Spisovatelé na fotbalovém hřišti

UKRAJINA • IRENA KARPA

Rola, Bola, Futbola aneb jak se fotbal málem stal součástí mého života

„Podělanej sport!“ říkala Irena Karpa o fotbale. A pak ho začala hrát s outsiderem Ljošou a byla ohromená.

(úryvek z knihy 11 fotbalových příběhů z Ukrajiny)

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

A nesmrtelná láska. Kdy jindy ji zažít, než když je vám dvanáct nebo třináct? Jmenoval se Artem a měl kolii jménem Rač. A já měla Dicka. Artem byl hezčí než já a Rač chytřejší než Dick. Artem hrál basket a Rač rozuměl lidské řeči. Dívala jsem se, jak božsky jeho přítelkyně Julka hraje tenis a Dick rozuměl lidem tak, jak chtěl. Julčin talent od pána Boha spočíval převážně v její krátké sukýnce a jejích dlouhých nohách.

Nevím, možná že jsem taky měla dlouhé nohy, ale pod rovnoměrnou vrstvou tuku a džínami s hodně utaženým páskem (kvůli pasu) nebyly vidět. Není tedy divu, že se Artem zamiloval do Julky a ne do mě. Bylo to logické, ale pořád stejně hrozné. „Podělanej sport!“ pomyslela jsem si ve své neschopnosti hodit míč do koše nebo se do něj trefit raketou. Na cestě ze školy – v létě se škola pokaždé proměnila z mučírny v hřiště a úkryt pro zamilované náctileté – se mi jen při pomyšlení na babiččiny báječný makaróny s máslem a mletým masem sbíhaly sliny, v tom mi ale došlo, kdo bývá ještě nešikovnější než já.

Takovej nehezkej, zarudlej, hrbatej kluk s brýlema. Podle zevnějšku typickej šprt, co má jedničky z matiky a přírazu, ale pětku z těláku. Takovejm rodiče nikdy nedovolí mít psa a ostatní děti se s nima kamarádí jen, když se zrovna ve škole blíží nějaký prověrky. Nikdy jsem ho neviděla bez brýlí, měl je i teď a držel nějakou knihu a … pod paží fotbalový míč. Kromě toho měl ještě nějakej pytlík, nejspíš se svačinou, ale to nešlo rozpoznat. Jen bylo jasný, že nemá ani tušení, co si má se všemi těmi svými poklady počnout.

[…]

Dnes už nepůjde vypátrat, o co v jeho případě v souvislosti s fotbalem šlo. Muselo to být něco celkem osobního, každopádně Ljoša každé ráno, zatímco všichni ti silní hezouni z našeho dvora ještě spali, vybíhal s míčem na rozryté hřiště, které se využívalo ke všem možným druhům sportu, k hraní fotbalu bylo ale vhodný ze všeho nejmíň, neboť pokud tam rostlo alespoň jedno stéblo trávy, pak nanejvýš mezi trhlinami v asfaltu a kromě toho se tam všude povalovalo psí hovna, takže jakýkoli kontakt s povrchem byl neodpustitelný.

Ve stejnou ranní hodinu, kdy nikdo kromě již nepřímo zmíněných, ospalých pejskařů nemohl pozorovat moji ostudu, jsem chodila „běhat“. Já jsem se ale nevěnovala prostému běhu, tedy žádný měšťácký jogging (slovo „jogging“ jsem tehdy vůbec ještě neznala), šlo totiž o utíkání, během kterého jsem byla zabalená do igelitové folie. Ta měla v podstatě saunový efekt. Člověk utíká, potí se, tuk tryská ze všech pórů, člověk se rozpouští jako slanina v pánvi. Všechno je to celkem prosté, hlavní je mít cíl před očima.

[…]

Brzy jsme se s Ljošou mlčky stali spojenci v našem utrpení. Tak mlčenliví, že jsme během našeho společného tréninku promluvili sotva tři slova. Když jsem jednou proběhla kolem jeho „fotbalu“, měla jsem chuť to vyzkoušet. Proč ne? Takhle by to totiž alespoň dávalo nějaký smysl, víc než tenhle úprk kolem baráku, kde člověk musí každou chvíli počítat s tím, že mu spadne na hlavu borščová bomba. Kromě toho Artem ani Julka fotbal nehráli. Měla jsem tedy velkou šanci jim to natřít... a hubnout se u toho dalo taky.

Němé kývnutí na pozdrav, dva tři cviky na rozehřátí před „zápasem“, veledůležité běhání a cupitání s balónem a sporadické zakopávání přes míč. Tak významné a sporadické, jako bychom Ljoša a já tehdy už věděli, že do cíle dorazí včas jen ten, kdo se nežene, ale celé to bere úplně v klidu. A i teď, po tolika letech, kdy on je významným chirurgem a já, kromě toho že jsem tehdy skutečně zhubla, novinářka a dokonce už moderovala několik televizních pořadů, někdy přemýšlíme přece jen o tom, k čemu vlastně ten fotbal byl?