Někdo je chudý, někdo to předstírá

Foto: © Lara HampeFoto: © Lara Hampe
Tak takhle to vypadá na údajně „nejhorší německé ulici"... Foto: © Lara Hampe

Eisenbahnstraße ve východní části Lipska je ulicí plnou třeskutých protikladů. V jednom televizním bulvárním magazínu byla v listopadu 2014 dokonce označena za „nejhorší německou ulici“. Mezi domy sociálního bydlení, rozpadlými domy a hernami se zabydleli studenti. Návštěva v prekariátu.

Májový večer na lipské Eisenbahnstraße. Slunce ještě nezapadlo, každých pár minut tu z tramvaje vystoupí pár lidí: muž v roztrhaných kalhotách s igelitovou tašku ze supermarketu Aldi v ruce, žena zahalená v burce míří do obchodu s ovocem a zeleninou, který patří přistěhovalcům, mladý student ve skinny džínách a pleteném svetru pije pivo. Ve vzduchu je cítit kebab a také velmi silný mužský parfém. Čas tu plyne poklidně, všichni nějak koexistují, a už jako by se zapomnělo na smutnou atmosféru, která tu převládala především v zimě. Skoro jako by se zapomnělo na krizovou situaci v domově pro uprchlíky Torgauer Platz, který je tady opodál, skoro jako by se zapomnělo na unavená individua, která s východem slunce vycházejí z heren, skoro jako by se zapomnělo na drogy, které tu lze koupit a konzumovat, rvačky a střílení.

„Cizinci už přece dostávají dost“

Ten, kdo si domluví schůzku v organizaci Tante E. Straßenkinder, nesmí přijít pozdě, neboť čas Gabi Edlerové je velmi drahý. Brzy má další schůzku, kde se budou projednávat peníze. Před dvanácti lety se rozhodla otevřít tento dům lidem: mladiství bezdomovci tu dostanou najíst a mohou se vysprchovat. Provoz domu stojí 16.000 euro měsíčně – peníze údajně získává od soukromých dárců a firem, které dům sponzorují. Nechce příliš zveřejňovat detaily. Ve společenské místnosti stojí na stolech z umělé hmoty popelníky plné po okraj. Pět stálých zaměstnanců a čtyři dobrovolníci tu pomáhají zhruba 40 dětem denně také řešit jejich bytovou situaci a závislost na drogách. Ptám se, jestli sem chodí i děti s migračním pozadím. Edler zvedne obočí, vyholené a dokreslené tužkou na obočí: „Ne, žádná cizinci sem nechodí, ti už toho dostávají dost.“ Jde o nějakou saskou podobu xenofobie nebo jen smysl pro spravedlnost? Gabi to nechce nijak dál rozvádět.

Foto: © Lara Hampe
... a taky takhle. Foto: © Lara Hampe

Už to tu nemá tu punkovou pověst jako dřív

Jedu asi dvě minuty na kole a hned všechno vypadá jinak. V jedné boční ulici Eisenbahnstraße je kavárna „Nähmaschine und Regenschirm (Šicí stroj a deštník)“ NuR. Kdo to tu zná, projde domovní chodbou, kde opadává omítka, rovnou na zahradu, kde tři dny v týdnu skupinka studentů sedí u piva a veganské minestrone v rámci „lidové kuchyně“; na malé terase tu často koncertují hudební skupiny. V přízemí jsou na stolech svíčky – jeden stůl tu byl vytvořen ze staré vany, na kterou se položila dřevěná deska – a regály praskají ve všech, kolik tu mají knih. Pivo stojí 1,50 euro, veganské jídlo 2,50 – je to tu útulné. Kavárna NuR existuje už tři roky a její zakladatel, třicetiletý Sebastian, pořád žasne nad tím, že sem ještě nepřišla žádná kontrola, protože nahlášení tu není nic. Policie má evidentně důležitější věci na práci.

Klientela se v průběhu let trochu proměnila, teď sem chodí především mladší lidé, věková skupina 20-30 let, většina z nich studuje společenské vědy. Už to tu nemá tu punkovou pověst jako dřív, říká Sebastian: „Hodně lidem vadí, že tu bývá narváno a taky že se to tu zkomercionalizovalo, vevnitř se už nesmí kouřit. Došlo u nás prostě k vývoji: z totálně špinavého a improvizovaného místa jsme se trochu profesionalizovali a musíme myslet také na výdělek.“ Přesto příjmy z kavárny Sebastiana a jeho ženu a dítě i přesto, že má tak levný nájem – 100 euro - , neuživí. Kavárnu proto vede vedle svého hlavního zaměstnání. Protože v Lipsku není dost práce pro absolventy společenských věd, pracuje na stavbě; dle jeho slov je to náročné, ale lepší, než pracovat pro nějaký velký koncern, říká.“

Foto: © Lara Hampe
Till (21) ukazuje trofeje ze svého lovu v kontejnerech za supermarketech. Foto: © Lara Hampe

Kritici kapitalismu s ajfounem v ruce

Něco takového není nic pro Tilla. Kdo jej chce navštívit, musí z Eisenbahnstraße jet přes most a nejdříve chytit klíč, který mu hodí z třetího patra. Jednadvacetiletý Till bydlí ve tzv. wächterhausu a za pokoj platí 70 euro měsíčně. V Lipsku se za pokoj zpravidla platí zhruba 220 euro. Opuštěných budov je v Lipsku spousta, nabídku převyšuje poptávku, pro hodně lidí je to dokonalé řešení bytové situace: pomáhají dům renovovat a platí nízký nájem. Till tu žije už měsíc, původem je z Bádenska-Württemberska. Příští rok se chce hlásit na Vysokou školu grafiky a knižního umění. Do té doby hodlá dělat graffiti a renovovat byt. Peníze na to ale nemá, „ale na ebay se dá sehnat skutečně všechno, měl jsem jen postel a zbytek jsem si obstaral zdarma. Když máte vozík, který připojíte ke kolu, je to jen otázka organizace.“ Každý cent musí dvakrát obrátit, od rodičů totiž žádné peníze nedostává a pracovat se mu nechce. Dokáže si „zorganizovat“ i potraviny: provozuje takzvaný food diving, tedy loví jídlo z popelnic za supermarkety. Jestli je to legální? Jedná se spíše o šedo-černou zónu. A potom Till začne nadávat na kapitalistický systém a z kapsy vytáhne ajfoun.

Německá feministka a mačo z Orientu

Můj večer na Eisenbahnstraße – je to velké dobrodružství: čtvrť nekonečných protikladů. Zatímco člověk přemýšlí, na jakou se vydá párty, doslechne se, že Turek, co prodává kebab opodál, musel za bílého dne zaplatit výpalné, protože ho vydírali. Jedno je jisté: nikdo tu nemá peníze. Na Eisenbahnstraße se svět dělí na tři části: na Němce, kteří tu nežijí dobrovolně, uprchlíky a migranty, především z arabských zemí, a studenti, kteří sice všichni nemají vlastní kapitál, ale mají rodiče, kteří v případě nouze mohou požádat o finanční injekci.

Foto: © Lara Hampe
Vlahý květnový večer v kavárně „Šicí stroj a deštník“ v boční uličce Eisenbahstraße, Foto: © Lara Hampe

Pak jdu zpět do NuR, kde už se setmělo. Sebastian vypráví: „Chodí k nám Syřani, které sem pozvali levičácké spolky pro uprchlíky; ale běžné osazenstvo Eisenbahnstraße se tu necítí dobře. Z počátku jsme měli idealistické ideje, že sem budou chodit všichni, co žijí v této čtvrti, ale bohužel jsme se museli smířit s tím, že to nefunguje. Německá feministka prostě nakonec přece jen nechtěla sedět vedle mača z Orientu. Sebastian zamáčkne cigaretu, kterou si sám ubalil. „Jo, člověk by se o to mohl pokoušet. Ale vyžadovalo by to spoustu energie, kterou prostě nemám.“

Pojem Wächterhaus je zaregistrovaná značka organizace HausHalten e. V. in Leipzig.

Jedná se o koncept, jehož cílem je zachránit nemovitosti, které již roky stojí ladem. Lidé, kteří se rozhodnou v nich bydlet, se spolupodílí na jejich renovaci. Výměnou zato platí pouze velmi nízký nájem.

Budovám s byty, které nelze pronajmout na běžném trhu s nemovitostmi, protože jsou vybydlené, mnohdy stojí na exponovaných místech. Říká se jim „strážní domky“.

Zdroj: wikipedie
Lara Hampe
studuje Německý literární institut v Lipsku. Když se nastěhovala do Lipska, půl roku žila právě na Eisenbahnstraße.

překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
červen 2015

    Další články k tématu

    Peníze budou, my nebudeme
    Navštívili jsme ty, co ať už z vlastní pohodlnosti nebo kvůli životním perturbacím zůstali bez domova. Většina v penězích spatřuje dobro i zkázu zároveň.

    Bez peněz k osvícení
    Raphael Fellmer žije se svou rodinou již tři roky bez peněz, a to celkem dobře. Bojkotem peněz chce Raphael poukázat na plýtvání, ničení životního prostředí a vykořisťování.  

    Výměna místo nakupování
    Móda v Berlíně – kreativní a zdarma. Odevzdáte své staré oblečení, vezmete si jiné a uděláte z toho něco zcela výjimečného. Takhle funguje Fashion Reloaded, kreativní událost v Berlíně, týkající se výměny oblečení.

    Natrhej si ovoce u silnice!
    Už tři roky umožňuje web www.mundraub.org vyhledat volně rostoucí ovocné stromy a keře, jejichž plody je možné si zdarma natrhat.

    Reklama není žádný přírodní zákon
    Berlínský „Úřad pro městský prostor bez reklam a kvalitní život“ chce město osvobodit od reklamy.

    Zálohované láhve pro potřebné
    Svým kruhem na zálohované láhve chce Paul Ketz usnadnit práci všem sběračům láhví a plechovek. Zatím se mu minimálně podařilo rozpoutat diskuzi o chudobě v Německu.

    Používat místo vlastnit
    Burza na výměnu oblečení votocvohoz.cz chce prosadit zodpovědné spotřební chování v Česku.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Smát se všemu navzdory...
    ... to by mohla být jedna z definic humoru. Ale čemu se jeden směje, to je pro jiného trapné nebo třeba i nudné. Důležitou roli hrají v tomto ohledu i kulturní rozdíly. více...

    Má dáti | dal
    Peníze se pro mnoho lidí stávají hodnotou samy o sobě. Jsou peníze dobré či špatné? A kdo o tom rozhoduje? více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...