Do nejchudší země západní polokoule, kde není zrovna bezpečno, jste se vydala poprvé v roce 2013, kdy jste psala diplomovou práci o humanitární pomoci Haiti. To není zrovna klasické nasazení běžného studenta.

Při studiích se zaměřuji na humanitární a rozvojovou činnost, takže to ve mně je tak nějak bytostně. K Haiti jsem se dostala v době, kdy jsem začala dělat dobrovolníka v Arcidiecézní charitě Olomouc. Tehdy se země ocitla v hrozném stavu po tom velkém zemětřesení, při kterém zahynulo na 220 000 lidí. Psala jsem bakalářskou práci zaměřenou na práci neziskových organizací na Haiti, setkávala jsem se s různými neziskovkami, no a jediná z nich, díky které byla možnost vyjet na Haiti, byli vrtaři studen.

Jak si drobná studentka získává respekt českých vrtařů a taky důvěru Haiťanů?

Jela jsem tam s bandou tří chlapů, tak to nebylo lehké, ale jako jediná jsem uměla francouzsky, takže když jsme se moc hádali, odmítla jsem jim překládat (smích). Byli jsme na sobě závislí. A Haiťané? Mnozí mají k bělochům špatný vztah už kvůli historické zkušenosti z dob kolonialismu. Ale když vás poznají a vědí, že se jim snažíte pomoct, váží si vás. Já navíc vypadám docela mírumilovně, ale na Haiti musím být tvrdá, aby vše fungovalo. Nemůžu třeba rozdat všechno své jídlo, přestože kolem spousta lidí hladoví. Musím být ve formě, abych mohla pomoct druhým.

Je Vám trapné dát si třeba svačinu na veřejnosti? Je to vůbec na Haiti možné?

Není. Člověk si musí vždycky někam zalézt. Je mi trapné třeba ve škole jít do třídy a jíst u toho třeba jen sušenku, děti by se na mě dívaly... Když sedíte třeba v autě a jíte, tak kolem projde zástup lidí a všichni říkají „gangu, gangu“, což znamená „jsem hladový“, a já na to, ať se nezlobí, že jim nemůžu nic dát. Říkat „ne“ je hodně těžké. Celou dobu, co jsem pobývala v Baie de Henne, za mnou chodili lidé a žádali mě, ať jejich dítě zařadím do projektu Adopce na dálku. Ptají se, proč je tam tamten kluk a ne ten jejich. Někteří to zase jen zkouší, jestli náhodou dám něco víc. Přijdou a do očí i řeknou: „Dej mi peníze“.

Jak odpovídáte?

Říkám: „Nemůžu je dát tobě konkrétně, jsem tu pro všechny, ne jen pro tebe.“ Haiti pro mě byl opravdu velký šok. Teprve tam jsem si uvědomila hodnotu vody, jídla a zdraví. Lidé tam umírají na banální nemoci, třeba na chřipku, dále hlavně na podvýživu. To vše se děje kolem vás. Také jsem viděla, jaký efekt může mít i třeba velmi malá pomoc, že může zachránit lidské životy.

V čem spočívá projekt Adopce na dálku?

Lidé si mohou na dálku adoptovat haitské dítě a provázet ho při studiích. Za částku 6 500 korun ročně má dítě zajištěnou školní docházku, uniformu, učebnice a jedno teplé jídlo denně. Dítě pak svému sponzorovi posílá každý rok dopis a vysvědčení. Díky tomuto projektu můžeme zajistit chod školy ve městě Baie de Henne, kam nyní dochází přes 350 žáků. Za peníze Čechů se podařilo postavit i novou školu ve městě Gonaïves, kam přichází více jak 650 dětí z nejchudších slumových oblastí. Důležité je to, že školy fungují, což se na Haiti nestává, protože tam nejsou peníze na platy učitelů. V současnosti je tam 50 % obyvatel negramotných, tedy bez šance zlepšit svůj život. V našich školách mají kantoři plat jistý. Dále se můžeme pochlubit stoprocentní úspěšností ve státních zkouškách, takže to má smysl.

Jak vypadá běžný den haitského školáka?

V Baie de Henne, kde jedna ze škol stojí, žije 3 000 obyvatel, ale děti sem docházejí i ze vzdálenějších vesniček. Protože tam není elektřina, vstávají s východem slunce v pět hodin, a pak jdou do školy hodinu a půl pěšky. Do některých vesnic však nevede ani cesta, takže děti urazí každé ráno i několik hodin. Jdou v horku a mnohdy ani nesnídají, protože doma nemají dostatek jídla a vody. Menší děti to pak nezvládají a při vyučování spí. Proto je to teplé jídlo denně ve škole důležité. Někteří žáčci se totiž doma nenají, maximálně sní banán, který si ráno utrhnou cestou do školy. Mladší děti z prvního stupně pak mají dopolední vyučování do 13 hodin, starší často až odpoledne, protože ve škole není dostatek místa ani učitelů. Někteří učitelé se sice částečně prostřídají, jsou ale i tací, kteří učí od rána do večera.

Mají děti vůbec energii se pak do školy připravovat?

Zcela zásadní je to, jestli mají blízko studnu. Pokud ano, obstarají vodu za dvacet minut, slunce ještě svítí a oni se můžou učit nebo pomoct doma. Ale pokud je studna vzdálená dvě tři hodiny chůze, což je na Haiti standard, pak je to problém. Dělala jsem výzkum, co studna může znamenat v životě Haiťana: je to obrat o 180 stupňů. Ženy mají čas uvařit – pokud tedy vůbec mají z čeho. Studna znamená lepší pitný režim, hygienu nebo i vznik nových živností, jako je třeba pekařina. Lidé pak mohou postavit dokonce i dům, najednou mají s čím rozmíchat maltu. Blízkost studny také nepřímo souvisí se vzdělaností dospělých. Mají čas docházet třeba do naší Praktické školy. Ta by měla brzy začít fungovat v druhém patře školy v Baie de Henne, které plánujeme přistavit. Haiťané se tam naučí moderním technikám rybolovu, zemědělství, zednictví, mechanice, základům podnikání či šití.

S čím jste nejvíce bojovala?

Někdy jsem nechápala životní rozhodnutí rodin, třeba když se rodina přestěhuje do hlavního města do slumu. Ptám se, proč to dělají, vždyť jejich dítě mohlo dostat devět let základního vzdělání? Ale naučila jsem se dívat na danou situaci i jejich očima, lidi nejsou roboti. Ale když dítě umí alespoň číst a psát, tak už mu to nikdo nikdy nevezme.

No a velký problém na Haiti je korupce a přebujelá byrokracie. Abych vyzvedla kontejner s humanitární pomocí z přístavu, potřebuji šest razítek ze šesti různých institucí, přičemž každý úředník v každé instituci čeká, že mu z toho něco kápne. Já korupci nebudu podporovat, takže úředník nemá motivaci a kontejner pak může zůstat trčet v přístavu nevyužitý i celý rok. Je to částečně tím, že tam lidé mají pocit méněcennosti, což je dané i historicky. Haiťané se ve své vlastní zemi stali otroky. Běloši jsou tak pro ně symbolem moci a na úřadě se to obrací, najednou je běloch ten, nad kým mají moc, a tak určují podmínky.

Nemáte strach, že v době, kdy na Haiti působíte, se něco semele?

Člověk s těmi riziky musí počítat. Třeba v Gonaïves, které leží v zátoce, pravidelně přichází hurikán a město vytopí. Když jsem na Haiti zrovna v hurikánové sezoně a přichází bouře, tak trnu hrůzou. Také si musím dát pozor na to, co jím a piju. Na Haiti jsou vysoké teploty a na ledničku tam nenarazíte, takže se můžete dostat ke tři dny starému masu. Haiťané už jsou na ně zvyklí, ale nám hrozí průjmy nebo i otrava. Stejně tak jejich přírodní čistá voda. My jsme zvyklí na chlorovanou vodu, takže si kupujeme vodu v PET lahvích a s ní si i čistíme zuby.

Další riziko představuje nakažení cholerou, která se šíří znečištěnou vodou. A potom ještě extrémní množství komárů, kteří vás mohou nakazit malárií. Kromě toho na Haiti hrozí přepadení nebo demonstrace. Jednou jsme museli vyčkávat v hlavním městě, protože na jediné cestě, která odtud vedla zpět do vesnice, demonstrovali agresivní lidé, vypalovali auta, co jezdila okolo, házeli kamení. Na Haiti se prostě nikdy nenudíte.

Haiti je na dně, nepociťujete někdy syndrom vyhoření?

Někdy mě napadá, jestli to má smysl. Záleží ale na tom, jaký si dám cíl. Pokud tam člověk jde s tím, že změní celou zemi, může zůstat doma, protože to nejde. Já tam přijíždím s tím, že můžu změnit život jedinému člověku nebo jedné vesnici. Lidé díky mé práci mohou chodit do školy, pak si najít práci a tím změnit život celé jejich rodině. Jiní teď mají střechu nad hlavou nebo studnu.