der-mindestlohn-gilt.de je adresa internetové stránky, kterou provozuje Spolkové ministerstvo práce a sociálních věcí. I zde se lze dočíst, že platí minimální mzda. V legislativní rovině ano, ale ve skutečnosti pro všechny neplatí – Mareike* za svoji minimální mzdu musela bojovat. Odnedávna ji skutečně dostává – ale musela kvůli tomu vést hovory se svým šéfem a získat podporu svých kolegů.

Německý odborový svaz (Deutsche Gewerkschaftsbund) také zaznamenal, že přímý rozhovor s nadřízeným není pouze první, ale často také úspěšnou cestou pro zaměstnance k tomu, jak získat minimální mzdu. Teprve když takové rozhovory zůstávají bez odezdy a máte podezření ohledně systematického obcházení minimální mzdy zaměstnavatelem, doporučuje se udání, říká mluvčí Německého odborového svazu Marion Knappe.

Apelovat na šéfovo svědomí

Pro svého nynějšího zaměstnavatele pracuje Mareike už tři roky, nejdříve pro něj pracovala jako učnice v rámci rekvalifikace a nyní už rok jako vyškolená obchodnice. Na její výplatní pásce se však v prvních měsících po dokončení odborného vzdělání nic nezměnilo. Za práci na plný úvazek dostala 6,92 eur hrubého za hodinu, tedy o 1,58 eur méně, než předepisuje legislativa.

Mareike v březnu svého šéfa konfrontovala s otázkou, kdy už jí bude vyplácena minimální mzda. V té době ji vlastně měla dostávat už dva měsíce. Šéfova reakce byla strohá: „Řekl prostě, že jsem prý minulý rok podepsala smlouvu, a ta je stále ještě platná.“ Člověk by si v takovém případě jistě mohl stěžovat. „Jenomže to se pak můžeš rovnou sbalit a jít,“ říká Mareike. Teprve krátce předtím než vedla tento rozhovor, se totiž stala svědkem toho, jak šéf na hodinu propustil jejího kolegu. „Ten se rozhodně s nikým nepáře.“ Apel na svědomí však u jejího šéfa skutečně zafungoval.

Mnoho zaměstnanců volá na horkou linku

Asi čtyřem milionům zaměstnanců, kteří do roku 2014 vydělávali méně než 8,50 eur hrubého za hodinu, by od začátku letošního roku měla být přiznána minimální mzda. Zákon však stanoví i několik výjimek, které se týkají například praktikantů, učňů a doručovatelů novin. Pro mnoho oborů platí navíc až tříleté přechodné lhůty, než začne být minimální mzda splatná.

Na informační telefonní linku, kterou Německý odborový svaz zřídil k problematice minimální mzdy, volá dnes, tj. několik měsíců po zavedení minimální mzdy, stále ještě kolem 50 lidí za den – v prvních týdnech to bylo dokonce 300 až 400 osob denně. Do začátku května zaznamenal Německý odborový svaz celkem přes 9.000 telefonátů osob, které se chtěly dozvědět víc o svých právech.

Ve většině případů sice lidé telefonují především kvůli informacím o minimální mzdě, ale signifikantní počet volajících referuje také o strategiích svých zaměstnavatelů, kteří se snaží vyplácení minimální mzdy obejít. Přijetí nového zákona v podstatě nastartovalo „kreativitu“ mnoha podnikatelů, říká mluvčí Německého odborového svazu, Marion Knappe. Z rozhovorů se zaměstnanci vyplynulo, že zaměstnavatelé používají v podstatě dvě praktiky, kterými se pokoušejí vyhnout spravedlivému odměňování svých zaměstnanců:

Metoda bonusů a úprava pracovní doby

Jednou z těchto praktik je metoda zaměstnaneckých výhod, o kterých na telefonní lince zřízené Německým odborovým svazem referovali například prodavačky v pekárnách a pracovníci solárií. Namísto zvýšení dosavadní hodinové mzdy se zaměstnavatelé pokoušejí kompenzovat rozdíl mezi skutečnou a minimální mzdou zaměstnaneckými výhodami – u zmíněných zaměstnanců například pečivem nebo opalováním v soláriu. „To je sice jako přidaná hodnota hezké – ale samozřejmě pouze tehdy, pokud je vedle toho také vyplácena minimální mzda. Takhle by to nešlo,“ říká mluvčí odborového svazu.

Ještě častější je metoda umělého zkracování pracovní doby. „Nejpodivnějším případem“, o kterém se Německý odborový svaz doposud dozvěděl, byl případ jedné pracovnice nehtového studia, která sice papírově dostávala minimální mzdu, ale zato si musela „upravit“ svou pracovní dobu. Od ledna chtěl její zaměstnavatel započítávat jako placenou pracovní dobu pouze čas, který zaměstnankyně stráví bezprostřední péčí o nehty zákaznic, přestože samozřejmě musí být – tak jako doposud – přítomná na pracovišti osm hodin denně.

K rušení pracovních míst nedochází

Odpůrci minimální mzdy argumentovali tím, že celoplošné zavedení spodní mzdové hranice povede k masivnímu rušení pracovních míst. Při přípravě finančních výhledů před zavedením minimální mzdy hovořili ekonomové až o milionu ohrožených pracovních míst. Zejména v nových spolkových zemích, ve kterých se mzdy pohybují pod celoněmeckým průměrem, prý minimální mzda poškodí mnoho drobných podniků – tak se vyjadřovali především konzervativní ekonomové.

Ve skutečnosti se však tato předběžná varování zatím nepotvrzují. Nová studie Německé výzkumné společnosti (Studie der Deutschen Forschungsgemeinschaft) dokonce dospěla k závěru, že minimální mzda by za určitých podmínek mohla vést naopak ke vzniku nových pracovních míst. Tato domněnka pramení z myšlenkového experimentu badatelů kolem řezenského ekonoma Joachima Möllera, který zkoumá účinky minimální mzdy na místní stavebnictví: Představme si lokální stavebnictví – pro málo kvalifikované muže, kteří jsou však schopní těžké fyzické práce, je to atraktivní možnost zaměstnání. Když se podnikatel rozhodne zvýšit počet svých zaměstnanců, zvýší tím poptávku po těchto pracovních silách, což způsobí vzestup mzdy. To naopak znamená, že zaměstnavatel bude muset platit vyšší mzdu i svému dosavadnímu personálu. Pokud minimální mzda už beztak nutí platit víc, odpadá argument pro menší počet zaměstnanců. V teorii těchto vědců tedy minimální mzda může mít pozitivní vliv na úroveň zaměstnanosti na regionální úrovni. Podle studie Joachima Möllera by se to týkalo především západní části Německa.

Dotýká se to celého nízkopříjmového sektoru

Tam se zavedení minimální mzdy dotklo mnohem většího počtu zaměstnanců, než se předpokládalo. Více než 3,6 milionu zaměstnanců na západě Německa, kteří v uplynulém roce vydělávali méně než 8,50 eur za hodinu, má nyní nárok na minimální mzdu – oproti 1,3 milionu Němců na východě země. Demograficky to není nijak překvapivé – ve starých spolkových zemích pracuje 34 milionů lidí, zatímco v nových spolkových zemích je evidováno přibližně 8 milionů výdělečně činných osob. Absolutní čísla však ukazují, že rozšířená domněnka, podle které jsou mzdy na západě Německa všeobecně vysoké, neodpovídá skutečnosti.

Ve kterých odvětvích se nejčastěji vyskytují problémy, to Německý odborový svaz nezjišťuje. „Prostupuje to však napříč celým nízkopříjmovým sektorem,“ říká mluvčí svazu, Marion Knappe.

Minimální mzda ze zákona díky solidaritě kolegů

Mareike se věkově blíží ke třicítce. Region v jižním Německu, kde žije, se vyznačuje na německé poměry nadprůměrnými životními náklady. „Ze svého platu jen taktak uhradím náklady na bydlení a auto,“ říká Mareike. „To přece nejde, aby mě pořád museli podporovat rodiče.“ Při tomto argumentu se údajně i její šéf v rozhovoru zarazil.

Za to, že šéf nakonec skutečně ustoupil a vyplácí jí od poloviny roku nejen minimální mzdu ze zákona, ale i zpětně jí doplatí i mzdu ve výši minimální mzdy za poslední měsíce, vděčí ovšem především solidaritě svých kolegů. Když se dozvěděli, jaký je rozdíl mezi jejich hodinovým výdělkem a tím, co dostává za hodinu Mareike, protestovali – úspěšně.

Tím se také ukázalo, že předchozí šéfovo zdůvodnění, že firma na vyplácení minimální mzdy nemá peníze, je lež. Hodně zaměstnavatelů však nadále argumentuje finančními potížemi, přijde-li téma obcházení minimální mzdy na přetřes.