Spisovatelé na fotbalovém hřišti

FRANCIE • BRUNO HECKMANN

A teď všichni můžeme klidně zemřít

Francie není fotbalovou zemí. Nebo je vyhrát prostě něco sprostého? Bruno Heckmann píše o nedostatku fotbalového nadšení, o dobrých hráčích, které by francouzský fotbal potřeboval – a mimořádných vítězstvích.

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

V přítomnosti své ženy vždycky říkám, že nejkrásnějším dnem mého života bylo narození našeho prvního dítěte. Protože tu ale zrovna není, něco vám prozradím: není to pravda. Nejkrásnějším dnem mého života navždy bude 12. červenec 1998. Pocit nekonečného, totálního, ryzího, absolutního štěstí. Stát se otcem je konec konců banální. Ale stát se mistrem světa a porazit Brazílii 3:0, to je něco výjimečného, nepravděpodobného, nepředstavitelného.

Vždycky jsme si mysleli, že tenhle posvátný pohár je vyhrazen těm druhým, běžným kandidátům. Německu, Brazílii, Itálii. Ale ne nám. Jsme v podstatě hrozní smolaři, romantičtí blázni, kteří se opájí beznadějnými taženími a hrdinskými prohrami, krásnými asi jako řecká tragédie – ach, to tehdy v Seville v roce 1982! Francouzi se v podstatě vyhýbají vítězství. Vyhrát, to je něco trochu vulgárního, triviálního. Země, která světové a evropské mistrovství založila, ne náhodou dlouho mistrovství nedokázala vyhrát. Roku 2006 jsme ho už měli skoro na dosah, ale nakonec jsme si pomysleli, že, hele, vždyť ty Italy to evidentně fakt baví, no tak prosím. Jsme prostě velkorysí. Arogantní, ale velkoryse.

Rok 1998 byl anomálie. Stejně jako vítězství na ME v letech 1984 a 2000. Něco nelogického v zemi logiky. Neboť Francie není žádnou fotbalovou zemí. Neexistuje tu žádná opravdová vášeň, opravdové nadšení. Nic jako zpívání na Anfield Road, k žluté stěně vestfálského stadionu. Tichoučká la-olla, ubohá marseillaisa, dvě tři vlajky, to je všechno. Domácí mistrovství se podobá projevům Françoise Hollanda: žalostné, jednotvárné, nudné. Poloprázdné tribuny, diváci, kterým chybí nadšení, nudná podívaná. Francouzové jsou ve skutečnosti neschopností se oddat vášni pro fotbal. Neboť vášeň znamená vypnout rozum a kritické myšlení, zásadní ctnosti této země nepolepšitelných karteziánů. A když někdo fotbal vnímá jako profánní náboženství, jak by si něco takového mohl oblíbil jeden z nejateistištějších národů světa, i kdyby to byl bůh stadionu?

Francie není fotbalovou zemí, ale, a to je další paradox zemí fotbalistů. A sice velkých. Kopa, Platini, Zidane: tyhle tři hráči s desítkou na zádech ztělesňují to nejlepší z francouzského fotbalu. Jde o pokračování naší historie: abychom byli velcí, potřebuje Francie velké muže. Bez nich jsme ztracení. Poté co Zidane přestal hrát, září francouzští fotbalisté víc mimo hřiště než na hřišti. Vrcholu to doznalo v JARu: odmítat trénink se v dějinách mistrovství světa ještě nikdy nestalo. Zaslechli jsme mnohé: skandál! ostuda! zaveďme zpátky šibenici! Ale ta epizoda s autobusem nás prostě upomíná na základy francouzské existence: stávkování.

Ale to nevadí. Hůř už to nejde. Zažil jsem Francii jako mistra světa. Od té doby pro mě platí definitivní pravda, kterou v euforii vyslovil televizní komentátor Thierry Roland 12. července 1998: „Myslím, že teď všichni klidně můžeme zemřít.“