Spisovatelé na fotbalovém hřišti

NĚMECKO • JOCHEN SCHMIDT

Můj život jako druhý míč

Německý spisovatel Jochen Schmidt ve fotbalu hledá především zajímavé maličkosti a vznikají z toho krásné aforismy. Třeba ve chvíli, kdy jsou na hřišti dva míče. Sám se jako literát jako druhý míč už také několikrát cítil.

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

I já měl životě období, kdy bych bez míče nešel ani vyhodit odpadky. Bylo to v 80. letech, kdy se protivníci mého východoberlínského mužstva na mistrovství Evropy ještě jmenovali tak tajuplně jako Ruch Chorzov. Nechodil jsem do waldorfské školy, kde se fotbal hrát nesmí, protože dle Rudolfa Steinera jsou kulaté předměty posvátné a nesmí se do nich kopat (u nás ve východním Berlíně jsme neměli ani waldorfský salát). Ale můj otec tvrdil, že fotbalem člověk dlouhodobě hloupne, protože přitom odumírá příliš mnoho mozkových buněk, a tak moji kariéru proto nepodporoval. A tak jsem zůstal celoživotním divákem, stejně jako v divadle, přičemž tam se mi vedlo úplně stejně, často jsem si myslel, že inscenace by byla zajímavější, kdyby do role Hamleta nasadili mě.

Protože jsem jako dítě mohl zůstat déle vzhůru pouze výjimečně, a to jen dokud trval televizní přenos zápasu, pokaždé jsem si přál, ať je prodloužení, a samozřejmě aby se kopaly penalty, pokud možno ty, co nikdy nekončí, při kterých se, když už všichni vykopli, musí začít znovu od začátku.

To pro mě bylo to opravdové napětí ve fotbale: jestli oba mančafty budou schopné udržet tu vzácnou remízu. Penalty byly beztak to nejlepší, proč vlastně neexistuje samostatný druh sportu spočívající v „kopání penalty“? Tak nějak jsem tušil, že život takhle nefunguje. Člověk si vrcholy musí zasloužit strádáním. Protože jsem se večer mohl dívat jen tak málo, byl pro mě fotbal zábavou hlavně čtecí a počítací. V knihách o fotbale jsem hodně četl o zápasech v minulosti a znal silné stránky velkých hráčů, které jsem v televizi nikdy neviděl. Garrincha byl prostě génius! (Dočetl jsem se.) Studoval jsem prameny a zvažoval pořád dokola, jestli byl lepší Cruyff nebo Pelé. (Ani jednoho jsem nikdy neviděl hrát.)

Miloval jsem svoje fotbalové noviny plné statistik na konci sezóny, čísla a samá čísla. Pokládal jsem si pokaždé taky otázky: proč se všech 11 hráčů mužstva v okamžik, kdy vedli, nepostavili po zbytek zápasu na brankovou čáru? Potom by ti ostatní už přece nemohli dát žádný gól? Proč si nikdo neschová míč pod triko a neběží s ním do branky?

Ani dnes pro mě vůbec není důležité, kdo fotbalový zápas vyhraje, viděl jsem tolik neuvěřitelných vítězství a proher, že výsledky zapomínám čím dál rychleji a více se zajímám o okrajové maličkosti. Že si ve fotbale i protivníci pokaždé tak mile pomáhají vstát na nohy, když spadnou. Jeden podá ruku a druhej se díky ní vytáhne nahoru. Že náhradníci ve svých křiklavě zbarvených signálních vestách na okraji hřiště vypadají jako skupina dětí ze školky, co jdou na hřiště. Když hráči při střídání musí asistentovi rozhodčího ukázat kolíky, jako koně svoje kopyta při podkování. Když hráči před penaltou hledají větrací otvor míče, jako tu malou dírku, kterou pekař do koblihy stříká marmeládu.

Ale nejvíc mě dojímá, když se na hřiště vnoří druhý míč, jak nedbale ho pak vykopnou! Aby míč udrželi nebo se ho zmocnili, trénuje se celé roky, kluci obětují svoje dětství a mládí, svoje zdraví, smířeni s tím, že po své kariéře se budou podílet na metamorfóze v obézního, smutného muže, a ten druhý míč jim vadí, nepatří tam a musí okamžitě zmizet, protože jinak se nesmí pokračovat ve hře. A přitom je identicky uzpůsobilý. Existuje lepší metafora toho, jak nespravedlivý život je? Samozřejmě se s tímto nadbytečným míčem identifikuji. Neboť jak často se mi jako spisovateli stává to stejné! Jak často některou z mých knih zavrhnou, zatímco o jinou, ke čtení nikterak vhodnější knihu, se všichni hádají!