Spisovatelé na fotbalovém hřišti

BELGIE • HERMAN BRUSSELMANS

Prudký náraz větru

V rodině Hermanna Brusselmanse má fotbal tradici. S ironií sobě vlastní vypráví o tom, jak jeho fotbalovou kariéru zmařil obyčejný vítr.

U nás doma byl každý do fotbalu blázen, včetně babičky Marthy, která s námi žila. Pravidelně si s merunou čutala dokonce i doma na zahradě, a i přes její vysoký věk to byly celkem perdy, a to takový, že když jedna z nich trefila čenich našeho psa Dixieho, který ji věrně následoval na zahradu, chudák zvíře už nikdy nemohlo normálně štěkat. Místo „haf haf haf“ vydával něco jako „vif vif vif“, kvůli čemuž byl od té doby ostatními nahlížen poněkud omezeně. Babička Martha si už potom čutala míň, až s tím nakonec přestala úplně.

Táta byl kdysi brankářem za SK Grembergen, brácha pravý křídlo za SV Hardy, ségra hrála sálovou kopanou, máma byla fanatickou fanynkou Anderlechtu a moje maličkost tím nejlepším levým křídlem, který dorostenecké mužstvo ve Vigor Hamme, nejdůležitější mužstvo naší vesnice, kdy mělo. Zavedl jsem tam taky obzvlášť komplikovaný cupitavý pohyb, kterému jsme říkali „nůžkové cupitání“. Kromě toho jsem byl známý tím, že moje rohové výkopy míří přímo do brány. Fotbaloví analytici si roky lámali hlavu nad tím, jak to přesně dělám, ale já si tohle tajemství vemu do hrobu.

Byl jsem nejen nadaným fotbalistou, ale také nadaným bubeníkem v rockové skupině The Green Midfield, a jak to tehdy bylo v módě (v 70. letech minulého století), všichni v naší kapele měli dlouhý vlasy. Jako bubeník jsem je míval rozpuštěný, jako fotbalista jsem si je stahoval do culíku. Mimochodem jako textař The Green Midfield jsem svoji fascinaci fotbalem spojil s vášní pro hudbu a napsal rockový vypalovačky jako Beckenbauer is a sissy, It’s off side, you blind fool! a A cigarette before the game. Kdybych si musel vybrat mezi fotbalem a hudbou, rozhodl bych se pro fotbal, neboť tak dobrej bubeník jsem vlastně nebyl. Jednoduchej rock beat, jo, to ještě šlo, ale valčík, bossa nova nebo tango, to bych fakt nedal.

Jednoho dne náš čekal důležitý zápas proti Scela Zele – náročný a nebezpečný protivník. Cítil jsem se zcela ve formě a byl hluboce přesvědčen o tom, že dám nejmíň tři branky. Zpočátku se zdálo, že se nám daří, neboť už v prvním poločase se mi povedly dvě branky, přičemž protivníkovi jen jedna. Takže v poločase to bylo 2:1 pro Vigor Hamme. O přestávce nám mimochodem dali k svačině pomeranč, a kdo nechtěl pomeranč a požádal trenéra například o hrušku nebo jabko, ten dostal jednu do ciferníku.

Tak to tehdy prostě bylo. Každopádně pak začal druhý poločas. Chvíli to bylo lepší, chvíli horší, ale pak se zničehonic rozpadla gumička, kterou jsem měl svázaný dlouhý vlasy a tak jsem musel po hřišti běhat s vlající hřívou. Zhruba v osmdesáté minutě jsem kolem dvou protivníků použil svůj slavný nůžkový cupitavý tah, vystřelil na bránu, obehrál brankáře a pak se to stalo: prudký závan větru mi hodil vlasy do očí, takže jsem vůbec nic neviděl a poměrně vysokou rychlostí jsem to napral do brankové tyče. Takže sice jsem dal svůj třetí gól, ale museli mě odvézt do nemocnice.

Tam mi diagnostikovali nejen lehkou zlomeninu lebky, ale taky těžký otřes mozku. Trvalo celé tři týdny, než jsem se dal zase dohromady. Potom jsem ve své kariéře bubeníka a fotbalisty chtěl pokračovat, ale při bubnování jsem neustále ztrácel rytmus a při fotbalu jsem jen stěží zvládl přeběhnout hřiště, aniž by se mi nepletly nohy. Obou koníčků jsem se musel vzdát, a především to, že jsem po téhle stupidní nehodě už nemohl hrát fotbal, mě bolelo v hloubi duše. Vlasy jsem si přesto nikdy ostříhat nenechal.