Rychleji, výš, dál

Závod jako metafora života

Foto: akunamatata, CC BY-ND 2.0
V této knize se rozhodně nedozvíte, jak trénovat na ultra maraton a jaký proviant si připravit s sebou na závod. Tohle není praktická příručka o joggingu, ale memoáry běžkyně Lizzy Hawkerové: o přírodě, meditaci při pohybu a pokoře.

Foto: akunamatata, CC BY-ND 2.0
Lizzy Hawker v roce 2009 na závodě Trail des Cerces, Foto: akunamatata, CC BY-ND 2.0

„‚Začni na začátku,‘ pravil Král velmi vážně, ‚a pokračuj, až dojdeš ke konci: pak zastav.‘“

Lewis Carroll: Alenka v říši divů

Lizzy Hawkerová je běžkyně každým coulem: běhá ultramaratony, v nichž je držitelkou dvou rekordů (z Everestu do Káthmándú doběhla za 63 hodin a 8 minut, za 24 hodin uběhla 247,07 km). Běhat ale pro ni neznamená jen závodit a vyhrávat, ve své knize popisuje, že běhání je pro ni útěk z komfortní zóny.

Z hesla „out of your comfort zone“ se dnes už stalo klišé, pokud ale myšlenka za ním skrytá někomu pomůže vykopat se z postele a překvapit sám sebe nějakou aktivitou, proč ne? U Lizzy však došlo k extrému: komfortní zónou se pro ni stalo běhání a v době, kdy běhat nemohla, pro ni bylo těžké být tou, co neběhá. Tuto i jiné odvrácené stránky svého života otevřeně reflektuje ve své knize.

V horách se otevírá svět

Všechno to začalo jednoduše horskou přírodou, v níž Lizzy ráda trávila čas. Jako šestiletá s rodiči poprvé navštívila Alpy. Když rodina odjížděla domů a Lizzy naposledy viděla Matterhorn, brečela. Tehdy netušila, že tam jednou bude znát kámen na kameni a srdcem tam už zůstane. Za několik let dokonce vyhraje závod kolem Mont Blancu (155 km, + převýšení 8500 metrů) a sama založí ultramaraton kolem hory Monte Rosa (150 km) na švýcarsko-italské hranici.

Lizzy původně studovala přírodní vědy v Cambridgi, napsala dizertaci v oboru oceánografie, kdy vyjížděla s výzkumnou skupinou do Antarktidy. Život vědkyně zavřené v kanceláři s občasnými výjezdy do arktických krajin ji naučil mnohému, ale časem došla k názoru, že není pro ni a stala se polonomádkou: v současné době učí trekové běhání v alpské škole, spolupracuje s firmou The North Face a píše o běhání. Milovnici přírody a ekoložku v sobě ale nezapře: úctou k přírodě a hlubokým vztahem k horám, skromností, nepoužíváním většiny outdoorových výmyslů, vědomím toho, že jsme jen bezvýznamná částečka v obrovském světě, nadhledem.

Být vystavena živlům

Jednou ji napadlo se místo chození rozběhnout … a od té doby se nezastavila. Důležité je pro ni obyčejné pobíhání, ani ne tak běhání se stopkami v ruce z bodu A do bodu B. Lizzy nikdy nebyla klasickou závodnicí, kterou vysílá atletický klub a sekýruje trenér, nebyla tedy nikdy ani příliš poučená o tom, jak se to dělá – musíte mít podpůrný tým, proviant a výbavu. Všechno její konání vychází z intuice a hledání odpovědí. Svůj první závod běžela prostě jenom proto, že to chtěla zkusit.

Takhle Lizzy reflektuje jeden ze svých závodů – Bob Graham Round ve Skotsku:

Na co dnes vzpomínám? Na skvělou společnost a zajímavé hovory; pocit síly; pocit svobody při běhu; na spoustu šálků sladkého čaje; mlhu a ukradené výhledy; ohromnou velkorysost vodičů; na udivené turisty; flapjacky; liják; jak jsem se třásla; jak jsem se prodírala kapradím; jak jsem srkala horkou rajskou polévku; jak bylo příjemné se převléct do suchého; na soumrak; jak jsem běžela tmou; na povzbudivé vítající hlasy; na tváře osvětlené baterkami; na povzbuzování; jak jsem byla vystavena živlům; jak jsem promokla na kůži, na zuřivý vítr; na šedé a pochmurné ráno; únavu; pocit, že musím dřít dál; na údiv, že po tolika hodinách stále běžím; na vděčnost; na pocit, že žiju.

Touha dělat věci jinak

© Vydavatelství Mladá frontaKniha je rozdělena na tři části: Cesta objevů, Cesta zkoumání a Cesta znovuobjevování a poznání. V textu se střídá deníková, sebereflexivní rovina a biografická rovina, ale bohužel se příliš neliší a tento nápad vyšel spíše naprázdno. Lizzy popisuje průběh celé své kariéry a v druhé části se do reflektování závodů poněkud zaplétá. Silnou stránkou knihy je to, že každá událost z něčeho vychází a my se vždy přesně dovídáme, jaké vnitřní pnutí Lizzy vedlo k tomu, co dělá. Během psaní se z příběhu stává rozhovor mezi „hlavou, srdcem a slovy“. Použitá du-forma je nezvyklá, ale neruší.

To, co ke každé knize o joggingu patří, tedy ezo óda na železnou disciplínu, vytrvalost a dravost a hledání pocitu svobody v nespoutané přírodě, tu samozřejmě najdeme také, ovšem v trochu jiném hávu: Lizzy není žádná „iron woman“, ale člověk, který miluje hory a rád v nich běhá. K úspěchu ji dovedla především kombinace vlastností jako tvrdohlavost, extrémní vytrvalost, neuvěřitelná cílevědomost a hlavně přirozená, nikoli rebelská touha dělat věci jinak než ostatní. Přestože Lizzy v knize několikrát zdůrazňuje, že nikdy nezávodila proto, aby vítězila, výraznou soutěživost jí rozhodně nelze upřít. Na několika místech popisuje, že o skóre ostatních se během závodu zajímala a chtěla je pokořit. Což je zcela přirozené.

Závod jako metafora života

V druhé polovině knihy, kdy jako čtenář s Lizzy máte v nohou už tisíce mil a několik medailí na krku, vám ale hlavou začne vrtat, jaký to celé asi může mít háček. Tahle holka běží s větrem o závod a nic ji nezastaví, ale tak to v životě ani dobrých knihách nebývá. Hledáte konflikt. Ten přichází v třetí části knihy, která už není tolik o běhání jako spíše o touze po „té, která běhá“. Lizzy totiž potkává jedna únavová zlomenina nohy za druhou, potíže se opakují a ona dlouhé měsíce běhat nesmí. Ztrácí tak kondici a hlavně se dostavují chmury a pochybnosti. Touží po své komfortní zóně, kterou zažívá pouze při běhu v přírodě.

Další výzvou pro Lizzy bylo hledání sama sebe – ano, skrze závody, které jsou pro ni metaforou života ho má za sebou vrchovatě – samota, rozjímání, ticho. Postupem času si ale uvědomila, že přestože při běhu je člověk sám, obecně je tvorem společenským, který sám sebe poznává i skrze interakci. Uvědomuje si, že stejně jako ponoření se sama do sebe a maximální koncentrace na výkon, je mnohdy prospěšná i závislost jednoho člověka na druhém:

Další dilema – dostávám do ruky plechovku piva od stejně zmoklého, zabláceného a unaveně vypadajícího muže s úsměvem širokým jako ten cílový oblouk. S těmihle chlapci jsem se posledních pár hodin přetahovala o místo. Někdy mi utekli v seběhu, někdy jsem je dohnala ve stoupání. Tak to dlouho pokračovalo. Ale podívejme, oni na mě čekali. Čekali, jestli dorazím do cíle jako první žena. Vyměnili jsme jen pár slov. Ani jsme se nepředstavili. Sdíleli jsme však cosi jedinečného. Zažijete-li spolu poslední fáze takového závodu, kdy už jste skoro zničení, vytvoří se těžko opakovatelné pouto i mezi cizími lidmi. Znamená to sdílet jedinečnou chvíli. Chvíli, která je naše. Teď. A jenom teď. Natáhnu po pivu ruku, ne zcela přesvědčená, že je na něj můj žaludek připravený, ale mám chuť to zkusit a užít si s nimi i tuhle chvíli.



V nakladatelství Mladá fronta vycházejí v péči Tomáše Dimtera pozoruhodné knihy o běhání, které čtou i lidi neběhající, líní jako třeba já. Běhání je v nich důležité až v druhém plánu, vycházejí hlavně ze života a umanutosti jako takové. Zmiňme alespoň Běhej, nebo zemři Kiliana Jorneta, Život bez hranic Chrissie Wellingtonové nebo Zrozeni k běhu Christophera McDougella.

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
květen 2016

    Další články k tématu

    Jak běhat ultradlouho
    Pro většinu volnočasových běžců je to nepředstavitelný výkon: uběhnout 160 nebo ještě více kilometrů v kuse. Žádný spánek ani delší přestávky. Jürgen Bonigut to dělá pravidelně.

    Zítra už určitě začnu běhat
    Zažívat věčný růst. Dosahovat nejvyššího poznání. Mávat na pozdrav. S rozmachem a soustředěně proplouvat všemi dny. Běháním pronikat k jádru vlastního já. To chce i autorka jádu, Maike Wetzel.

    Závod jako metafora života
    V této knize se rozhodně nedozvíte, jak trénovat na ultra maraton a jaký proviant si připravit s sebou na závod. Tohle není praktická příručka o joggingu, ale memoáry běžkyně Lizzy Hawkerové: o přírodě, meditaci při pohybu a pokoře.   

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...