Freiheit for Future

„O banány nám tehdy rozhodně nešlo“

Na zdi: Berlín, 10. listopadu 1989, Braniborská brána | Foto (Detail): Jürgen Lottenburger © wir-waren-so-frei.de

Zatímco na pravé i levé straně berlínské zdi podzim zbarvuje listy, v NDR začíná mírová revoluce. O rok později je už Německo sjednocené. Fakta hovoří jasně, ale jaké to tehdy na podzim 1989 bylo – od pondělních demonstrací až po prodávání naporcovaných kousků zdi turistům?
O absurdnosti cedulí
Tramvajové koleje, které vedou do nikam | Foto: © Andreas Ludwig

Žena, která tu bydlí, zaparkuje auto uprostřed kreuzberské ulice a jde na posledních centimetrech Západního Berlína domů do svého bytu. Jaké dopravě by asi tak mohla bránit? Projde úzkým průchodem mezi blokem domů a zdí. Volkswagen Brouk kontrastuje s absurditou zdi, která jako by se mu během cesty náhle postavila do cesty. Vedle jsou: tramvajové koleje, co míří do prázdna, stejně jako přerušené spojení se světem za graffiti a betonem. Co tato kreuzberská idylka neukazuje, je více než 130 lidí, kteří na této hranici při pokusu o útěk byli postřeleni.

Od 13. srpna 1961 je Západní Berlín uzavřen zdí, v některých případech uprostřed ulice. Na fotografii je vidět, že zeď protínala berlínské ulice, jak blízko oken se nacházela a jak proti své vůli samozřejmě s ní žijí.

Zeď jako plátno | Foto: © Andreas Ludwig

Na druhé straně Západní Berlíňané zeď sprejují, dělají si z hranice plátno. Svými graffiti ironicky komentují západoberlínský životní pocit – přímo na šedém betonu, který město rozděluje.

Ve sněhu podél zdi leží spadené cedule ve čtyřech jazycích. Varují před svobodou nebo nebezpečím, které hrozí překročením hranice. O několik kroků dál už je jasné, že hranici překročit je beztak nemožné. Na tomto místě v Kreuzbergu se dozvídáme: „You are Leaving the American Sector“. Na východoberlínské straně se nachází bezútěšná uzavřená oblast, izoluje vlastní obyvatelstvo od „mírové hranice“.

Revoluce a svíčky
Demonstrace ve Wittenberge 15. ledna 1990 | Foto: Horst Podiebrad © wir-waren-so-frei.de

„Nebyly to každopádně banány, proč jsme vyšli na ulici, ale ten neustálý pocit strachu a touha konečně jednou moct svobodně vyjádřit svůj názor,“ vzpomíná Katharina Steinhäuser z východoněmeckého města Jena.

Lidé své skandování „My jsme lid (Wir sind das Volk)“ směřují přímo k politické straně SED a zástupcům vlády. Sedmého každého měsíce demonstrující vychází do ulic, aby kritizovali „převládající souhlas“ 98,85 procent s politikou SED při zfalšovaných komunálních volbách 7. května 1989.

Každé pondělí po mírových modlitbách ve východoněmeckých kostelech je čím dál jasnější, že tato čísla nevystihují skutečnou atmosféru v zemi. Při pondělních demonstracích občané demonstrují proti režimu. „Nejdříve byla atmosféra napjatá a úzkostná,“ popisuje očitá svědkyně, která se dění účastnila v Jeně – koneckonců všichni přítomní moc dobře vědí, jak stát případně s kritiky režimy nakládá. Tento pocit popisuje jako něco příznačného pro atmosféru v NDR: bzučení nebo hučení strachu, který v pozadí zní už léta. „Samozřejmě že člověk zažíval i pocity štěstí, byli jsme zamilovaní a mladí. Ale neustále se mělo řvát hurá – a i to zničehonic mohlo být špatně. Pamatuju si na obrovskou beznaděj.“ Všechny všední situace byly prosycené „permanentní, nejasnou nejistotou a strachem, že člověk něco udělá špatně, neprávem vás zavřou a bude státu vydán zcela napospas“. Katharina Steinhäuser vzpomíná na svoji první demonstraci: „Když jsem se doslechla, že v Lipsku demonstrují desetitisíce lidí, tak mě to neskutečně povzbudilo. Pomyslela jsem si: teď už taky nemůžeš zůstat stranou. Člověka prostě posílilo vědět, kolik lidí se už přidalo.“

Panuje napjatá atmosféra, lidé se tlačí v davu, rozbíhají se a vzájemně se připalují svíčky. Přestože ví o brutálních zásazích vůči demonstrantům v minulosti, jaké to mělo následky na jejich pracovní a soukromý ži​vot, demonstrující pociťují nejen odvahu, ale i úlevu. Po „dlouhé depresi“ každý společný krok na ulici člověku dává pocit svobody. „Už jenom demonstrovat proti režimu byla velká změna, prostě říct: A jde se na to! Prostě už nedovolíme, aby se dál mlčelo o všem, co nás tíží.“

Originální transparenty mírové revoluce | Foto: Bernd Schmidt © wir-waren-so-frei.de

V Lipsku protestovali občané dva dny po brutálně potlačených protestech proti oslavě 40 let NDR. „Žádné násilí!“ žádá šest prominentních lipských občanů funkcionáře politické strany SED a skutečně dosáhnou toho, že policie, armáda a „bojové jednotky dělnické třídy“ zůstanou nečinné. 300 000 demonstrujících obejde lipské centrum po Ringstraße – to je okamžik převratu.

To všechno tajně natáčel novinář Siegbert Schefke. Jeho video se propašovalo do Západního Německa, vysílá se v západní televizi – a tak se šíří zpráva o mírové revoluci.

Výzva Nového fóra, opozice v NDR | Foto: © Dokumentationszentrum Alltagskultur der DDR

Jak opozice tyto protesty vlastně organizuje? Někdo tajně předá leták, jiný ho rychle opíše, slova vypadají „nevinně“, skoro jako tahák – ve skutečnosti jsou ale hluboce politické. Prostřednictvím těchto letáků se během několika dní rozšíří výzva Nového fóra. Poprvé v dějinách NDR chce být opozice oficiálně uznána jako politické uskupení. Jde o hodiny, kdy se skupina utváří – o pár dní později výzvu podepíší tisíce občanů.

Berlín Alexanderplatz – live ve východoněmecké televizi
Demonstrace na Alexanderplatzu, Berlín, 4. listopadu 1989 | Foto: Thomas Wiesenack © wir-waren-so-frei.de

„Je to, jako by někdo rozrazil okna,“ říká spisovatel Stefan Heym a popisuje tak atmosféru za půl milionu lidí, kteří 4. listopadu na berlínském Alexanderplatzu špičky NDR vyzývají k politickému přeorientování. Během toho se lidé tlačí v chodbách metra – nesou smotané transparenty a otočené plakáty. Stejně jako v týdnech předtím v Lipsku a jinde jsou nápadité, ironické a vyjadřují nejrůznější politické požadavky po reformování socialismu v NDR. S hesly jako „Tváří k lidu“ a „130000 estébáků nemá žádná zvláštní práva“ se demonstrující obrací přímo na vládu NDR. Při prvních povolených, k režimu kritických demonstracích občané opět ovládnou ulici – a stát jim to dovolí. Svoboda a změna lidem učaruje. Více než 20 řečníků a řečnic, mezi nimi také oficiální zástupci vlády NDR, analyzují stav země a sdělují své požadavky. Panuje klid: demonstrující v NDR ještě nikdy nenaslouchali manifestaci tak pozorně.

Demonstrace na Alexanderplatzu, Berlín, 4. listopadu 1989 | Foto: Merit Schambach © wir-waren-so-frei.de

Kritické myšlenky zní z náměstí až k pohovkám po celé zemi: východoněmecká televize vše vysílá live, zprostředkovává tím ochotu vlády vést dialog. Nevíme, zda by nakonec k tomuto dialogu došlo a z NDR stala demokratická země, protože pět dní nato padla berlínská zeď. Dovnitř směřovaný požadavek po reformách byl nyní pod tlakem otevřené hranice. Zatímco statisíce utíkali na Západ, NDR se zevnitř téměř rozpadla.

Demonstrace na Alexanderplatzu, Berlín, 4. listopadu 1989 | Foto: Hubert Link © Bundesarchiv / Wikimedia

Do jaké míry jsou si účastníci demonstrací vědomi politického a historického významu svého konání, dokazuje hlouček uprostřed davu: na konci demonstrace posbírají plakáty a nakonec je položí před Muzeum německé historie, oficiální východoněmeckou instituci zabývající se historií.

Platí to okamžitě

„Až do poslední chvíle jsem nevěřila, že by se zeď mohla otevřít,“ vzpomíná Katharina Steinhäuser. „Jednou nás navštívili kamarádi z Bonnu. Když jsme potom stáli na nádraží, řekla moje malá dcera ‚příště zase pojedeme na návštěvu my k nim, já jí odpověděla ‚to se nikdy nestane‘. Že zeď skutečně jednou padne – a to relativně brzy –, mi vždycky připadalo nemožné.“ Vypráví, jak obrovská byla touha po svobodě, po možnosti cestovat a po svobodě projevu – a že většina lidí si nepřála konec, nýbrž reformu NDR.

„Odkdy to platí?“ Zní to jako zkoušení ve škole: otázky novinářů po vyhlášení nových pravidel ohledně cestování Günthera Schabowského evidentně překvapily, odpovídá neohrabaně, jako by doufal, že mu někdo šeptem napoví. „Platí dle mého – okamžitě, neprodleně“. Tento vysoký funkcionář strany SED tak omylem vyhlásil okamžitý pád zdi, o pár minut později se ve zprávách informovalo, že hranice je otevřená!

S prskavkami na berlínské zdi: Braniborská brána 10. listopadu 1989 | Foto: Monika Waack © wir-waren-so-frei.de

Extrémní napětí posledních dní se tím uvolní. Tisíce Východních Berlíňanů vyběhnou do ulic nebo nasedají do aut a míří ke zdi. Tam panuje nejistota: na jednu stranu byla zeď prohlášena za otevřenou, na druhou stranu pohraničníci o ničem neví. Závory tedy zůstávají nadále spadené a hranice tím pádem uzavřená. Teprve po deváté hodině večer smějí první občané NDR vycestovat, pohraničníci jejich pasy razítkem zneplatní, vyhostí je tak ze země. „Často se mě lidi ptají, proč jsem jako dcera faráře prostě nepodala žádost o vycestování. Ale to bych musela nechat rodinu. Netušili jsme, že stát se rozpadne, prostě jsme si jen chtěli zajet na druhou stranu hranice, cestovat a pak se zase moct vrátit.“ Razítka v pasech uskutečňují onen kolektivní strach ze zbavení občanství, který Katharinu Steinhäuser provázel ještě dlouho. „Strach, že se nebude moct vrátit, jsem měla ještě dlouho. Pro mě je to pořád něco zvláštního, když jedu do Durynska a vidím hraniční přechod nebo když někdo kritizuje nějakého politika. V takových chvílích mi klesne hlas a nevím, jestli dokážu věřit tomu, že to je vlastně skutečně možné.“

„Lidi se hrnou,“ informuje pohraničník na hraničních přechodu Bornholmer Straße o půl dvanácté večer a jako první otevře hraniční přechod – razítka mlčí, lidi se valí přes hranici. „Byl to obrovský pocit osvobození – ten jásot – to je takřka nezapomenutelné. Mám pořád ještě husí kůži, když na to pomyslím a vidím v televizi záběry z toho dne,“ vzpomíná očitá svědkyně.

Na zdi u Braniborské brány: Berlín, 10. listopadu 1989 | Foto: Monika Waack © wir-waren-so-frei.de

Na berlínských ulicích se v noci mísí úleva a euforie se zvědavostí a pocitem, že se stalo něco nemožného. O půlnoci se otevřely všechny hraniční přechody ve městě. Atmosféra je divoká a uvolněná, v hospodách se rozdává pivo zdarma, lidé z Východu a Západu si euforicky padají do náruče, jásají, navzájem si pomáhají vylézt na zeď, která je dělila celá desetiletí, a tancují. Jsou to ty nejuvolněnější fotky této doby. I přes všechny problémy, které budou následovat, dodnes ilustrují radost ze sjednocení.

Na zdi u Braniborské brány: Berlín, 10. listopadu 1989 | Foto: Hartmut Kieselbach © wir-waren-so-frei.de

Očitý svědek, který tehdy lidi fotil lidi radující se u zdi, vypráví, jak to tehdy bylo: „Když si moje oči zvykly na tmu, všiml jsem si příslušníků VB (Veřejná bezpečnost). Stáli jako voskové figuríny v těch svých zelených uniformách bez hnutí podél zdi a pozorovali nás. Obrovský kontrast.“

První den na druhé straně hranice
Americká vojenská policie 10. listopadu stoicky hlídá hraniční přechod Spojenců „Checkpoint Charlie“. | Foto: © Andreas Ludwig

Tam, kde dříve naproti sobě u zdi stály sovětské a americké tanky, jsou dnes média a natáčejí, jak Východní Berlíňané míří do Západního Berlína. Chtějí se „jen“ podívat. Starší lidé se chtějí zase projít po Kurfürstendammu, navštívit kamarády a příbuzné. Mladší objevují nová místa, která na mapě Východního Berlína představovala jen bílá plocha. Kanceláře zůstávají prázdné, stroje v továrnách pracují naprázdno, protože dělníci jsou v Západním Berlíně – na to jít do práce prostě neměli myšlenky. Někteří se ale toho všeobecného jásotu účastnit nechtějí nebo z politických důvodů drží „pozici“.

Mapa zfalšovaná Státní bezpečností. Tím se mělo zabránit tomu, aby obyvatelé NDR měli přesné informace o tom, kde vede hranice. | Foto (Detail): Tim Brakemeier © dpa – Fotoreport

Mezi Golfy a Bavoráky se v noční zácpě na ulicích Západního Berlína přimísí východoberlínské „trabanty“. Několik hodin po večerních zprávách v západoněmecké televizi to v Západním Berlíně vypadá jako jedna obrovská pouliční oslava. „Byl to mix různých pocitů. Při mojí první cestě za zeď jsem byla nejdříve překvapená tím, jak všechno vypadá. Nejsem samozřejmě naivní a bylo mi jasné, že i za zdí existují problémy; že náš stávající systém nemyslí tolik na lidi nebo vytváří úplně nové problémy. Všechno co bylo A, bylo najednou Z. Všechno, co najednou bylo důležité, najednou bylo nedůležité a naopak,“ vzpomíná Katharina Steinhäuser na svoji první návštěvu v Západním Berlíně.

Zácpa v Západním Berlíně 9. listopadu 1989, nedaleko známého bulváru Kurfürstendamm | Foto: Fumiko Matsuyama © wir-waren-so-frei.de

V následujících dnech si také Západní Berlíňané prohlížejí Východní Berlín. Zpočátku podávají žádosti o vydání víza, procházejí hraniční kontrolou, musí měnit peníze. Protože ale nikdo už nic kontrolovat nechce, protože je spojen s hněvem a výsměchem cestujících, brzy vše probíhá zcela nebyrokraticky. Mnoho lidí brzy místo občanského průkazu ukazuje řidičský průkaz a povede se jim do Východního Berlína proniknout, jiní zůstávají stát za zdí, teprve jim dochází, že teď už je hranice otevřená.

Kameraman u otevřené hranice sektorů | Foto: Andreas Ludwig

Jak se zeď stala materiálem

Zaznívají pravidelní rány, z dálky zní jako festival domácích kutilů bez zábran. Kladiva – vlastně symbol dělnictví na vlajce NDR – v týdnech po pádu zdi bouchají neustále.

Každý chtěl získat kousek zdi na památku či ho zpeněžit, Berlín, listopad 1989, mezi Říšským sněmem a Potsdamer Platz | Foto: Jürgen Lottenburger © wir-waren-so-frei.de

Celé roky byla zeď z obou stran skutečnou stavbou, která rozdělila tramvajové koleje, možnosti, vztahy a cesty. Zároveň byla ale také symbolem pro studenou válku, znakem příslušnosti k politickým blokům – buď reakcionářské politiky konzumu nebo socialistické nesvobody. Symbolizovala systém, který nepřipouští nic mezi tím a občanům na obou stranách prezentuje vlastní bezmoc. V těchto listopadových dnech se osvobodili i fyzicky.

První lovci porcované zdi, Berlín, 10. listopadu 1989, Braniborská brána | Foto: Monika Waack © wir-waren-so-frei.de

S kladivem a dlátem ukončili nejen fyzickou nevyhnutelnost zdi, ale zničili i symbolickou rovinu betonu – upřeli mu jeho politickou rovinu. Berlínská zeď, která se stává vyhledávaným místem, se do ní seká, pomalu mizí. Tyto zvuky zaznívají celé týdny, zájemců o kousek zdi na památku je spousta. Na konci je beton zase tím, čím byl, než se vlil do formy: pouhým materiálem. Končí jako plnivo při stavbě silnic.

V této scéně mezi Říšským sněmem a Potsdamer Platz sedí zájemce o kousek Berlínské zdi na zdi, jednu nohu má na Západě, jednu na Východě. Estetiku této doby tvoří kontrasty: situace, které by ještě pár dní předtím nebyly možné, dnes lidem dávají možnost dýchat svobodu a cítit se úplně jinak. Hodiny, kdy se zdá být všechno možné.

Lovci porcované zdi u Říšského sněmu, Berlín v březnu 1990| Foto: Gabriele Greaney © wir-waren-so-frei.de

Naporcovaná hranice
Prodávání kousků zdi, fotografie vznikla mezi 15. listopadem 1989 und 15. lednem 1990 v Berlíně, v blízkosti Braniborské brány | Foto: Jürgen Lottenburger © wir-waren-so-frei.de

Lidé lační kousku zdi si na památku odnášejí „svůj kousek zdi“. Co ještě před chvíli nadšeně vymlátili z betonu, se už za chvíli zpeněžuje: profíci někdejší státní hranici porcují a prodávají turistům a všem, kteří přišli bez nářadí.

Úlomek zdi, která tvořila německo-německou hranici | Foto: © Andreas Ludwig

Berlínský Tagesspiegel informuje o demoliční firmě, která odkupuje části zdi, systematicky je porcuje, v případě nouze je trochu nasprejuje a nakonec opatří „certifikátem pravosti“, ty pak prodává. Dodnes se takové suvenýry dají koupit v obchodech při muzeích – ať už tyto kousky betony pocházejí odkudkoli.

Regine Hader | Dr. Andreas Ludwig
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: Goethe-Institut e. V., Internetová redakce
listopad 2019

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...