ – a to o Finech určitě vypovídá mnohé.