Wolfgang je bez nadsázky nezmar. Už dvakrát měl v osudu napsaný úplně nový začátek. Když mu bylo 23 let, poškodil si při nehodě na motorce páteř a ochrnul. „Už si na to vše moc dobře nepamatuji, stalo se to tak dávno. Ale určitě to tehdy byl opravdový šok. Bylo to o to složitější, že mi zatuhla kyčel, a proto byly nutné ještě další operace. Přesto jsem si na vozík zvykl poměrně rychle. Ono člověku ani nic jiného nezbývá, než celou situaci přijmout takovou, jaká je.“

Wolfgang se tehdy nemusel vzdát jenom své největší vášně – jízdy na motorce. „Na vojně jsem začal běhat. Před nehodou jsem každý den chodil běhat do lesa, ale potom jsem i s tím musel skončit.“ I profesi musel dnes 51-letý Wolfgang změnit. Původně pracoval jako zámečník, ale po nehodě se musel přeškolit na technického kreslíře.

300 kilometrů na trénink družstva

„Někdy jsem trávil v rehabilitačních centrech i několik měsíců v kuse“, vzpomíná Wolfgang. „To se pak čas může pořádně táhnout.“ Alespoň nějakou změnu slibovala nabídka sportů. „Na rehabilitaci v roce 1996 jsem si poprvé zahrál vozíčkářské rugby. Dříve mě sport, až na to běhání, vůbec nezajímal. Ale rychlost vozíčkářského rugby, a také možnost vytvořit si určitou obměnu a také rovnováhu k mému handicapu, mě fascinovala.“

Přesto, jakmile byl zpátky doma, na rugby zase skoro zapomněl. Tam, kde bydlí, ve Speinshartu v Horní Falci, stejně nebyla možnost si zahrát. Poté ale dostal Wolfgang nabídku hrát o víkendech s družstvem Donauhaien (Dunajští žraloci) v Ulmu. S jedním kamarádem z Herriedenu, kterého poznal v nemocnici, se tedy vydával každý druhý nebo třetí víkend na trénink do Ulmu, kam dojížděl více než tři sta kilometrů. „Během příprav na mistrovství jsme většinou dopoledne absolvovali několik hodin individuálního cvičení a silového tréninku, odpoledne jsme se věnovali různým situacím, které se mohou přihodit během hry a také naší kondici,“ vypráví. Wolfgang trénoval hodně i mimo tréninky s družstvem a dělal velké pokroky. A dostavila se odměna za všechnu tu dřinu: ozval se německý národní tým.

S národním týmem kolem světa

Wolfgang poznal s německou reprezentací vozíčkářských rugby země, které by bez tohoto sportu zřejmě nikdy neviděl. „Zažil jsem toho neuvěřitelně moc,“ říká. Díky turnajům se s národním týmem podíval do Kanady, Ameriky, Číny, Austrálie, Singapuru, Řecka a do spousty dalších evropských zemí. Wolfgang se zúčastnil celkem tří paralympijských her – v letech 2000 v Sydney, 2004 v Athénách a 2008 v Pekingu. Při mistrovstvích světa na Novém Zélandu a ve Švédsku patřil Wolfgang do hlavního týmu mužstva. I do Česka ho to díky sportu pravidelně táhlo – jednou ročně se Wolfgang účastnil turnaje Rugbymania ve středočeském Nymburku.

Během svých cest Wolfgang nesbíral pouze sportovní zážitky. Nadšeně vypráví o šnorchlování v jedné zátoce v Austrálii, o recepcích v luxusních hotelech nebo o výletech k Velké čínské zdi a dalším světově proslulým památkám. „Bez sportu bych něco takového nikdy nezažil.“

„Mrtvice byla horší, než ochrnutí“

Zrovna, když Wolfgang plánoval, že kariéru vrcholového sportovce dříve nebo později pověsí na hřebík, prodělal během rutinní operace v roce 2009 mozkovou mrtvici. „Mrtvice byla horší než to ochrnutí dříve. Musel jsem začít znovu, úplně od začátku.“

Pět týdnů ležel Wolfgang v kómatu. Po probuzení z kómatu ho čekalo zklamání. „Doktoři mi diagnostikovali ochrnutí celé pravé strany těla. Musel jsem se naučit vše od začátku, musel jsem se vzdát své práce a nemohl jsem se už věnovat sportu. Taky jsem už nemohl řídit auto. A právě to mi přišlo nejhorší, protože tím utrpěly i mé sociální kontakty.“ Wolfgang se ale nevzdával. Trénoval pohyblivost i schopnost mluvit. Pomalu, krok za krokem, se vracel zpátky do života.

V současnosti se může opět věnovat lehkým druhům sportu. „Jako dřív už to ale nikdy nebude. Sport, který dělám teď, se vůbec nedá nazvat sportem, v porovnání s tím, co jsem dělal předtím. Pravidelný pohyb je ale důležitý pro krevní oběh a já jsem rád, že vypadnu někam ven.“ Na speciálně upraveném kole jezdí často i trasu, na které trénoval dříve coby aktivní hráč vozíčkářských rugby. „Každý kopec už sice nezvládnu, ale od toho mám u sebe baterii, která naskočí, když mi dochází dech.“ Doma Wolfgang půlhodiny denně sedí na domácím trenažéru. „Má motivace je úplně jednoduchá – buď ustrnu, nebo půjdu dál. A já prostě musím jít dál.“