Spisovatelé na fotbalovém hřišti

BRAZÍLIE • ROGÉRIO PEREIRA

Avokáda jsou údajně zelená

Kopat v hadrových teniskách, pomalovaném tričku a trenkách, které si sami ušijete: v Brazílii hrát nejkrásnější hru světa není potřeba žádné luxusní sportovní oblečení.

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

Nebyli to naši kámoši. Ale bez nich to nešlo. Svištěli jsme na hřiště za dřevěným kostelem. Ne pokaždé jsme měli strašného protivníka. Báli jsme se dlouho trvající ostudy, která naše kroky bude doprovázet jako stín, celý týden, až do školy. Výsměch ostatních dětí je brána pekla otevřená doširoka. Byli jsme optimističtí. A skoro vždycky prohráli. Na žádné vítězství si nepamatuju. Jednou nebo dvakrát remíza. Jinak jen samé porážky tváří tvář Bohu.

Týralo nás to, ale jako mužstvo jsme nesli zvučný název: San Remo. Ten jsem opsal ze stěny jednoho obchodu s oblečením v centru Curitiby, kde na ulici stojí samé tlusté a ošklivé prostitutky. San Remo nemělo žádné jednotné trikoty. Kopačky byly cizí slovo, o kterých nikdo ani netušil, jak se píše. Ignorance je kámen, který člověk hází na bránu pekla, aby viděl, jestli ji lze otevřít.

Už nevím, kdo přišel na to říkat obávanému protivníkovi avokádo. Já se tím každopádně chlubit nemůžu – jsem barvoslepý. Důvod k tomu byl jednoduchý: košile avokádového mužstva (ano, ano, měli košile a dokonce s čísly na zádech) byly zelené. Ale na hřišti mi nepřipadali jako osm avokád (jedenáct hráčů na každé straně se na úzký plácek mezi silnicí a kostelem nevešlo).

Pro onen zápas – po nesčetných prohrách – jsem rozhodl, že taky musíme mít trikoty, jednotné oblečení klubu San Remo. Jako směšnou výzbroj proti kopí protivníka. Bylo mi líto, že musím hrát bez trikotu – kuřecí prsíčka, přes kůži bylo vidět každé žebro, sužované větrem a míčem nepřítele. Naši hráči (kluci mezi devíti a dvanácti lety) si měli obstarat bílé tričko. Výsledkem byly hadry, zdeformované dětskými tělíčky. Barvou jsme pak na zadní stranu namalovali čísla. Brácha mi s tím pomohl. Dva záviděníhodní designéři.

On, můj brácha, byl náš brankář. A tak dostal černý trikot, na který se oranžovou barvou namalovalo číslo jedna. Čísla byla všechno jen ne symetrická. Na každém tričku bylo číslo jinak veliké. Na našich zádech břemeno neznalosti. Naše trenky byly z polyesteru, ušili je naše matky na starých singrovkách. Na nohách jsme měli „conga“, „kichute“, hadrové tenisky nebo gumové kecky. Někteří hráli bosí. Hrát fotbal v gumových keckách je vtipné. Přesná střela. Míč letí vzduchem. A kecka věrně za ním. Byli jsme malá armáda chudáků, žebráčků, kteří čekali na zázrak. Ale Bůh a farář horlivě drželi s protivníkem.

Zápas jsme prohráli. Ale za tu porážku jsme se nemuseli stydět. Jedna nebo branky rozdíl. Bojovali jsme jako lvi a slavili premiéru v našich trikotech. Vítězit nebyl náš osud. Bylo nám dáno prohrávat. Šli jsme zpátky domů v těch neforemných hadrách. Se zářivě oranžovými čísly.

Kolem tehdejšího bojiště někdy procházím. Starý kostel udělal místo novému, jehož věž by svatého Petra mohla pohladit knír. Farář je mrtvý. Sedí po pravici Boha, otce všemohoucího. Na našem fotbalovém plácku postavili sídliště tvořené několika stejnými domy. Avokádové mužstvo už neexistuje. Naše taky ne. San Remo skončilo. Ostatní hráče už nepotkávám. Matka je mrtvá. Stará singrovka je na hřbitově šicích strojů. A já si pořád ještě nejsem jistý, jestli jsou avokáda skutečně zelená.