Volný čas, to je pro mě pohodlné křeslo a dobrá společnost, ale rozhodně ne oblečení z lycry. Představa jakéhokoli aerobního cvičení ve mně vzbuzuje pouze touhu natáhnout se na gauč. Může být pohyb kromě zvýšení kapacity plic a zmenšení pozadí i zábavný?

Voga, roller skiing a ultimate frisbee

V mém případě nejde jen o hluboce zakořeněnou hrůzu z veřejného rozvlnění všech mých vlnících se částí těla, jež by se v žádném případě vlnit neměly. Jakýkoli organizovaný sport mi odjakživa připadal monotónní, hloupý a výsostně odporný. A zdá se, že nejsem jediná. Hodně lidí vyhledává netradiční alternativy tradičních sportů a vzniká spousta nových způsobů, jak se hýbat. Je to například voga: zdánlivě nesourodá kombinace klasické jógy a vogue, tanečního stylu založeného na pózování pro módní fotografie, jenž popularizovala Madonna. Pokud vás to táhne k zasněženým svahům, ale ruka osudu vás nadále drží v betonové džungli, kompromisem by pro vás mohla být jízda na kolečkových lyžích – roller skiing. A pro ty, co milují adrenalin, je tu jízda na horském kole – urban mountain biking.

V takové přehršli pestrobarevných fitness trendů se určitě něco najde i pro Londýňanku, která trpí fobií z veřejného cvičení. „Bike polo“ nebo „ultimate frisbee“ to určitě nebude, protože jako správná Britka mám hrůzu, že bych mohla zklamat své spoluhráče. Navíc ve čtrnácti mě doživotně poznamenal neúspěšný pokus hrát badminton. Prostě jsem nebyla schopná se trefit do míčku! Cokoli, co zavání akrobacií jako „pole dancing“ nebo „trapeze class“, taky nepřipadá v úvahu. Jediné, co mě láká, je dynamická sólo aktivita vhodná pro jedince všech stupňů fitness gramotnosti. Odpověď se na mě vyvalila při surfování internetem a já v těle okamžitě pocítila příslib kardiovaskulárního zážitku. Hula hoop!

„I would be a hula girl!”

V Londýně se hula hoop dá cvičit na vícero místech, ale moje volba padla na HulaFit. Za tímto cvičebním studiem stojí Anna a Rob Byrneovi, nadšenci do aktivit s obručí, a mají pobočky na několika místech ve městě. Dováděním s obručí lze prý tvarovat břicho, zlepšit kondici a spálit nenáviděné kalorie. Nejvíce mě ale zaujalo to, že Byrneovi na svých webových stránkách slibují, že „hlavním záměrem, kterého chtějí dosáhnout, je prostě to, aby to byla zábava“! A bylo rozhodnuto: dnes to zkusím jako hula girl! Možná ve mně dřímá skrytý talent amazonské hula tanečnice, který má konečně šanci se projevit. Takže stačilo pár kliknutí, zaplatit sedm liber a už jsem plná naděje a radosti v teniskách na nohou mířila do Vauxhallu.

No dobrá, to možná trochu přeháním, kromě velkého nadšení jsem totiž byla také pekelně nervózní. Co když nebudu stíhat rytmus? Co když se mi vysmějou? Co když budu jedinou obryní mezi fitness nymfami? A hlavně horor všech hororů: co když to s obručí nezvládnu?! Ovšem vedle všech těchto otazníků převažovalo odhodlání dát hula hoop šanci a užít si to. A stálo to za to!

Musím podotknout, že pohled na masu čtyřiceti hulahoopujících jedinců je opravdu fascinující. Působí to spíš jako výroční sjezd zajíčků Duracell. Atmosféra ve cvičebně byla příjemná a uvolněná, a k mé úlevě na sobě nikdo neměl trenkotriko z lycry. Byli tu cvičící různých věkových skupin – od náctiletých až po téměř padesátileté. Zatímco někteří hoopeři byli sportem již dobře vysoustružení a obruče jim kroužily v pase jako náramek kolem tužky, zaznamenala jsem také hojný výskyt žen s plnějšími tvary a dokonce pár plnoštíhlých žen, kterým obruč rotovala v záhybech rozhodně ne vosího pasu.

S pneumatikou od náklaďáku kolem pasu

Hodinu vedla Anna, spoluzakladatelka HulaFit, a po přátelském přivítání nás promptně vyzvala chopit se obručí. Prozradila nám, že trik pro začátečníky zní sáhnout po co největší a nejtěžší obruči, moje měla metr v průměru a vážila 1,3 kg. Když jsem ji nesla na konec místnosti, měla jsem pocit, že nesu pneumatiku od náklaďáku.

Než jsme začali hula hoopovat, Anna nám krátce vysvětlila, jak s obručí zacházet. Popisovala, že musíme stát vzpřímeně, rychle obruč pustit a zároveň ji roztočit a udržet kolem těla pravidelnými pohyby v pase dopředu a dozadu. Anna nám ukázala, že pokud obruč začne sjíždět, stačí trošku podřepnout, zrychlit a zachytit ji zuřivě roztočenou pánví. Lekce hula hoop může začít!

Za neustálého kroužení jsme začali sérií protahovacích cviků na nohy, posilováním paží a podřepů. Člověk neustále musí dávat pozor na to, aby měl rovná záda a zatnuté břicho, protože jinak hula hoop míří k zemi. Práce se svalstvem mi v mnohém připomínala pilates, při kterém se taky soustředíte na své vnitřní břicho. Z reproduktorů vyla Beyoncé a my se snažili o elegantní pohyby amazonské anakondy – každý z nás jinak úspěšně. Mimochodem playlist, na který jsme cvičili, byl žánrově nevyrovnaný: hodně Lady Gaga, ale i retro vypalovačky jako Rhytm is a Dancer od Snap! nebo Beat It Michaela Jacksona.

O respektu k obruči

Mnoho cviků jsem znala, ale tím, že vám při nich kolem těla osciluje kruh, dostávají nový rozměr. Místností duněla hiphopová pecka, když v tom nás Anna vyzvala nechat obruč spadnout k nohám (úleva!) a lehnout si na zem. Sklapovačky, kliky a cviky na lýtka. Když jsme zase stáli na nohou, Anna nás vyzvala, ať obručí točíme kolem kyčlí místo kolem trupu, abychom procvičili stehenní svalstvo. Uvážíme-li, že šlo o cvičení s dětskou hračkou, dalo to celkem zabrat. Obzvlášť ta část, kdy v podřepu točíte obruč kolem hýždí a stehenní svaly vám přitom hoří pekelnými plameny. Každopádně dnes už o obruči hovořím s velkým respektem.

Obruč je nesmírně rafinovaná cvičební pomůcka: používali jsme ji nejen k točení kolem pasu, ale taky jí proskakovali, ohýbali se přes ni, posilovali s ní paže a použili ji jako oporu pro sedy lehy. Nejdůležitější přesto bylo, aby nám co nejdéle rotovala kolem těla, což mi přes všechno moje hysterické roztáčení, kmitání kyčlemi a rafinované podřepování moc nešlo. Takže více než kilová obruč často hlučně padala na podlahu, přičemž pokaždé bolestivě atakovala moje lýtko, kde mám dosud památku na moji rozpustilou kratochvíli. Ale musím říct, že to bylo jiné, než když jsem ve čtrnácti trpěla na badmintonu jako pes. Tentokrát jsem se rozhodla si lekci užít a musím učinit překvapivý závěr, že se mi to nakonec povedlo.

Třetinu hodiny jsem sice strávila zvedáním „pneumatiky“ ze země, ale atmosféra byla přátelská a několik lidí se na mě soucitně usmívalo. Hudba byla taková, jaká byla, ale pro tenhle typ sportu dokonalá. No a nejlepší bylo, že druhy cviků se hodně měnily, takže člověk neměl čas na nějaký cvik zanevřít a rozčilovat se, že mu to nejde. Pořád se dělo něco nového. Mé neumětelství neušlo pozornosti Anny. Když se mě po skončení hodiny ptala, jak jsem si lekci užila, postěžovala jsem si, že mi obruč pořád padala. Tato hula bohyně mi otevřeně přiznala, že jí samotné trvalo týden trénování, než přišla na to, jak to funguje.

Najít ten správný pohyb

V současné době, tedy o jedenáct let později, Anna učí hula hoop na plný úvazek a ve volném čase vystupuje na narozeninových oslavách a firemních večírcích jako profesionální hooperka s ohňovou obručí pod uměleckým jménem Anna the Hulagan. Anna mi na rozloučenou doporučila, ať si koupím obruč a trénuju. Prý je to celé jen o tom najít celý ten správný pohyb. A tak jsem šla domů a světe, div se, přesně to jsem udělala! Obruč jsem si skutečně objednala a teď napjatě čekám, až mi dojde. Téměř celý svůj dospělý život jsem strávila sabotováním jakékoli organizované sportovní aktivity, takže lekce hula hoop pro mě byla zásadním objevem.

Důležité taky bylo, že jsem měla pocit, že si prostě jen hrajeme, než že bychom se mučili v posilovně. Jenže každý jsme jiný, takže hula hoop rozhodně nebude sedět každému. Každopádně je příjemné, že v současné době existuje tolik alternativ k mučírnám páchnoucím potem, které stojí za to vyzkoušet. Čeká mě ještě dlouhá a trnitá cesta, než si nasadím podprsenku z kokosových ořechů a ukážu světu svoje ladné hula hoop pohyby. Mám ale radost, že jsem našla pohybovou aktivitu, která mě baví.

Zde si můžete stáhnout článek v anglickém originále (PDF)