Spisovatelé na fotbalovém hřišti

NĚMECKO • NILS STRAATMANN

Mezi Teneverem a Tampere...

...mezi Španělskem a Anglií, Belo Horizonte a Guna Yala. Nils Straatmann o kultuře a fotbalové kultuře - a o tom, jak se vzájemně ovlivňují.

překlad z němčiny: Tereza Semotamová

Když jsem byl mladej, každej u nás v Brémách znal jméno Gael. Talent z Teneveru, chtěli ho všechny velké fotbalové kluby. Bertha BSC, Wolfsburg, někdo dokonce povídal něco o Manchesteru United. Tenever vždycky býval problémovou čtvrtí a je tomu tak dosud. Gael se na ulici naučil nikoho nerespektovat. Na hřišti byl hlučný, agresivní a rychlý. Vypnutá hruď a hlava vždycky pyšně vzhůru. Míč byl jeho vlastnictví, které chránil před kýmkoli cizím. Jednou mu jeho matka vzala kopačky kvůli špatným známkám a přibila je na stěnu v obýváku. Gael je strhl a hrál s dírami v podrážce. Jeho nekompromisnost ho na hřišti dovedla daleko. Ale jednoho dne ho stála kariéru u Werderu Bremen.

K fotbalu je potřeba talent. Ale jak se vyvine zápas, pokaždé souvisí i s okolím. Známe brazilské jogo bonito neboli hezký zápas, který se zrodil v úzkých a tvrdých uličkách slumů. Tak jako Brazílie zůstává v neustálé snaze o pokrok věčnou zemí budoucnosti, tak i brazilský fotbal zná jen obranu, v touze po dalším rychlém úspěchu. Angličané zase mají svoje kick-and-rush, Španělé tiki-taka, Italové catenaccio a musíme zmínit i disciplinovanou hru german panzers. Železní feldvéblové, kteří nahání svoje dělníky, a neznají krásu, jen vítězství.

Samozřejmě to všechno jsou jen předsudky. Určitě už jsou často překonané, možná nikdy nebyly pravdivé. A přesto nelze vliv kultury na fotbalovou kulturu podceňovat. Nejdůvěrněji jsem to zažil u jednoho indiánského kmene u východní pobřeží Panamy.

Kmen Guna žije na San Blas, souostroví, jehož jednotlivé ostrůvky nejsou větší než možná dvě tři fotbalová hřiště. Protože je tam tak málo místa, hrají se tam téměř jen přes krátké přihrávky. Míč se trpělivě nosí řadami, společně jej nosí po hřišti, aby šetřili síly, ohleduplnost vůči spoluhráči je důležitější než drát se kupředu. Podobně jako život v rámci společenství je hra kmene Guna založena na těsném soužití. Dokud se nenajde nějaká mezera, kterou se míč prokopne a ve většině případě se šance promění v gól.

Dva roky nato jsem byl v Belo Horizonte, kde se hrálo tragické semifinále mezi Německem a Brazílií na MS v roce 2014. Stadion ležel v krajině jako padlá hvězda, v hledišti jsem viděl dva orly. Mineiraço, neuvěřitelná prohra 7:1, se stala metaforou pro všechno děsivé a hrozné, co se člověku v Brazílii může přihodit. O tom překvapivější bylo to, jakým způsobem Německo Brazílii sejmulo. Tohle nebyli žádné feldvéblové. Ale disciplína a řád – ale taky kreativita, radost ze hry, dokonce i humor. Německé mužstvo v roce 2014 neukázalo německou fotbalovou kulturu. V týmu hrála spousta hráčů s migračním pozadím, mužstvo dokázalo integrovat a prospěšně zužitkovat nejen každého hráče, ale i každý styl hry. Něco podobného se podařilo Francii na MS v roce 1998.

Proto je Belgie velkým favoritem ME v roce 2016. Belgii se povedlo vytvořit mužstvo, ve kterém jsou Vlámové i Valoni, muslimové a křesťani, bílí i černí hráči jedním celkem, který svoji různorodost a kreativitu považuje za přednost.

Nejúspěšnější fotbal se hraje tam, kde se hráči oprostí od starých konceptů a smysluplně a pozitivně se zavedou aktuální typy hráčů. Nejlepší národní fotbal spočívá v integraci všech svých kultur. To je něco, z čeho se můžeme učit. Neboť tak jako kultura okolí ovlivňuje fotbal, tak, fotbal může ovlivňovat i své okolí.

V duchu této myšlenky vám přeji hodně zábavy při čtení dalších textů našeho projektu „Spisovatelé kopou“, v rámci něhož 11 spisovatelů z devíti různých zemí píší o kultuře fotbalu ve své zemi.

p.s. Gael dnes hraje v Tampere. Žil v Indonésii, Indii a Estonsku a pak přešel 3. finské ligy, kde má konečně klid. Studuje, má dvě děti a doma saunu. Na stěně mu tam visí kopačky s dírama.