Mrhej svým časem

© Alexander Verlag Berlin | KölnFoto: © Ines Westernströer
Julian Pörksen, Foto: © Ines Westernströer

Může být mrhání časem smysluplné? Ano, myslí si mladý divadelník a filmař Julian Pörksen. Jeho kniha „Mrhej svým časem“ („Verschwende deine Zeit“) je obhajobou požitkářského lelkování. Její autor, 28letý Julian, jsme se zeptali na naše chápání času i na to, jestli on samotný umí čas úspěšně marnit.

Proč bychom měli mrhat časem? A co to vůbec znamená?

© Alexander Verlag Berlin | Köln

Naše představa o tom, co je čas, nemá mnoho společného s tím, co čas ve skutečnosti je – pokud se to tedy dá vůbec říct. Ve fyzice a filozofii existují samozřejmě různé koncepce, ovšem otázka, co je to čas, přesto nebyla zatím vyjasněna. Je to vidět například na tom, že dva lidé jednu minutu vnímají jinak dlouhou: jedna minuta může být k smrti nudná, ale může taky hrozně rychle utéct. A důležitý je i jiný aspekt: Vtlouká se nám do hlavy, že s časem se má dobře hospodařit, neměl by plynout bez užitku, nemáme s ním plýtvat. Pořád někde slyšíme, že je skoro hřích nevyužívat čas, který v životě máme, smysluplně. Myslím si, že je to ve více ohledech zaprvé rozporuplné a zadruhé nezdravé. Rozporuplné, proto, že je otázkou, kolik času je nám k životu dáno. To přece nikdo neví. Děláme, jako bychom znali velikost něčeho, o čem ve skutečnosti nic nevíme. Další otázkou je, kdo rozhoduje o tom, co je smysluplné trávení času. Většinou přebíráme koncepce někoho jiného a říkáme: musím dokázat to a to, musím udělat tolik a tolik projektů za rok, aby můj život byl naplněný.


Přesně to už jsi říkal ve svém prvním krátkém filmu „Sometimes we sit and think and sometimes we just sit“…

Ano. Nápad napsat tuhle knihu vlastně vznikl díky mému filmu. Vyprávím v něm o 50letém muži, který se dobrovolně odstěhuje do domova důchodců, do strašně hnusného pokoje. Tam pořád sedí a má se velmi dobře. Všichni ostatní si ale myslí, že to přece není možné a že mu musejí pomoct. To byla výchozí situace a pak jsem se snažil zpracovat tuto otázku ještě jednou na intelektuálnější rovině.

V knize popisuješ svou osobní zkušenost z Indie. Musels několik hodin čekat na nádraží, protože tvůj vlak nejel, a u toho jsi zjistil, že jsi jako jediný měl obrovský problém si ten čas nějak ukrátit. Byl to pro tebe opravdu tak zásadní moment, kdy v tobě něco přecvaklo, něco jako očista?

O očistu nešlo. Ovšem něco se tím ve mně opravdu změnilo. Nerad mluvím o tom, že jsem byl v Indii a díky tomu něco pochopil, protože to lidem hned evokuje nějakou komunitu či Hare Krišna. Jenže tam jste se svým západoevropským vnímáním času úplně sami. Nějakou dobu to jde vydržet, časem je to ale trapné a zbytečné. Buď se pak místním danostem otevřete nebo prostě ne. A komu se to podaří, ten prožije něco jedinečného.

Dokázal ses tomu otevřít?

Dokázal, ano. A stálo to opravdu za to. Jenže to bohužel trvalo jen relativně krátce, když jsem se vrátil zpátky do Německa, tak to zase zmizelo. Vnímání času závisí na prostředí.

Foto: © Julian Pörksen / credo:film
Z filmu „Sometimes we sit and think and sometimes we just sit“ o životě 50letého muže, který se dobrovolně odstěhuje do domova důchodců, Foto: © Julian Pörksen / credo:film, na obrázku: Benjamin Pauquet, Peter René Lüdicke

Považuješ ekonomické chápání času a efektivní nakládání s ním za západní fenomén?

Ano, rozhodně. Myslím si, že to výrazně souvisí s evropskými dějinami, hlavně od dob průmyslové revoluce. V Evropě panuje jednostranný pohled na čas. Vnímání času dále vychází z náboženského přesvědčení společnosti. Například indickou společnost hodně ovlivňuje hinduismus hodně a podle tohoto náboženství život plyne v cyklech. Život, který máme, tedy není tím jediným, takže během jednoho života člověk nemusí všechno stihnout. Naproto tomu protestanti to s časem mají úplně jinak: všechno se musí zvládnout v tom životě, který člověk zrovna prožívá a Boha lze uctívat tím, že hodně pracujeme. To je přesvědčení převládající v Evropě. V hinduismu tak „věčný návrat“ automaticky vytváří jiné vnímání času.

Jak si vysvětluješ to, že spoustu lidí v Evropě deprimuje, že promrhali svůj čas?

Svojí knihou jsem se snažil mrhání času vrátit pozitivní rozměr. Samozřejmě chápu, že člověka frustruje, když má pocit, že promrhal čas činností, která se časem ukáže jako nesmyslná. Takovému mrhání časem je opravdu dobré se vyvarovat. Já ale věřím tomu, že existují i jiné, hezké způsoby mrhání časem.

A ty sám si dokážeš užít lelkování, které propaguješ ve své knize?

Jen velmi zřídka. Já si ale nemyslím, že lelkování je dobrým předpokladem pro napsání knihy o lelkování. Spíš naopak – proto mě tohle téma zajímá. Začal jsem relativně brzy celkem dost pracovat. Nejdříve v opeře, později pro Christopha Schlingensiefa. Bývám spíš podrážděný, když se nic neděje. Zároveň jsem už ale zažil, že ty opravdu krásné chvíle jsou chvíle, kdy člověk nepracuje. Jsou to spíš chvíle, když je člověk v nějaké bublině, anebo když vypadne z kolotoče všedního dne.

Julian Pörksen, Verschwende deine Zeit, 2013 Alexander Verlag Berlin | Köln, 112 stran, 9,90 Eur
Isabelle Daniel
překlad: Martina Fejfarová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
březen 2014

    Julian Pörksen

    Julian Pörksen (* 1985) studoval historii a filozofii v Berlíně a poté dramaturgii v Lipsku. Nejprve pracoval pro Berlínskou státní operu, poté pro režiséra Christopha Schlingensiefa. Jeho filmový debut Sometimes we sit and think and sometimes we just sit byl poprvé uveden v roce 2012 na filmovém festivale Berlinale.

    Další články k tématu

    Hlavní téma: Čas
    Čas někdy neplyne vůbec a jindy zase až moc rychle. Léčí rány a má být také dokonce o penězích. Je jen málo věcí, které se nedají spojit s časem. Přitom to, čím ve skutečnosti je, co dělá a umí, je nejenom otázka okamžiku, ale taky v neposlední řadě i úhlu pohledu.

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...