Dospělo to tak daleko, že už to nechtěl dál snášet. Fabian, který se ve skutečnosti jmenuje jinak, se cítil na svém pracovišti neustále pod tlakem. Ne kvůli pracovnímu vytížení, ale kvůli sportovním aktivitám svých kolegů po pracovní době. „Jsem totálně nesportovní typ, a to mě mezi kolegy diskvalifikovalo,“ říká Fabian. Jeho kolegové z práce si jednou týdně chodili společně zahrát fotbal. Během polední pauzy chodili někteří z nich do fitness studia – permanentku jim zaplatila firma. „Že to firma nabízí, bylo uvedeno už v inzerátu, prostřednictvím kterého hledala firma uchazeče o pracovní místo. Úplně jsem podcenil, jaký význam je sportu ve firmě připisován.“

Fabian pracoval u této firmy rok. Firma se nachází ve fázi přechodu od začínající, dynamické společnosti ke středně velkému podniku. Její zaměstnanci jsou většinou mladí a motivovaní, jak říká Fabian. Vnímá tak i sám sebe. „V takovém rychle se rozvíjejícím start-upu ti ale ostatní uvěří tvou motivaci jen tehdy, když máš mimo jiné taky sportovní ctižádost.“ Na začátku si vymýšlel výmluvy, proč si nemůže jít zahrát společně s ostatními fotbal. Po čase se ho už nikdo neptal. „Došlo to tak daleko, že jsem o polední pauze stále častěji jedl u stolu sám. Ostatní si šli buď společně zasportovat nebo chodili po skupinkách na oběd, aniž se mě zeptali, jestli nechci jít s nimi. Ani nevím, jestli to byl mobbing. Možná mě prostě jen ignorovali.“

Týmový sport jako metafora pro týmového ducha

Po víc než půl roce začal Fabian rozesílat žádosti o nové místo. „Tentokrát jsem si už dával pozor na to, jestli se zaměstnavatel nesnaží uchazeče nalákat na společné sportovní aktivity. Nechci, aby mě zaměstnavatel hodnotil podle mého sportovního výkonu, ale podle mých pracovních kompetencí.“

Stále více firem si dnes klade za cíl starost o fyzické blaho svých zaměstnanců a připravuje odpovídající nabídky sportovního vyžití. Sportu se připisuje vysoká hodnota také jako prostředku ke stmelování pracovního kolektivu. „Ne nadarmo se týmový sport používá také jako metafora pro týmového ducha,“ říká trenérka komunikace a kariérní koučka Ursula Dehler. „Když jde o týmový koučink, je sport často základním společným jmenovatelem. Existuje společný cíl a jasná pravidla. Zaměstnavatelé tím také testují, jak je který zaměstnanec schopen obstát v nestandardní situaci.“

Uchazeči s nadváhou mají horší vyhlídky

Také ve Fabianově firmě se opakovaně konaly sportovní akce a akce ke stmelování týmu. Nezaměňují podniky sportovní výkonnost s výkonností intelektuální?

„To je do určité míry možné,“ říká Ursula Dehler. Různé studie například ukázaly, že uchazeči trpící nadváhou mívají při přijímacích pohovorech menší šance než uchazeči s atletickou postavou – přestože by to vedoucí pracovníci samozřejmě nepřiznali. „Sport může pomoct při rozvíjení kariéry,“ říká Ursula Dehler. Sport podle ní také nabízí určité styčné body pro nezávaznou konverzaci a pro komunikaci na internetu.

Při akcích zaměřených na stmelování kolektivu neboli „team building“ nejde ani tak o to, aby zaměstnanec dokázal svou sportovní zdatnost, jako spíš o to, aby šéfovi ukázal, jak dokáže plnit vlastní roli v týmu. Fabiana a jiné nepříliš sportovně založené zaměstnance však děsí už samotná představa, že svou schopnost pracovat v týmu budou muset prokazovat při sportu. Zaměstnankyně jedné nevládní organizace, která chce zůstat stejně jako Fabian v anonymitě, říká, že se vyhýbá podnikovým výletům, při kterých se například pádluje nebo chodí na túry. „Už se nechci dostávat do situací, které jsem zažívala, když jsem chodila do školy,“ říká.

„Teambuildingové akce vyvolávají u zaměstnanců často obavy“

„Strádání kvůli tomu, že někdo není sportovní typ, hodně souvisí s vnímáním sebe sama a poukazuje na nízké sebevědomí,“ říká psychoterapeutka Katharina Schwibinger. „Pocit, že někdo není sportovní typ, je především deskriptivní. Když člověk řekne: ‚Jsem nesportovní, vím, že je to strašné,‘ pak je v tom negativní hodnocení sebe sama. Místo toho, aby se vyhnul teambuildingovému výletu, může přece kolegům říct například: ‚Přijedu asi později než vy, ale objednejte prosím i pro mě.‘“

Vyhýbavé strategie jsou údajně doprovodným jevem vlastní nejistoty, která bývá zase často kompenzována perfekcionismem. „Vlastní nejistota se projevuje tím, že hodnota sebe sama je vázána na jednu podmínku: Jen když jsem dokonalý, mám nějakou hodnotu. A když nemohu být dokonalý – protože jsem například nesportovní – , pak se vyhnu jakékoli konfrontaci.“ Kdo má zdravé sebevědomí, ten podle Kathariny Schwibinger dokáže unést i své domnělé nedostatky. Když člověk reaguje na výzvy vyhýbavě, pak to obvykle ještě více zesiluje samotný problém. „Kdo se některým věcem neustále vyhýbá, nemůže vůbec udělat důležitou zkušenost – že totiž ostatní lidé jeho vlastní slabost akceptují – anebo že to vůbec není tak špatné, jak si původně myslel.“

„Aktivity, které sázejí na teambuilding, vyvolávají u zaměstnanců často obavy,“ říká Ursula Dehler. To se však podle ní týká nejen zaměstnanců, ale také příslušného vedoucího pracovníka, který takové aktivity organizuje. „Zaměstnanecké akce a podnikové výlety staví vedoucího pracovníka do zranitelné pozice. To, zda zaměstnanci jeho nabídku přijmou a jak ji přijmou, může mít rozhodující vliv na autoritu vedoucího pracovníka.“ Kariérní poradkyně proto doporučuje, aby se zaměstnanci bezpodmínečně účastnili všech aktivit, které šéf nabízí. „Právě u podnikových výletů si šéfové velice pozorně všímají, kdo se místo účasti na akci hodil marod.“

Zaměstnanci, kteří nejsou sportovně založení a mají z účasti na sportovních akcích obavy, by si měli se šéfem promluvit a svůj problém tematizovat. „Měli by přitom zdůraznit, že je pro ně důležité být součástí týmu.“ Měli by se šéfa zeptat, které důležité místo na akci by mohli zaujmout, aniž by museli být součástí sportovního týmu. „Je úkolem vedoucího pracovníka, aby to zohlednil.“

Zdůrazňovat silné stránky, ne slabiny!

Fabian chce do budoucna dodržovat jednu zásadu – nechce se ucházet o zaměstnání v podniku, kde je sport v pracovním kontextu na denním pořádku. To je podle Ursuly Dehler v zásadě správné: „Když víte, že sport je v určitém podniku významnou hodnotou, měli byste si ujasnit, jestli vám to vyhovuje.“

Přesto by se o pozice v takovém podniku měli ucházet i lidé, kteří nejsou sportovně založení. „Pak si však musíte umět zdůvodnit, proč se navzdory tomu dokážete se zaměstnavatelem identifikovat.“ Už před přijímacím pohovorem by si nesportovní kandidáti měli rozmyslet, jak zaměstnavatele věrohodně přesvědčí, že se do podniku hodí. „Uchazeči by si měli vždy důkladně rozmyslet, které silné stránky chtějí zdůraznit. Lze například říct: ‚Já se nerad potím, ale zato mám rád divadlo a kulturu.‘ Důležité je, aby zbytečně nezdůrazňovali své nedostatky.“