Spisovatelé na fotbalovém hřišti

SKOTSKO • ALAN BISSETT

Je to jenom hra

Když se potkají glasgowští úhlavní rivalové, rozpoutá se válka. Skotský spisovatel Alan Bissett, kterého jeho fanouškovství stálo jedno přátelství, už pochopil, že: je to přece jen hra!

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

V roce 1986 jsem se – ve věku deseti let – zničehonic dostal k fotbalu. Stalo se to zcela nečekaně a alespoň pět let jsem každou vteřinu bdělého života a dokonce často i ve snech myslel na fotbal. Do té doby byly mojí hlavní zábavou televizní a animované seriály, filmy a komiksy – Knight Rider, Transformers, Ghostbusters, Spider-Man – byl jsem prostě typický kluk.

Ale potom do mého života vstoupil fotbal – se všemi svými divokými a drsnými stránkami, vším tím chaosem loktů a kolen. Bylo to něco dospělejšího, něco hranatějšího, na čem ulpíval pach potu a bahna, něco, díky čemu jsem pocítil celé spektrum pocitů – od nekonečného nadšení až po totální zoufalství – a to všechno během devadesáti minut. A z toho všeho byl desetiletej kluk jako já celkem paf.

Předtím jsem si v neděli odpoledne fotbalu v televizi vůbec nevšímal. Až pak v dubnu 1986 bylo oznámeno, že Graeme Souness – mezinárodně známý Skot, který Liverpool jako kapitán dovedl k mistrovství Evropy a hrál v italské lize – bude trénovat Glasgow Rangers. Zničehonic tenhle mančaft působil prestižně, což – přes tatínky a strýčky, kteří svým synkům vysvětlili význam celé věci – se projevilo i na hřišti. Kluci z mé třídy byli vzrušením celí bez sebe. Byli to mí kámoši a já prostě chtěl být taky u toho.

Rangers se oficiálně stali tím nejdůležitějším v našem životě. Rozjeli se a my je všude následovali: od poháru k poháru, od jednoho vítězství k dalšímu a tak se Rangers stali novou silou, dominující skotské fotbalové scéně. Moje matka mě nabádala: „Je to jenom hra.“

Nerozuměla tomu.

Ale v průběhu let jsem rozpoznal toxické vedlejší účinky, které užívání této nové drogy doprovázelo. Být fanouškem Rangers znamenalo – a znamená to dodnes – nenávidět jejich úhlavní rivaly Celtic. Nevraživost mezi Celtic a Rangers, která bývá označována za Old Firm, je více než sto let zatížena náboženským a politickým břemenem, na základě kterého rivalita mezi týmy působí příliš reálně a závažně.

Postupem času jsem tomu přišel na kloub, hlavně skrze konflikty s kamarádem, který chodil na katolickou školu. Kdykoli jsme mluvili o fotbalu – a to jsme dělali velmi často – vycházely na povrch zřetelné rozdíly mezi náma dvěma. On byl katolíkem – já evangelíkem. Patřili jsme k různým stranám barikády. On řekl: „Ať žije Provizorní IRA!“ a já řekl: „Serem na papeže!“ Říkal mi „evangelickej čuráku“ a já mu „republikánskej sráči“.

A to celé se velmi pomalu vyvíjelo, jako zpomalený film … přes stovky mačů, a jednoho dne jsme spolu už nekamarádili.

V osmnácti jsem šel na univerzitu a najednou mě mnohem víc zajímaly filmy, hudba, knihy a holky, a hlavně to všechno nevyvolávalo tolik paranoie jako to, že je někdo fanda Rangers.

Člověk by neměl zapomenout na to, jak to vlastně probíhá: ve dnech, kdy proti sobě mají nastoupit Rangers a Celtic a jejich Old Firm, má policie nejvyšší pohotovost. Organizace, které se starají o oběti domácího násilí, informují, že právě v ty dny násilí zakusí více žen.

Dodnes se považuju za fanouška Rangers. Mám na Rangers pár hezkých vzpomínek a pořád ještě chci, aby vyhrávali, ale moje matka měla od začátku pravdu – je to jenom hra.

Skutečně to je jenom hra.