„Turkey is great!“

Foto: Hana Martausová

Ale chceme ho v Evropské unii?

Foto: Hana Martausová
Metehan u volantu, Foto: Hana Martausová

Stojíme na srbsko-bulharských hranicích, je půlka července 2011, pozdní odpoledne, stopujeme směr Istanbul. Od hraniční kontroly se táhne dlouhá kolona kamionů, jeden po druhém kolem nás projíždí, někteří mávají a pomyslně ukazují, že jedou jinam, jiní nabízí, že nás Istanbulu aspoň přiblíží. Děkujeme, odmítáme. Doufáme, že budeme mít štěstí a zastaví nám někdo, kdo jede přímo do našeho cíle. Jíme poslední sušenky, pozorujeme dva spící prodavače dálničních známek. Balkánský klid. Po pár minutách zastavuje sedmadvacetiletý řidič kamionu Metehan. „Istanbul?“, „Yes!“, „Nonstop?“, „Yes!“. Na tebe jsme čekali, kamaráde! Nastoupíme do kabiny kamionu, Metehan si nás prohlédne, usměje se, nastartuje a začne naše několikahodinová cesta do Istanbulu.

Po tradičních otázkách odkud jsme, co děláme a kolik nám je, se Metehan na několik hodin ujme slova. Po zevrubném popsání celé jeho rodiny (i s fotografickou dokumentací) přichází na řadu světová politika. A ukazuje se, že Metehan v tom má naprosto jasno. Směsicí turečtiny, němčiny, italštiny a angličtiny nám vysvětluje, jak to vlastně v tom světě chodí. Při charakteristice jednotlivých částí světa se omezuje na pouhé gut, nicht gut, případně problem, nicht problem, přičemž všechny tyto jednoduché projevy svých názorů doprovází (bohužel písemnou formou nezprostředkovatelnými) zvukovými a fyzickými projevy. A tak se dozvídáme, že Amerika a Izrael nicht gut a problem, že Deutschland, Belgie, Nederland gut, Russia very very gut a Putin! Metehan se rozplýval. Ačkoli se Metehan projevoval jako velký odborník mezinárodní politiky, o zeměpis ve svém životě asi moc nezavadil, a tak jsme si jako představitelé pro něj neznámé Czech Republic, Czechoslovakia, Czechia, Češki, Tschechische republik, prostě obyvatelé země next to Deutschland, vysloužili hezké nicht problem a gut. Asi díky sousedství s Německem.

I přesto měl ale Metehan až překvapivě jasno v problematice Evropské unie. I přes nejasnou komunikaci bylo zřejmé, že jednání ze strany EU považuje za nečestné, pro Turecko ponižující a nepotřebné. Jasně dával najevo, že „Turkey is great!“ a nemá zapotřebí vnucovat se nějaké malé Evropě, která ho očividně nechce.

Rozšiřování EU je vždy velmi diskutabilní otázkou, v případě Turecka ovšem více než kdy jindy. Má a může EU připustit, aby do jejích řad přistoupilo přes 70 milionů obyvatel muslimské země? Bylo by přijetí Turecka pro v dnešní době tak názorově i ekonomicky nestabilní Evropu výhodou nebo naopak posledním hřebíčkem do pomyslné rakve? A chce vůbec Turecko do Evropy?

Během necelého půl století politické debaty o začlenění Turecka do Evropy vztahy ochladly z obou stran. A společnost se na obou stranách rozdělila na tábory těch, kteří přijetí vítají, a těch, kteří argumentují bezpečnostní či kulturní otázkou. Podle průzkumu z roku 2010 by většina obyvatel EU byla při hlasování v referendu proti vstupu Turecka, názory v jednotlivých členských zemích se ovšem různí. K přijetí se rezervovaně až nepřátelsky stavějí na úrovni vlády i veřejného mínění některé „staré“ členské země, zvláště Francie a Rakousko, následované Německem, jehož 69 procent obyvatel přijetí Turecka odmítá. Německu přitom připadá privilegovaná pozice – z důvodů přítomnosti silné turecké menšiny v zemi je otázka tureckého rozšíření už nějakou dobu také otázkou vnitropolitickou.

Český názor

Foto: Hana Martausová

Ankara, Foto: Hana Martausová

Česká republika se naopak dlouhodobě k této problematice vyjadřuje pozitivně – tedy alespoň na úrovni vládních a státních orgánů. „Jsme přesvědčeni, že Turecko by se jednoho dne mělo stát členem EU,“ řekl v jednom ze svých prohlášení ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Pro je i současný český eurokomisař Štefan Füle, který má na starosti právě oblast rozšiřování EU a takzvanou sousedskou politiku (ta upravuje vztahy se zeměmi, o kterých se jako o budoucích členech EU neuvažuje).

Výzkumy veřejného mínění ovšem ukazují, že téměř polovina Čechů vstup Turecka do EU odmítá a v referendu by ho nepodpořila – i přesto, že většina Čechů žádné osobní zkušenosti s Turky nemá a turecká menšina u nás je v porovnání s Německem naprosto zanedbatelná (v Německu jsou k dnešnímu dni téměř 3 milionů Turků, v ČR oficiálně kolem tisíce).

Hlavními argumenty proti jsou především rozdílná náboženství, z toho pramenící kulturní neshody (konzervativci v této souvislosti odkazují na společné historické hodnoty a zkušenosti „křesťanské Evropy“, které Turecko samozřejmě nesdílí) a také fakt, že Turecko podle mnohých neleží na evropském kontinentu. EU do nedávna byla a pravděpodobně stále ještě je jiného názoru. Z ekonomického a také mezinárodního hlediska by členství Turecka znamenalo pro EU řadu výhod. EU by se tím posunula blíže ke strategickým oblastem, na jejichž plynovodech a ropovodech budou evropské státy v budoucnu stále závislejší a bez jejichž politického a vojenského vlivu se evropská bezpečnostní politika neobejde. Zároveň by bylo vzhledem k narůstajícím nepokojům přijetí Turecka velmi důležitým krokem ke zlepšení celkového obrazu EU a Evropy v očích muslimů nejen na samotném území EU (momentálně činí počet muslimů v celé EU 15 milionů), ale i po celém muslimském světě. Nehledě na fakt, že Turecko je ekonomicky soběstačný stát se stále rostoucí ekonomikou.

Foto: Hana Martausová

Bazar v Istanbulu, Foto: Hana Martausová

Další zajímavou skutečností zůstává, že Turecko by přivedlo do EU skoro tolik obyvatel jako všechny východoevropské země dohromady, které do ní vstoupily v roce 2004. Současně, že by Evropská unie sousedila s Irákem, Íránem a Sýrií, nedá spát nejen přímým kritikům přijetí Turecka, ale i zdravému selskému rozumu, vezmeme-li v potaz současný vývoj v těchto zemích.

Evropská unie představovala již od svého počátku vizionářský projekt usilující o „jednotu v rozmanitosti“, v jehož rámci různé národy a kultury spolupracují na společném cíli, míru a prosperitě. Je otázkou, do jaké míry je tento „vizionářský projekt“ pouhou zástěrkou pro jakýsi „křesťanský klub“, který usiluje o rozvoj a usnadnění mezinárodní politiky a ekonomiky, a do jaké míry se opravdu snaží reálně hájit hodnoty multikulturalismu.

Z mého pohledu je přístup Evropské unie k Turecku založen čistě na ekonomických zájmech. Ačkoli mě Turecko překvapilo svou zjevnou prosperitou, nepřekvapilo mě svou kulturní a náboženskou odlišností. Přes médii velmi zmiňovaný fakt silné sekularizace turecké společnosti jsem tohoto pocitu nenabyla. Jinými slovy, Turecko je naprosto odlišnou kulturní a národnostní jednotkou, a pokud má nějaké společné zájmy s EU, jsou tyto zájmy čistě ekonomické povahy. A ta by byla výhodnou pouze pro Evropskou unii, především v současné situaci, kdy se EU zmítá nad propastí bankrotu. Jinými slovy, pro Turecko by vstup do evropského společenství znamenal z větší části ztrátu, což mi nepřijde zrovna moc čestné. Proto jsem proti vstupu Turecka do EU.

Co na to Turecko?

Drtivá většina tureckých občanů se k členství Turecka v EU v minulosti stavěla vždy pozitivně. Do roku 2005 souhlas vyjadřovalo 60 až 70% občanů, o 4 roky později už ale pouze necelých 35% Turků. Co způsobilo tak rychlý a razantní pokles tureckého zájmu o EU? Byly to právě zkušenosti Turků žijících v zahraničí? Nebo přístup EU, která se v drtivé většině případů při řešení mezinárodních konfliktů nepostavila na stranu Turecka (izraelský zásah proti konvoji humanitární pomoci z Turecka nebo kyperská otázka)?

Foto: Hana Martausová

Istanbul, Foto: Hana Martausová

Metehan zastavuje u malého bistra u silnice. Venku už je tma, ale horko je pořád. Jakmile si sedneme ke stolu, malý Turek s knírkem nám bez ptaní servíruje malé skleničky silného a strašně sladkého tureckého čaje. Metehan mu říká něco turecky a za pár minut před námi na stole stojí hustá luštěninová polévka. Máme šílený hlad, a tak je pro nás v tenhle moment tahle hustá kaše to nejskvělejší jídlo na světě. Metehan nás pozoruje, jak se bez ohledu na všechny návyky stolování ládujeme. Když chceme zaplatit, odmítá. Jako bych v jeho usměvavé tváři četla „vy chudáčci z Evropy, já Turek to za vás zaplatím“. Ten samý pocit byl zřejmý i u všech ostatních usměvavých a přátelských lidí, se kterými jsem měla možnost se v Turecku setkat. Jsou pohostinní a velmi ochotní pomoci. Jsou hrdí patrioti a jasně dávají najevo, že oni jsou ti, co zvou a hostí. A především přesně vědí, kde je jejich místo a co chtějí. Na rozdíl od názorově nestabilní Evropy, které nemá ani na oficiální a formální úrovni ucelený a jednotný postoj. Krátce řečeno Evropa má problém se svojí identitou, a vypadá, že vlastně neví, co chce. Chceme Turecko nebo nechceme?

Hana Martausová


Copyright: Goethe-Institut Praha
leden 2012

    Turecko a Evropská unie

    Smluvní vztahy mezi Tureckem a Evropou přetrvávají přes 50 let. Po prvotních rozhovorech v roce 1959 podepisuje v roce 1963 Turecko a Evropské hospodářské společenství (EHS) tzv. Ankarskou dohodu, která vytváří celní unii mezi Tureckem a EHS. V roce 1999 přiznává Evropská rada na svém zasedání v Helsinkách Turecku status kandidátské země a o šest let později začíná tzv. screening, porovnávání tureckých právních předpisů s předpisy EU. V roce 2008 Evropská rada přijímá revizi přístupového partnerství s Tureckem. Rozhovory o vstupu Turecka do EU trvají dodnes.

    Další články k tématu

    Mezi dvěma domovy
    Čím dál více Němců s tureckými kořeny se k Německu obrací zády, aby ve vlasti svých předků začali nový život. Tam je ale považují za almancı – Němčoury.

    Bourat tabu
    21-letá Yeksa Bakircian se ve velkém zasazuje za zpracování arménské genocidy.

    Sdílené vzpomínky
    100 let po arménské genocidě osvětluje multimediální procházka stopy německo-arménsko-tureckých vztahů na Hardenbergstraße v berlínské čtvrti Charlottenburg.

    Olympiáda na hrobech předků
    Zimní olympijské hry v Soči byly Putinovým projektem, který má prezentovat prestiž jeho Ruska. Minulost tohoto města u Černého moře ale Putinovi smělý koncept poněkud narušuje. Soči je totiž někdejším hlavním městem Čerkesů.

    O svobodě cestování a plněném ovčím střívku
    Během téměř deseti let po zahájení přístupových jednání se z Turecka ze zdánlivého prosebníka stal sebevědomý partner v jednání.

    Zůstáváme ve střehu
    Za více demokracie: V istanbulském parku Gezi se zrodilo nové celoturecké protestní hnutí. Naše autorka Nina Ludolphi zažila jeho zrod na vlastní oči.

    Témata jádu

    Smíšená čtyřhra | V4

    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...