Rychleji, výš, dál

Zítra už určitě začnu běhat

Foto (Ausschnitt): Dom Pates, CC BY 2.0Foto (Ausschnitt): Dom Pates, CC BY 2.0
Jen aby to nedopadlo jako v tom dětském říkadle: „A když spadneš do trní, sežerou tě havrani!“ Foto (výřez): Dom Pates, CC BY 2.0

Zažívat věčný růst. Dosahovat nejvyššího poznání. Mávat na pozdrav. S rozmachem a soustředěně proplouvat všemi dny. Běháním pronikat k jádru vlastního já. To chce i autorka jádu, Maike Wetzel.

Co se to míhá v lesním podrostu? Že by srna v signální vestě? Svižná běžkyně jen profrčí kolem a zase mizí v dálce. Se zarudlými tvářemi, vesele se pohupujícím ohonem a neustále s písní na rtech. Hop, hop, hop. Tak se vidím. Ve svých snech.

Realita je však jiná: „Běžím klusem, div si nevyplivnu plíce, a stehna mi rudnou jako slunce klesající za skládku, obletovanou racky. Ještě je teplo a já se v kombinéze potím jako čuně. V půli trasy mě předběhne mnohem trénovanější běžec. Tsss. No počkej.“ Ve vztahu k mému běhu je tento popis ještě velmi mírný. Taky jsem to nenapsala já, ale německý komik Wigald Boning. Ten na rozdíl ode mě běhá pravidelně a napsal o tom dokonce knihu s názvem Přiznání nočního sportovce (Bekenntnisse eines Nachtsportlers). Boning běhá v noci, protože: „Pro komika známého z televize je vždycky nebezpečné vyrážet veřejně do svých mezních oblastí, protože v šedé zóně mezi tunelovým vnímáním a kyslíkovým stanem může ztratit kontrolu nad svou mediální performancí.“

Já se o svou image rozhodně nebojím. V čem je tedy problém s běháním a se mnou? Proč to nejde dohromady? Mělo by to být přece tak snadné – jenom si nazout běžecké boty a vyrazit. Dávat jednu nohu před druhou. A proměnit se z hrošice v gazelu. Takhle nějak si to představuju: Nejdřív jen ztěžka jdu, pak běžím a pak letím! Hurá! Jen aby to nedopadlo jako v tom dětském říkadle: „A když spadneš do trní, sežerou tě havrani!“ Radši si zase rychle sednu a dám si nohy nahoru.

Nechci krk vystrčený dopředu ani špeky na břiše

Vzpřímená chůze je synonymem pro vysoký vývojový stupeň člověka. Lidoop, neandrtálec, člověk. Karikaturisté však jako vrchol evoluce kreslí zkřivenou postavu člověka kancelářského. Sezení zabíjí. A zbytek dokoná nesprávné dýchání, když se člověk hrbí u monitoru nebo u televize. Tak to prostě je. A kancelářským krysám chátrá nejen tělo. Všechno vadne. Hrbí se. Křiví se. Tomu chci zabránit.

Ale nejdřív potřebuju duchovní potravu. Přejíždím prsty přes hřbety knížek: Od závisláka k železnému muži (Vom Junkie zum Ironman), Achillova pata – můj život běžce (Achilles‘ Verse. Mein Leben als Läufer), Zrozeni k běhu: Zapomenutý lid a tajemství nejlepších a nejšťastnějších běžců na světě (Born to Run: Ein vergessenes Volk und das Geheimnis der besten und glücklichsten Läufer der Welt) a taky Ultramaratónec (Ultramarathon Man), Běhání pro každého. Vypadá to, že snad každý desátý muž světa napsal knihu o běhání. Patří k nim i bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer – ten zhubl během jednoho roku 40 kilo a napsal knížku Můj dlouhý běh k sobě samému (Mein langer Lauf zu mir selbst).

Muži vydávají neustále nové knížky o běhání

V těsném závěsu za běžci následují pohodovější, kontemplativnější autoři, provozující pěší turistiku, procházky a bloumání. Z nich především Hape Kerkeling, který to jako obtloustlý turista s kloboučkem a turistickou holí dotáhl dokonce až na film Ich bin dann mal weg. Na paty se mu lepí Paul Coelho a všichni ostatní autoři knížek o poutnících do španělského Santiaga de Compostela.

Ale nejen v nich je velebeno blaho autonomního pohybu vpřed. Francouzský spisovatel Jean Echenoz portrétoval v knize s názvem Běhat (Courir) „českou lokomotivu“, běžce Emila Zátopka. Mezi lety 1949 a 1955 vytvořil Emil Zátopek 18 světových rekordů a ve svých třiceti letech získal pro Československo tři zlaté olympijské medaile. Jeho běžecký styl byl považován za „zvláštní“ – těžkopádný jako lokomotiva. Ve tváři měl zapsanou bolest z každého uběhnutého metru. Jak tímto stylem dokázal vítězit, bylo pro mnoho lidí záhadou – jen pro ruské lékaře ne: „Emil je dobrý komunista, a to všechno mění.“

Režisér Werner Herzog referoval už v roce 1974 o své pěší túře z Bavorska do Paříže v útlé knížečce s názvem O chození v ledu (Vom Gehen im Eis). A nedávno vydal například britský autor Robert Macfarlane knížku Staré cesty (The Old Ways). David Wagner a Albrecht Selge se procházejí po Berlíně, spousta autorů zase po Paříži nebo Římě. Knížky o běhání jsou knížky o touhách, které jen tak mimochodem zprostředkovávají moudrosti a prezentují dočista pročištěné osoby. Ženy jsou v tomto žánru zastoupeny jen v malé menšině. To by mohlo vysvětlovat mou nechuť k běhání. Ale neutíká mi něco, když neběhám?

Poté, co jsem doslova zhltla knížku Harukiho Murakamiho O čem mluvím, když mluvím o běhání, se toho podezření už nezbavím. Murakami v ní píše: „Více než dvacet let běhání dlouhých tras mě posílilo, jak tělesně, tak i emocionálně.“ To je úžasné. Zažívat věčný růst. Dosahovat nejvyššího poznání. Mávat na pozdrav. S rozmachem a soustředěně proplouvat všemi dny. Běháním pronikat k jádru vlastního já. To chci taky.

Zkusím to tedy ještě jednou: Vyberu si oblečení podle počasí. Zašněruju si boty podle všech pravidel běžeckého umění. Obstarám si dobrou hudbu. Park mám hned za dveřmi. Rozhodla jsem se, že to nebudu hrotit. Žádný intervalový trénink. Žádné kopce. Žádný tréninkový parťák. Vybíhám. Bez klopýtání, bez chvatu. Soustředím se na každý jednotlivý krok. Potom na okolí. Potom na svůj dech. A v mém nitru zraje poznání: Běhání je prostě strašná, strašná nuda.

Naštěstí existují plavecké bazény. V osamělé modré prázdnotě bazénu jsem se kupodivu ještě nikdy nenudila. Zato mě tam štve chlór, vstupné a navíc mívám většinou rýmu. Takže radši žádný sport. Copak neexistují nějaké zdravější a zábavnější způsoby, jak se úplně zdevastovat? Dejte mi vědět, jestli vás napadne něco nenáročného.

Rozhovor vedla Maike Wetzel.
překlad: Yvona Vašíčková

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
květen 2016

    Další články k tématu

    Jak běhat ultradlouho
    Pro většinu volnočasových běžců je to nepředstavitelný výkon: uběhnout 160 nebo ještě více kilometrů v kuse. Žádný spánek ani delší přestávky. Jürgen Bonigut to dělá pravidelně.

    Zítra už určitě začnu běhat
    Zažívat věčný růst. Dosahovat nejvyššího poznání. Mávat na pozdrav. S rozmachem a soustředěně proplouvat všemi dny. Běháním pronikat k jádru vlastního já. To chce i autorka jádu, Maike Wetzel.

    Závod jako metafora života
    V této knize se rozhodně nedozvíte, jak trénovat na ultra maraton a jaký proviant si připravit s sebou na závod. Tohle není praktická příručka o joggingu, ale memoáry běžkyně Lizzy Hawkerové: o přírodě, meditaci při pohybu a pokoře.   

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...