Rychleji, výš, dál

V rytmu tance na dvou kolech

Foto: © Eva DangFoto: © Gabriela Šmídová
Emotivní choreografie s názvem „Jerome“ (vpravo Martina Henrichová), Foto: © Gabriela Šmídová

„Choďáci, vy si k tomu zapojte i nohy, my ostatní jedeme rukama,“ hlásí energicky choreografka Martina Henrichová (29). Proti ní se právě do rytmu dramatické hudby vlní osm dvojic složených vždy z jednoho tanečníka na vozíku a druhého bez něj. Jsme totiž na tanečním workshopu, který neobvyklým způsobem spojuje obě tyto skupiny a dává jim tak šanci překonat bariéry. Zdravým jedincům se mimo jiné snaží dát najevo, že lidé s postižením v žádném případě nejsou chudáci, které je třeba litovat. A lidem s handicapem chce oproti tomu ukázat, že život na vozíku pro ně může být zdrojem nových možností, zážitků a inspirace.

Za vznikem tanečních workshopů pro vozíčkáře stojí právě Martina Henrichová. Ta se tanci věnovala už od dětství, ale paradoxně nakonec právě to, co měla nejraději, jí před pár lety obrátilo život naruby. V roce 2013 si totiž při jednom z tréninků poškodila míchu a ochrnula. Jenže místo toho, aby na tanec zanevřela, rozhodla se založit pod pražským Sportovním klubem vozíčkářů taneční oddíl. Začala v Plzni a Praze organizovat semináře pro veřejnost a také s dalšími zdravými i handicapovanými tanečníky vystupovat na společenských akcích.

„Vymýšlím choreografie pro obě skupiny, přičemž se je snažím co nejvíc propojit – zařazuji tedy nejen sólový a skupinový tanec, ale také partneřinu a lehkou akrobacii. Zkrátka využívám nové možnosti, které vozíček poskytuje.“ Svůj repertoár neustále rozšiřuje a často používá prvky z různých stylů – od moderny, jazzu, až po street dance. „Asi jako každý se občas inspiruji známými tanečníky či skupinami. Velká část je dílem mé vlastní fantazie a hodně taky čerpám ze svých zkušeností z doby, kdy jsem ještě na vozíčku nebyla.“ popisuje Martina zdroje své inspirace.

Foto: © Gabriela Šmídová
Emotivní choreografie s názvem „Jerome“, Foto: © Gabriela Šmídová

Větší než malé množství důvěry

„Hlavně nesmím zapomenout hned po otočce ten vozík zabrzdit, jinak jakmile se o mě opřeš, odjedeme oba dozadu,“ směje se čtyřicetiletý Pavel Foltýn. Na workshopu se ocitl poprvé, a zpočátku se proto cítí trochu nejistě. Ovšem stejné pocity mám i já sama, protože přece jen dotýkat se pro mě do dnešního dne cizího člověka je vždycky zpočátku trochu zvláštní. Po chvíli nás ale tanec natolik pohltí, že ostych okamžitě opadne a my začínáme pozorovat, jak se s každým opakováním našich kreací zase o něco zlepšujeme. Chvílemi tančíme každý sám, ale značnou část choreografie tvoří právě různá převedení, otočky či párové figury, které z Pavlovy strany vyžadují určitou zběhlost v manipulaci s vozíkem a ode mě zase nemalou dávku důvěry. Tanec s člověkem na vozíku je totiž jakousi zvláštní symbiózou, která opravdu dobře funguje jen tehdy, když víte, že si navzájem můžete věřit.

Ačkoliv pro Pavla byl taneční seminář novinkou, je jinak sport pevnou součástí jeho života. V uplynulém roce začal v Praze studovat Fakultu tělovýchovy a sportu, ale především patří k nejlepším českým handbikerům – tedy jezdcům na speciálně upraveném kole s ručním pohonem. Na vozíku je od svých 23 let, kdy se zranil při skoku do vody, ale ani on se nenechal zlomit nepřízní osudu a zapracoval na sobě do té míry, že výrazně rozpohyboval své tělo a stal se špičkovým sportovcem. Přes to všechno při pohledu na Martinu Henrichovou a další zkušené tanečnice jen žasne nad jejich ladností a pohyblivostí. „Pro mě je to objevení úplně nové dimenze pohybu a krásná ukázka toho, co všechno na vozíku jde. Vím, že celkově je toho spousta, ale člověka často limituje jeho hlava.“

Foto: © Martina Henrichová
Workshop pro veřejnost v Plzni (Martina Henrichová uprostřed), Foto: © Martina Henrichová

Propojení, které bere dech

Stejně jako většina lidí s handicapem nemá ráda, když jim někdo přehnaně slevuje z nároků, tak v tom samém duchu vede Martina i své workshopy. Při nich sice každý tančí podle svého zdravotního stavu a možností, ale do sestavy jsou zapojeny i složitější prvky a stále se postupuje poměrně svižným tempem. Přibližně po dvou hodinách semináře pro veřejnost následuje ještě trénink taneční skupiny, která se právě připravuje na další vystoupení. Tanečníci předvádějí krásnou a místy až dojemnou choreografii, ve které se snoubí lehkost s úžasnou přesností a také souhrou. Celkově dochází k propojení, při kterém tanečníci chvílemi působí jako jedno tělo, ale zároveň se i vzájemně doplňují. A my ostatní znovu jen nevěřícně kroutíme hlavou nad tím, jak elegantně může pohyb na vozíku působit.

Jednou z ústředních postav choreografie je Anna Krátká, která se od svých pěti let věnovala baletu. V sedmnácti letech měla ale vážnou dopravní nehodu, při které si poranila páteř. A stejně jako Martina s Pavlem, také ona musela zabojovat, aby se postupně začala alespoň částečně hýbat. „Asi rok po úrazu se mi po tanci začalo čím dál tím víc stýskat. Doktoři mi proto doporučili si choreografie v mysli alespoň představovat, ale nebylo to ono,“ vzpomíná na svůj návrat k tanci. Naštěstí brzy potkala právě Martinu, která zrovna zakládala taneční oddíl, okamžitě se k ní připojila a začaly spolupracovat. „Za to, že mě tenkrát přivedla k tanci zpátky, jsem jí moc vděčná,“ dodává Anna.

Foto: © Eva Dang
Vystoupení „Dance and Change“ v plzeňském klubu Buena Vista (Martina Henrichová je druhá tanečnice zleva), Foto: © Eva Dang

Stejný a přece trochu jiný tanec

Ačkoliv se podle Aniččina názoru může tanci na vozíku začít věnovat každý, kdo má chuť, přesto přiznává, že má i svá specifika. „Veškeré pohyby rukou musíme mít výraznější a ostřejší. Stejně důležitý je i výraz obličeje, který může nahradit pohyby nohou a podtrhnout vyznění celé taneční sestavy.“ A v neposlední řadě je samozřejmě nutné, aby jak tanečníci na vozíku, tak tanečníci chodící, uměli dobře manipulovat s vozíkem – aby věděli, kdy zabrzdit, kdy se otočit a jak moc jej musejí popohnat.

Tanec na vozíku v České republice zatím není příliš rozšířený. Muži si totiž častěji vybírají spíše kolektivní sporty a ženy, které k tanci obecně více tíhnou, jsou zase mezi vozíčkáři v menšině. „Problematické je taky to, že koncentrace aktivních vozíčkářů v jednotlivých městech není tak velká, a tak mnohdy na workshopy v Praze či Plzni dojíždějí i z velké dálky,“ vysvětluje Martina. Zároveň má ale radost, že oddíl dobře funguje, má nové členy, několik dalších choreografií a také nabídky na vystoupení. „Ráda bych proto tohle tempo přinejmenším udržela,“ uzavírá s přáním do budoucna své povídání.


Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
květen 2016
odkazy k tématu

Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...