Proč bychom měli mrhat časem? A co to vůbec znamená?

Naše představa o tom, co je čas, nemá mnoho společného s tím, co čas ve skutečnosti je – pokud se to tedy dá vůbec říct. Ve fyzice a filozofii existují samozřejmě různé koncepce, ovšem otázka, co je to čas, přesto nebyla zatím vyjasněna. Je to vidět například na tom, že dva lidé jednu minutu vnímají jinak dlouhou: jedna minuta může být k smrti nudná, ale může taky hrozně rychle utéct. A důležitý je i jiný aspekt: Vtlouká se nám do hlavy, že s časem se má dobře hospodařit, neměl by plynout bez užitku, nemáme s ním plýtvat. Pořád někde slyšíme, že je skoro hřích nevyužívat čas, který v životě máme, smysluplně. Myslím si, že je to ve více ohledech zaprvé rozporuplné a zadruhé nezdravé. Rozporuplné, proto, že je otázkou, kolik času je nám k životu dáno. To přece nikdo neví. Děláme, jako bychom znali velikost něčeho, o čem ve skutečnosti nic nevíme. Další otázkou je, kdo rozhoduje o tom, co je smysluplné trávení času. Většinou přebíráme koncepce někoho jiného a říkáme: musím dokázat to a to, musím udělat tolik a tolik projektů za rok, aby můj život byl naplněný.

Přesně to už jsi říkal ve svém prvním krátkém filmu „Sometimes we sit and think and sometimes we just sit“…

Ano. Nápad napsat tuhle knihu vlastně vznikl díky mému filmu. Vyprávím v něm o 50letém muži, který se dobrovolně odstěhuje do domova důchodců, do strašně hnusného pokoje. Tam pořád sedí a má se velmi dobře. Všichni ostatní si ale myslí, že to přece není možné a že mu musejí pomoct. To byla výchozí situace a pak jsem se snažil zpracovat tuto otázku ještě jednou na intelektuálnější rovině.

V knize popisuješ svou osobní zkušenost z Indie. Musels několik hodin čekat na nádraží, protože tvůj vlak nejel, a u toho jsi zjistil, že jsi jako jediný měl obrovský problém si ten čas nějak ukrátit. Byl to pro tebe opravdu tak zásadní moment, kdy v tobě něco přecvaklo, něco jako očista?

O očistu nešlo. Ovšem něco se tím ve mně opravdu změnilo. Nerad mluvím o tom, že jsem byl v Indii a díky tomu něco pochopil, protože to lidem hned evokuje nějakou komunitu či Hare Krišna. Jenže tam jste se svým západoevropským vnímáním času úplně sami. Nějakou dobu to jde vydržet, časem je to ale trapné a zbytečné. Buď se pak místním danostem otevřete nebo prostě ne. A komu se to podaří, ten prožije něco jedinečného.

Dokázal ses tomu otevřít?

Dokázal, ano. A stálo to opravdu za to. Jenže to bohužel trvalo jen relativně krátce, když jsem se vrátil zpátky do Německa, tak to zase zmizelo. Vnímání času závisí na prostředí.

Považuješ ekonomické chápání času a efektivní nakládání s ním za západní fenomén?

Ano, rozhodně. Myslím si, že to výrazně souvisí s evropskými dějinami, hlavně od dob průmyslové revoluce. V Evropě panuje jednostranný pohled na čas. Vnímání času dále vychází z náboženského přesvědčení společnosti. Například indickou společnost hodně ovlivňuje hinduismus hodně a podle tohoto náboženství život plyne v cyklech. Život, který máme, tedy není tím jediným, takže během jednoho života člověk nemusí všechno stihnout. Naproto tomu protestanti to s časem mají úplně jinak: všechno se musí zvládnout v tom životě, který člověk zrovna prožívá a Boha lze uctívat tím, že hodně pracujeme. To je přesvědčení převládající v Evropě. V hinduismu tak „věčný návrat“ automaticky vytváří jiné vnímání času.

Jak si vysvětluješ to, že spoustu lidí v Evropě deprimuje, že promrhali svůj čas?

Svojí knihou jsem se snažil mrhání času vrátit pozitivní rozměr. Samozřejmě chápu, že člověka frustruje, když má pocit, že promrhal čas činností, která se časem ukáže jako nesmyslná. Takovému mrhání časem je opravdu dobré se vyvarovat. Já ale věřím tomu, že existují i jiné, hezké způsoby mrhání časem.

A ty sám si dokážeš užít lelkování, které propaguješ ve své knize?

Jen velmi zřídka. Já si ale nemyslím, že lelkování je dobrým předpokladem pro napsání knihy o lelkování. Spíš naopak – proto mě tohle téma zajímá. Začal jsem relativně brzy celkem dost pracovat. Nejdříve v opeře, později pro Christopha Schlingensiefa. Bývám spíš podrážděný, když se nic neděje. Zároveň jsem už ale zažil, že ty opravdu krásné chvíle jsou chvíle, kdy člověk nepracuje. Jsou to spíš chvíle, když je člověk v nějaké bublině, anebo když vypadne z kolotoče všedního dne.