Je to klasická rodinná oslava: Mezi muži se rozhoří boj v cvrnkání a chytání co největšího množství pivních tácků. Tuto dovednost považuju pro budoucnost za minimálně stejně tak důležitou jako sbírání známek, totiž vůbec ne. I přesto bych to ráda uměla tak dobře, jako závodící příbuzní.

Anebo házení žabek: U Labe postává malý kluk a plný očekávání hledí na dědečka. „Takhle na to musíš!“ oznámí děda a odhodí těsně nad vodu kámen, který nad hladinou čtyřikrát opíše oblouk, načež zmizí ve vodě. Házení žabek se předává z generace na generaci – počínaje důležitými vlastnostmi kamene a konče technikou hodu.

„Je to k ničemu!“ říká na to kolegyně. Ale nejsem přece jediná, která má z těchto věcí potěšení. Proč se podobné nesmysly těší takové oblibě? Tomu jsem chtěla přijít na kloub – tedy alespoň v kruhu svých přátel a známých.

And the winner is…

Plivání do dálky! V mém nereprezentativním výběru nesmyslných dovedností – k nimž například počítám taky jazykolamy a rádoby odborné debaty amatérů o víně – považuje většina mých přátel za největší nesmysl plivání do dálky. Dvě třetiny z mých celkem 21 respondentů si kromě toho myslí, že sami plivat daleko neumějí, a téměř nikdo z nich ani nemá snahu tento nedostatek odstranit. Takže je pro nás automaticky nesmyslem to, co sami neovládáme? Ne – protože většina nesmyslů je rozhodně chtěná.

Na podlézání tyče, tady tanec, při němž se tanečník snaží podlézt tyč bez dotýkání se rukou země tyč, a na gymnastický provaz hledí většina také spíše jako na nesmysl, přesto by v tom ráda byla dobrá. Proč? „Vypadá to super!“ a „Je to prostě cool pohyb.“ A navíc lidem dělá sportovní činnost v jakékoli podobě tak jako tak dobře. A můžeb to být tím, že větší obratnost, ovládání těla a kondice přispívají k lepšímu obrazu o sobě samém, anebo proto, že fyzické vyčerpání zkrátka jen na nějakou chvíli uleví duši… Při mnohých nesmyslných aktivitách se člověk cítí „svobodný a v dobrém rozmaru“ a jako „někdo, kdo umí“! A ještě jedna opakovaně jmenovaná motivace: Člověk prostě nechce selhat.

Motto tedy zní: Zlepšovat se! A cvičení dělá mistra. „Je to zábava, je to závislost, člověk chce zvládnout stále víc.“ Všechny „nesmysly“, ať už s charakterem soutěže či bez něj, mají hlavní důvod v zábavě. Jde o „zabíjení času, když je nuda“ a o „rozptýlení ve skupině“. Jistě že máme každý své základní kvality – jeden jako lékař, druhý jako mechanik. Když na sebe narazíme, potřebujeme společného jmenovatele. Nesmysly jsou tím nejmenším společným jmenovatelem.

Co bylo dřív – nesmysl, či smysl?

Je to nesmysl, anebo to má přece smysl? Také redakce se zapojila do diskuze: Známky jsou přece součástí kultury a ručně vyrobené šperky lze prodat na trhu uměleckých řemesel. Tak si lze to nesmyslné na nesmyslu racionálně odmyslet. Je ale nesmysl nesmyslem jen potud, pokud někdo nepřijde s protiargumentem? Anebo obráceně: Vzniká smysl, až pokud plyne z nějakého konsenzu? Nebo stačí již to, když já sama něčemu smysl připisuji?

Diskutovat o nesmyslu a smyslu je tak trochu jako se slepicí a vejcem. Lze říct jen jedno: Nesmysl vytrvale slouží lidskému soužití. A v jeho rámci nepodléhá to, co činí věci smysluplné, žádným hranicím.