Májový večer na lipské Eisenbahnstraße. Slunce ještě nezapadlo, každých pár minut tu z tramvaje vystoupí pár lidí: muž v roztrhaných kalhotách s igelitovou tašku ze supermarketu Aldi v ruce, žena zahalená v burce míří do obchodu s ovocem a zeleninou, který patří přistěhovalcům, mladý student ve skinny džínách a pleteném svetru pije pivo. Ve vzduchu je cítit kebab a také velmi silný mužský parfém. Čas tu plyne poklidně, všichni nějak koexistují, a už jako by se zapomnělo na smutnou atmosféru, která tu převládala především v zimě. Skoro jako by se zapomnělo na krizovou situaci v domově pro uprchlíky Torgauer Platz, který je tady opodál, skoro jako by se zapomnělo na unavená individua, která s východem slunce vycházejí z heren, skoro jako by se zapomnělo na drogy, které tu lze koupit a konzumovat, rvačky a střílení.

„Cizinci už přece dostávají dost“

Ten, kdo si domluví schůzku v organizaci Tante E. Straßenkinder, nesmí přijít pozdě, neboť čas Gabi Edlerové je velmi drahý. Brzy má další schůzku, kde se budou projednávat peníze. Před dvanácti lety se rozhodla otevřít tento dům lidem: mladiství bezdomovci tu dostanou najíst a mohou se vysprchovat. Provoz domu stojí 16.000 euro měsíčně – peníze údajně získává od soukromých dárců a firem, které dům sponzorují. Nechce příliš zveřejňovat detaily. Ve společenské místnosti stojí na stolech z umělé hmoty popelníky plné po okraj. Pět stálých zaměstnanců a čtyři dobrovolníci tu pomáhají zhruba 40 dětem denně také řešit jejich bytovou situaci a závislost na drogách. Ptám se, jestli sem chodí i děti s migračním pozadím. Edler zvedne obočí, vyholené a dokreslené tužkou na obočí: „Ne, žádná cizinci sem nechodí, ti už toho dostávají dost.“ Jde o nějakou saskou podobu xenofobie nebo jen smysl pro spravedlnost? Gabi to nechce nijak dál rozvádět.

Už to tu nemá tu punkovou pověst jako dřív

Jedu asi dvě minuty na kole a hned všechno vypadá jinak. V jedné boční ulici Eisenbahnstraße je kavárna „Nähmaschine und Regenschirm (Šicí stroj a deštník)“ NuR. Kdo to tu zná, projde domovní chodbou, kde opadává omítka, rovnou na zahradu, kde tři dny v týdnu skupinka studentů sedí u piva a veganské minestrone v rámci „lidové kuchyně“; na malé terase tu často koncertují hudební skupiny. V přízemí jsou na stolech svíčky – jeden stůl tu byl vytvořen ze staré vany, na kterou se položila dřevěná deska – a regály praskají ve všech, kolik tu mají knih. Pivo stojí 1,50 euro, veganské jídlo 2,50 – je to tu útulné. Kavárna NuR existuje už tři roky a její zakladatel, třicetiletý Sebastian, pořád žasne nad tím, že sem ještě nepřišla žádná kontrola, protože nahlášení tu není nic. Policie má evidentně důležitější věci na práci.

Klientela se v průběhu let trochu proměnila, teď sem chodí především mladší lidé, věková skupina 20-30 let, většina z nich studuje společenské vědy. Už to tu nemá tu punkovou pověst jako dřív, říká Sebastian: „Hodně lidem vadí, že tu bývá narváno a taky že se to tu zkomercionalizovalo, vevnitř se už nesmí kouřit. Došlo u nás prostě k vývoji: z totálně špinavého a improvizovaného místa jsme se trochu profesionalizovali a musíme myslet také na výdělek.“ Přesto příjmy z kavárny Sebastiana a jeho ženu a dítě i přesto, že má tak levný nájem – 100 euro - , neuživí. Kavárnu proto vede vedle svého hlavního zaměstnání. Protože v Lipsku není dost práce pro absolventy společenských věd, pracuje na stavbě; dle jeho slov je to náročné, ale lepší, než pracovat pro nějaký velký koncern, říká.“

Kritici kapitalismu s ajfounem v ruce

Něco takového není nic pro Tilla. Kdo jej chce navštívit, musí z Eisenbahnstraße jet přes most a nejdříve chytit klíč, který mu hodí z třetího patra. Jednadvacetiletý Till bydlí ve tzv. wächterhausu a za pokoj platí 70 euro měsíčně. V Lipsku se za pokoj zpravidla platí zhruba 220 euro. Opuštěných budov je v Lipsku spousta, nabídku převyšuje poptávku, pro hodně lidí je to dokonalé řešení bytové situace: pomáhají dům renovovat a platí nízký nájem. Till tu žije už měsíc, původem je z Bádenska-Württemberska. Příští rok se chce hlásit na Vysokou školu grafiky a knižního umění. Do té doby hodlá dělat graffiti a renovovat byt. Peníze na to ale nemá, „ale na ebay se dá sehnat skutečně všechno, měl jsem jen postel a zbytek jsem si obstaral zdarma. Když máte vozík, který připojíte ke kolu, je to jen otázka organizace.“ Každý cent musí dvakrát obrátit, od rodičů totiž žádné peníze nedostává a pracovat se mu nechce. Dokáže si „zorganizovat“ i potraviny: provozuje takzvaný food diving, tedy loví jídlo z popelnic za supermarkety. Jestli je to legální? Jedná se spíše o šedo-černou zónu. A potom Till začne nadávat na kapitalistický systém a z kapsy vytáhne ajfoun.

Německá feministka a mačo z Orientu

Můj večer na Eisenbahnstraße – je to velké dobrodružství: čtvrť nekonečných protikladů. Zatímco člověk přemýšlí, na jakou se vydá párty, doslechne se, že Turek, co prodává kebab opodál, musel za bílého dne zaplatit výpalné, protože ho vydírali. Jedno je jisté: nikdo tu nemá peníze. Na Eisenbahnstraße se svět dělí na tři části: na Němce, kteří tu nežijí dobrovolně, uprchlíky a migranty, především z arabských zemí, a studenti, kteří sice všichni nemají vlastní kapitál, ale mají rodiče, kteří v případě nouze mohou požádat o finanční injekci.

Pak jdu zpět do NuR, kde už se setmělo. Sebastian vypráví: „Chodí k nám Syřani, které sem pozvali levičácké spolky pro uprchlíky; ale běžné osazenstvo Eisenbahnstraße se tu necítí dobře. Z počátku jsme měli idealistické ideje, že sem budou chodit všichni, co žijí v této čtvrti, ale bohužel jsme se museli smířit s tím, že to nefunguje. Německá feministka prostě nakonec přece jen nechtěla sedět vedle mača z Orientu. Sebastian zamáčkne cigaretu, kterou si sám ubalil. „Jo, člověk by se o to mohl pokoušet. Ale vyžadovalo by to spoustu energie, kterou prostě nemám.“