Lidé se odedávna ptají, co je smyslem života. Máte na tuto otázku odpověď?

Ne, to bychom totiž vycházeli z předpokladu, že pro všechny lidi světa existuje jeden universální smysl života. Jako vědkyně se nezabývám smyslem života, nýbrž smyslem v životě. Pokládám si u toho otázku, jakým způsobem lidé ve svém životě nacházejí smysl a v jakých věcech vidí více smyslu než v jiných. Jsem tedy schopná říct, kdy a díky čemu považují lidé svůj život za smysluplný, ale ne, co je smyslem života.

Každý tedy určuje sám za sebe, co považuje za smysluplné nebo naopak za nesmyslné. Jak ale nalézt nějaká objektivní kritéria?

Psychologie se často zabývá subjektivními tématy. Toto téma je ale obtížné, protože je velice abstraktní a tedy těžko měřitelné. V první fázi jsme se lidí v rozhovorech ptali na určitá přesvědčení, způsoby jednání a zkušenosti, které jsou relevantní v jejich životě. A u každé odpovědi jsme se pokoušeli dostat ještě dál, žádali je, aby ji zkonkretizovali. Když tedy někdo prohlásil, že jsou pro něj důležité rodinné oslavy, zeptali jsme se: „Co to pro tebe znamená?“. To jsme dělali tak dlouho, dokud jsme se nedostali k opravdu stěžejním významům, na kterých je postaven život. Tak jsme třeba zjistili, že takový pojem jako „rodina“ může mít pro lidi zcela odlišné významy: například to, že je člověku někdo oporou, to, že ho něco baví, to, že zvládá výzvy, to, že s někým soutěží, to, že s někým rád sdílí společné okamžiky... Tyto významy jsme neustále shrnovali a měli jich nakonec přehledné množství. Na základě toho vznikl dotazník, dle kterého zjišťujeme, co má pro lidi v životě význam a smysl.

A jaký je výsledek? Na čem se dá poznat, jestli je nějaké jednání nebo životní koncept doprovázen smyslem nebo ne?

Pro toto jsme nalezli čtyři kritéria. Koherence prozrazuje, že se věci k sobě hodí. Orientace znamená, že ve svém životě sleduji určitý směr. Význam se týká toho, že to, co činím, se nějak v mém životě odráží. A příslušnost znamená, že to vše nedělám někde daleko izolován ode všeho, ale že cítím, že jsem součástí většího celku. Tato čtyři kritéria vypovídají vždy o tom, kolik smyslu je v životě obsaženo a nehraje přitom roli, jestli jedinec svůj smysl vyvozuje ze společenství, tradice, osobního vývoje, morálky, péče, harmonie, spirituality, sportovní aktivity nebo z čehokoli jiného.

Došla jste také ke zjištění, že velká část obyvatelstva nad smyslem života vůbec nepřemýšlí. Je to problém?

Pro tuhle část obyvatelstva patrně ne. Nejsou sice opravdu šťastní, na druhou stranu tím ale nijak netrpí. Nemají žádné psychologické symptomy jako deprese nebo úzkost. Společensky to ale podle mě problém rozhodně je. Takto smýšlející lidé totiž nevěří, že mohou své vlastní životy utvářet svými vlastními rozhodnutími. Vycházejí z toho, že všechno je stejně věcí náhody nebo osudu nebo že jejich život ovlivňují hlavně jiní, například mocní a bohatí. Proto rezignují na veškerou angažovanost. Jenže společnost žije právě z toho, že jsou lidé společensky aktivní.

Zjistila jste také, že mladiství a mladí lidé v Německu obzvlášť často zastávají postoj: „to stejně nemá smysl“...

Ano, podstatným důvodem tohoto postoje je určitě obtížná situace na pracovním trhu. Mladí lidé se necítí vítaní a mají pocit, že nemají žádné možnosti. „Neangažuji se a nejdu za žádnými cíli, pak mě totiž nemůže nic zklamat.“ - výroky tohoto typu lze chápat především jako chránění sama sebe. Do této kategorie, kterou nazýváme existenciálně indiferentní, v Německu spadá celých čtyřicet procent mladistvých a mladých lidí. Ale naštěstí existuje i jiná část mladé generace, tvořící takzvanou generaci Y (čti jako: why). Nedělají vše, co se od nich čeká, a ani se nedřou až do úmoru, protože jejich cílem je mít dobrou práci. Důkladně přemýšlejí nad tím, proč něco dělají a přitom například docházejí k tomu, že jsou pro ně kariéra, peníze, vysoké postavení méně důležité než rodina, volný čas a dobrý život. Tito lidé tedy existují, ale většinou mají vyšší vzdělání než ti existenciálně indiferentní.

Je tedy generace Y na dobré cestě ke štěstí? Co se od ní mohou naučit lidé, kteří touží po nějakém (jiném, novém...) smyslu života?

Většina lidí začne nad smyslem života přemýšlet teprve až po nějaké zásadní události, jakými bývá například rozchod, nehoda nebo onemocnění. Pak často zjišťují, že se již nedá stavět na tom, co fungovalo dříve. A tak začnou být vnímavější vůči tomu, co má smysl. Generace Y dělá mnohé věci, které jsou i podle našeho výzkumu smysluplné. Očividně je dobré mít s ohledem na vlastní blaho a osobní vývoj široký záběr místo soustředění se na jeden jediný zdroj naplnění, například na vydělávání peněz.

Mimo to se v našem výzkumu ukázalo, že ačkoli každý vidí smysl života v něčem jiném, lidi často naplňuje nemyslet jen na sebe a udělat něco pro ostatní. Lidem, kteří jsou psychicky nemocní, například pomáhá, když se dobrovolně angažují v nějaké prospěšné aktivitě. Ústředním aspektem toho je, že člověk, namísto toho, aby se zabýval otázkou po smyslu pouze ve své hlavě, skutečně něco dělá, tedy je aktivní. Neboť smysl má touhu být realizován a žit.