Jak jedno video může změnit život

Screenshot: Campus TV Bielefeld - Youtube
„Jednoho dne budu stará, bejby, a budu myslet na všechny ty příběhy, které jsem bývala mohla vyprávět.“ Věta, kterou studentka Julia Engelmann pronesla tiše a nervózně, měla být podnětem k zamyšlení. A zároveň strhla vlnu zájmu.

Jaký smysl má naše existence? Čeho chceme dosáhnout nebo co chceme prožít? Na co chceme být hrdí, za čím se chceme později se sentimentem ohlížet? A kdy přesně začíná zbytek našeho života?

Jednadvacetiletá studentka psychologie Julia Engelmann filozofuje ve videopříspěvku o životě, životních plánech celé jedné generace, o velké neznámé, kterou je budoucnost, a o tom, že se nedokážeme rozhodovat. Se svým vystoupením měla obrovský úspěch – video pořízené při jednom studentském poetry slamu na začátku roku doslova zahltilo sociální sítě.

Přitom ani není nové – zmíněný poetry slam se konal už v květnu 2013 na Univerzitě v Bielefeldu. Poté, co na ně jeden blogger po více než šesti měsících upozornil, se spustila virální šeptanda. Jen na Youtube video spustilo více než pět a půl milionu uživatelů, víc než 4 000 uživatelů ho okomentovalo a zamyslelo se nad svým vlastním životem.

Ani Julia Engelmann, ona dívka, která nám promlouvá do svědomí, není osobou neznámou. Před svými vystoupeními na různých poetry slamech a studiem psychologie byla herečkou, mimo jiné se objevila v seriálu Na čem záleží (Alles was zählt). Přesto se mladá studentka poté, co video vzbudilo rozruch, nejdřív stáhla do soukromí a odmítla dávat jakékoliv rozhovory. Až po několika týdnech se přihlásila ke slovu a sama se podivila nad svým úspěchem. Jako „hlas generace“ se prý rozhodně necítí.

Zvracet duhu

Co nás ale na videu One day/reckoning text tak fascinuje, když nás pouze upozorňuje na naši nedůslednost, vlastní nejistotu a obavy? Těžko říct, ale přinejmenším si nemusí člověk téměř šest minut lámat hlavu nad tím, co bude a proč pořád ještě visí na smartphonu, místo aby si například střihl maraton.

Možná je video také úspěšné, protože polarizuje, a kromě obdivu a souhlasu vyvolává i odmítnutí a nevraživost. Od „Zvracím duhu“ až po „Tak, a teď šupej do kuchyně! Snít se má v noci“ se najde mezi komentáři na Youtube skoro všechno.

Důvod takto rozdílných reakcí je jasný: pro někoho je příspěvek Julie Engelmann výzvou a podnětem k tomu, aby změnil svůj život. Pro jiného je to naříkání na druhou, postpubertální plkání anebo zkrátka důkaz toho, že mladí lidé filozofují o životě a svém sentimentálním strachu z budoucnosti, namísto aby prostě žili. Mohli by se třeba místo toho odtrhnout od virtuálního světa, vzchopit se a každý den vyzkoušet něco nového.

„To si přece nemůže nikdo zapamatovat,“ komentuje uživatel se jménem SchlumpiTV Juliino pojednání na Youtube. Přitom to zní z úst Julie Engelmann vlastně velmi jednoduše: „Život, který chceme žít, si můžeme sami zvolit. Takže pojďme psát příběhy, které budeme později rádi vyprávět,“ doporučuje studentka. Proč to ale jednoduše neuděláme? Proč prostě nežijeme život, který chceme žít a na který chceme být později hrdí? Proč se dál schováváme za notebooky, visíme na chytrých telefonech a potkáváme se jenom ve virtuálním světě? „‚Carpe diem‘ a ‚Žij svůj sen‘, po 27 123sté,“ je vše, co k tomu dodává uživatel Youtube se jménem kraus79.

Příliš mnoho otevřených dveří

Přesně tohle je možná tím největším problémem: že jsme tyto otřepané fráze slyšeli snad stokrát, a přesto nevíme, co dál. Máme bezpočet možností, otevírá se nám tolik dveří a životních cest, můžeme se seberealizovat v jakémkoli směru, mohli bychom dělat, co bychom jen chtěli. Že bychom rezignovali, právě protože nevíme, kde vůbec začít? Faktem je, že generace Julie Engelmann má možnosti, o nichž se generace jejích rodičů a prarodičů ani neodvažovala snít. Jenže ne pro každého je to výhoda, mnoho lidí se cítí být zahlceno a ztrácí tak v tomhle nepřeberném množství své šance.

Video ale neoslovuje jen současníky této studentky z Brém. Pochopeni se cítí být i starší lidé. „Je mi 50 a jsem nadšený! To je přesně ono! Díky, Julie! To je super… Poslouchám to často a (bohužel) se v tom příliš často poznávám. I v 50 člověk může změnit svůj život, když chce:) Love ya:),“ píše například uživatel Walter Weiss.

Internetový uživatel se jménem scwozii má naproti tomu tohohle celého šílenství dost: „Moc by se mi líbilo, kdyby už mi Youtube přestal bez přestání a asi 50krát za den vnucovat tohle video.

„Poprask kvůli ničemu“ nebo „Óda na život – s hloubkou“. Reflexe vlastního života a rozhodnutí co s ním je i nadále soukromou věcí každého člověka. Tím video alespoň dostává nějaký smysl a nutí nás k zamyšlení. K tomu uživatel Ben Querbalken: „Shrnuto podtrženo: YOLO, You Only Live Once“.

Magdalena Schluckhuber
překlad: Martina Fejfarová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
prosinec 2013

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...