Umění dotyku

Foto: © Alice ZoubkováFoto: © Alice Zoubková
Foto: © o.s. Okamžik

„Už jen dodělám drhaný závěs a můžeme to pověsit na zeď,“ říká paní Jarmila Adámková, zatímco svými prsty hbitě splétá úzké provázky. Tak hbitě, že by nikoho ani nenapadlo, že už několik let nevidí. Rychle hotovou má i keramickou plastiku s klukem, který hraje na kytaru. Nacházíme se v ateliéru hmatového modelování pro zrakově postižené Hmateliér. Na místě, kde lidé nahrazují své ztracené smysly.

Sami klienti tomuto ateliéru říkají oáza klidu a na první pohled je jasné, že výstižnější označení najít nemohli. Pohoda a dobrá nálada jsou cítit už při vstupu do dveří. Dílnu navštěvuje celkem sedm nevidomých „modelářů“, kteří se střídají ve čtyřech dnech, přičemž většina bere tuto činnost jako velmi příjemný způsob, jak se odreagovat. Jedním z nich je také Petr Uhlíř, kterého ke hmatovému modelování přivedla jeho přítelkyně Jarmila Adámková. Petr do svých patnácti let viděl dobře, ale po menším úrazu začal mít potíže s očním nervem, až postupně o svůj zrak přišel. Do ateliéru chodí už více než rok, ale přesto sám sebe stále považuje za začátečníka. „Každopádně hlavní je, že místo toho, abych seděl doma, tak jdu sem a něco vytvářím,“ uvažuje Petr a zároveň přidává dalšího „hada“ na vázu, kterou zrovna vyrábí.

Český unikát pana Axmana

Základem práce v ateliéru je takzvaná Axmanova technika hmatového modelování, kterou před čtrnácti lety vyvinul Štěpán Axman v Tasově na Moravě. Je to unikátní způsob tvorby, který si autor nechal dokonce patentovat. Technika je speciální tím, že nevidomí vytvářejí své keramické výrobky formou hmatových hadů, které přikládají na určitý mustr, a díky nimž se tak mohou na svém díle velmi dobře orientovat. Je to v podstatě skoro, jako kdyby na něj viděli. Modelování zároveň vychází i z proporcí lidské ruky a prstů.

Vedoucí a také jednou ze zakladatelek Hmateliéru je paní Jarmila Kerlická, která se v technice školila s klapkami na očích, aby si skutečně prožila jaké to je tvořit bez zraku. Axmanova technika je rozdělena do několika úrovní obtížnosti. „Všichni začínají nádobami a až když zvládnou modelování pomocí hadů, postupují dále ke hlavám. Obvykle používáme krabice od džusu, na které se postaví základní kostra, a klienti se následně učí modelovat obličeje. Nejvyšším stupněm jsou pak postavy,“ upřesňuje Jarmila Kerlická.

Foto: © Alice Zoubková
Foto: © o.s. Okamžik

Co vidí nevidomí?

Axmanova technika byla původně vyvinuta pro zrakově postižené od narození, kteří nemají vůbec žádnou vizuální paměť. Ovšem i Hmateliér navštěvují klienti, kteří o zrak přišli až v průběhu života nebo mají ještě nějaké zbytky zraku, čemuž je vždy třeba práci přizpůsobit. Navzdory tomu, že se vizuální paměť může časem vytrácet, vědí obvykle tito lidé, jak svět kolem nich vypadá, a mnohem lépe si jej představují. Příkladem je právě Jarmila Adámková, která nevidí už deset let, ale vše si stále velmi živě pamatuje. „Jednou jsem slyšela film, který jsem kdysi dávno viděla a naprosto jasně jsem si představila herce, a dokonce i to, v jakých jsou kostýmech, takže v mojí hlavě to pořád někde je,“ vybavuje se jednu ze situací.

Těm, kteří jsou nevidomí už od narození a nemohou se spolehnout na svou paměť, pak při tvarování pomáhají různé makety a modely. „Je zajímavé, že například u staveb si podle zvuku dokážou představit, jak je přibližně prostor veliký, mohou si ho osahat, ale to, jak je budova vysoká nebo, jak vypadá, už bohužel ne,“ vysvětluje vedoucí ateliéru.

Tajemstvím je zahaleno i to, jak si nevidomí lidé představují barvy. Jako výjimečný uvádí zakladatelka ateliéru případ nevidomé dívky, která kreslí mastnými barevnými křídami. Spolupracuje s maminkou, která se jí pomocí vzpomínek z dětství - tedy z doby, kdy dívka ještě viděla - snaží barvy připodobnit. To znamená, že například hnědou barvu přirovná ke kožichu jejího oblíbeného medvídka. „Ona si pak popiskem křídy označí a sama si je volí podle potřeby. Každopádně je to dost vzácný případ a dívka je snad ve Hmateliéru jediná, která se takovou kresbou zabývá,“ dodává.

Hmateliér často pořádá malé i větší výstavy, na kterých autoři představují své výrobky. V současnosti chystají s arteterapeutem z Deylovy konzervatoře Evženem Peroutem seminář, který se bude týkat domovních znamení, a jehož završením by měla být výstava v Klementinu.


Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2014

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Hřiště v hlavě
    Nevidomí fotbalisté ukazují opravdu neuvěřitelné kousky – díky vyvinuté intuici a orientaci v prostoru. Navštívili jsme trénink brněnského týmu nevidomých AVOY.

    Psi, kteří vidí za nás
    Na světě žije 40 milionů nevidomých. Jejich nepostradatelným průvodcem se často stává vodící pes. Co všechno musí takový pes umět, prozrazuje cvičitelka vodících psů Helena Nerglová.

    Neviditelné divadlo
    Divadelní představení „Cesta kolem světa za absolutní tmy“ v pražském Divadle Na Zábradlí lze vnímat všemi smysly – s výjimkou zraku.

    Trpělivost a cvičení
    Skoro všechno dnes naprosto samozřejmě vyřizujeme po internetu. Ale napadlo vás už někdy, jak internet vnímají a používají zrakově postižení?

    Umění dotyku
    V dílně Hmateliér nevidomí vyrábí díla z keramiky. Používají u toho jedinečnou techniku vyvinutou v Česku, díky které modelují, jako by viděli.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...