Když rovný přístup diskriminuje

© Verlagsgruppe Droemer Knaur GmbH & Co. KGPhoto (detail): Jirka Matousek (@flickr) / CC BY 2.0
77 % všech dětí vysokoškolsky vzdělaných rodičů jde po maturitě studovat vysokou školu. V případě dětí z dělnických rodin je to jen 23 %. Photo (detail): Jirka Matousek (@flickr) / CC BY 2.0

„Dítě dělníků“ je někdo, kdo jako první z rodiny studuje vysokou školu – tak zní definice podle platformy „Arbeiterkind.de“. Od roku 2008 studentům z rodin, v nichž zatím nikdo nevystudoval vysokou školu, nabízí možnost pokládat otázky a svěřit se se svými problémy. Filosofií platformy totiž je: studenti, jejichž rodiče univerzitu nikdy nestudovali, vůči ostatním trpí informačním deficitem. Cílem této platformy je spravedlivější dostupnost vzdělání. „Dětem dělníků“ zprostředkovává přístup k informacím, s nimiž se děti vysokoškoláků často prostě narodí.

Arne Bachmann se rozhodl s otázkami ohledně svého původu nakládat ofenzivně – je to tím, čím si prošel: v kontaktu se spolužáky, ale taky v komunikaci s vyučujícími. Arne dělá doktorát v oboru teologie na heidelberské univerzitě. Přitom když byl malý, nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl touto cestou vydat. Arne je synem zámečníka a učitelky v mateřské školce – takzvané dítě dělníků. Až donedávna prý vůbec nepočítal s tím, že by jednou mohl dělat doktorát.

„Po maturitě mě ani nenapadlo začít studovat.“ Ale v Arneho životě vždycky byli lidi, kteří ho povzbuzovali: nejdříve to byli jeho kolegové z organizace, kde absolvoval civilní službu (Dobrovolný sociální rok), kteří jej podnítili studovat vysokou školu, potom členka zkušební komise, která mu navrhla pokračovat v doktorském studiu. „Jako dítě dělníků je člověk odkázaný na jiné, kteří v něm rozpoznají potenciál,“ říká Arne. „Já jsem měl štěstí. Na tom by ale kariéra záviset neměla.“

„Zůstaneš tím, čím seš“

77 % všech dětí vysokoškolsky vzdělaných rodičů jde po maturitě studovat vysokou školu. V případě dětí z dělnických rodin je to jen 23 %. Patří k nim i Marco Maurer. Je novinářem a roku 2014 na toto téma napsal velký článek Já, dítě dělníků pro týdeník ZEIT. Článek se setkal s takovým ohlasem, že se Maurer rozhodl svůj osobní příběh zpracovat v knize, v níž tematizoval mimo jiné ztížené šance dělnických dětí na profesní postup. Jeho kniha Zůstaneš tím, co seš je chladným zúčtováním s německým vzdělávacím systémem, který se kasá spravedlivým přístupem ke každému, přitom statistická skutečnost ukazuje zcela jiná čísla, a sice že děti rodičů, kteří nemají vysokoškolské vzdělání, se – ať už vědomě nebo nevědomě – na cestě za titulem potýkají s celou řadou potíží.

© Verlagsgruppe Droemer Knaur GmbH & Co. KGMaurer v ní popsal cestu plnou překážek, kterou musel absolvovat, aby se stal novinářem, a nazývá ji jako exemplární pro mnoho německých dětí dělníků, které se rozhodnou „dělat kariéru“. Pro hodně z nich jsou šance na úspěšnou profesní dráhu zmařeny už v době, kdy chodí na základní školu – a pokud ne zmařeny, pak při nejmenším ztíženy, jako v případě Marca. „Marco měl zůstat na základní škole, paní Maurerová. Reálku nezvládá!“ cituje Marco v knize svého učitele a dodává řádek z písně Robbieho Williamse: „Sir is God, he’s been given the right / To structure lives overnight“ – tedy ve smyslu: Učitel je Bůh, který má tu moc ze dne na den rozhodnout o tom, jakým směrem se váš život bude ubírat.

„Když budou mít všichni rovné šance, vypadnu“

Arne říká, že s otevřenou diskriminací se nikdy nesetkal. Přesto pro něj bývá nevýhodou, že jeho rodiče nestudovali. Například když u církevních nadačních organizací žádal o stipendium. „Nemyslím, že tam dochází ke strukturální nebo vědomé diskriminaci. Ale očekává se určité povědomí, určitý způsob vystupování a především: jazyk, kterým hodně studentů a studentek vychovaných nevysokoškolsky vzdělanými rodiči prostě nehovoří.“ V těchto nadacích a na univerzitě často chybí citlivější přístup k tomu, že ne všichni máme stejnou startovní čáru, kritizuje Arne. „Když se se všemi zachází rovnocenně, pak jste poměrně rychle z kola ven.“

S postojem „zůstat všichni pospolu a nikoho mezi sebe nevpustit“, který Marco ve své knize popisuje, se Arne setkává často. Bývá to manifestováno pověstným efektem opětovného poznání. „Právě v mém oboru existuje pár velkých dynastií, které už generace plodí další a další teology. V jejich případě se člověk buď automaticky stává součástí oboru – anebo taky ne.“ To v žádném případě neznamená, že je člověk úplně bez šancí, když někam rovnou „nepatří“, zdůrazňuje Arne. Chybí ale jasná výhoda. Navíc Arne v diskusi o německém školském systému zaznamenal snahu vysokoškolsky vzdělané vrstvy se izolovat: „Velebení Humboldtova vzdělaneckého ideálu a averze vůči sedmiletému gymnáziu a boloňské reformě především ve společenských vědách jde ruku v ruce se strachem z toho, že univerzity zaplaví 'hloupí dělňasové'. Vrtět hlavou nad 'tím, co se poslední dobou děje' je přece součástí image a tím i identity vzdělané společenské vrstvy. Určitě to není vědomé, ale de facto je to namířeno proti společenské vrstvě, která už od nepaměti není vysokoškolsky vzdělaná.“

Arne okamžitě dodává něco, co politici zabývající se vzděláváním a školstvím rádi vytěsňují: „Možná má rovnost v přístupu ke vzdělání i tu cenu, že úroveň nelze udržet.“

Vždycky jde o peníze

Všichni ti, kteří se zabývají problémy „dětí dělníků“, říkají především toto: jde o peníze. To konstatuje Carolin Mieckley, online-redaktorka platformy Arbeiterkind.de. Platforma vyhodnotila otázky, které přibližně 9000 uživatelů položilo ve fóru nebo na akcích platformy organizovaných 75 lokálními iniciativami. Otázky týkající se financování studia jsou s velkým předstihem ty nejčastější, říká Mieckley, dále otázky ohledně nejistoty vzhledem k perspektivám možného pracovního uplatnění po studiu. „Chci studovat germanistiku – co se po takovém studiu dá dělat?“ - tak zněla poslední položená otázka ve chvíli, kdy probíhal tento rozhovor.

Financování studia je také červená nit, která se táhne celou knihou Marca Maurera. Celá jedna kapitola nese název „Jak je to s těmi penězi“. V ní Marco jako exemplární příklad představuje studenta germanistiky Stefana Brunkeho. Brunke (31) studuje na univerzitě v Mnichově, přičemž už má leccos za sebou. Jeho otec je řidič náklaďáku, který ale kvůli pracovní neschopnosti už nepracuje, a matka uklizečka. Dle svých slov vždycky věděl, že chce jednoho dne studovat vysokou školu. Nejdříve si ovšem chtěl „vytvořit životní zázemí“, vyučil se ošetřovatelem, dodělal si maturitu a teprve pak začal studovat. Brunke dostává studentskou podporu (BaFöG) ve výši 641 eur.

Jeho měsíční náklady na život jsou ale dle jeho slov 1004 eur. Bydlí přitom v malém suterénním bytě na předměstí Mnichova v Dachau – „brloh“, komentuje svoje bydlení Maurer, a nežije tedy nikterak luxusním způsobem života. Nejde ale jen o měsíční výdaje na školu a vysoký nájem, který se platí i mimo Mnichov. V Brunkeho případě hraje roli i jeho věk: Protože je mu 31 let, musí pojišťovně platit plnou sazbu – studentský tarif se platí jen do 25. let. Pro Maurera je Brunke prototypem diskriminovaného dítěte dělníků – někdo, kdo i přes pobírání studentské podpory musí chodit na brigády, aby si mohl splnit svůj sen – studovat.

„Pro děti dělníků není běžné hledat pomoc a pokládat otázky“

I Arne během studia musel chodit na brigády. „Pro mě jako dítě dělníků prostě spousta věcí nebyla samozřejmých, srovnám-li svoji situaci s tou, v jaké byli mí spolužáci z akademických rodin.“ Například pokládat otázky. Vyhledat pomoc a najít si stipendium. „Během svého studia by mě něco takového nenapadlo. Neměl jsem pocit, že se to dá udělat takhle jednoduše.“

Jisté rezervovanosti co se hledání stipendia týká, si lze v komunikaci se studenty všímat znovu a znovu, říká i Carolin Mieckley. „Hodně dětí z dělnických rodin, které studují vysoké školy, si myslí, že stipendia pro ně nepřipadají v úvahu a mají naprosto přemrštěné představy o nárocích, které nadace kladou. Hodně z nich taky neví, že nejde jen o známky uvedené v životopise, ale taky o dobrovolnickou činnost či angažování se ve společnosti.“

K tématu pomoci mimochodem: Dle Arneho zkušenosti se děti dělníků jen zřídka odváží vyhledat studentské poradenství – méně než studenti pocházející z akademických rodin. „Přitom na začátku studia bych určitě sociální poradenství potřeboval,“ říká Arne s odstupem času.

„Cíleně se zabývat tímto problémem“

Arne proto brojí za proaktivní podporu dětí z neakademických rodin. Protože hodně dětí z dělnických rodin na seminářích vzhledem k nejistotě mlčí, uniká podle Arneho i mnoha vysokoškolským vyučujícím, jaký potenciál v těchto studentech vlastně tkví. Navrhuje toto řešení: „Uvědomělost problémů lze přece trénovat. Vysokoškolští vyučující, ale i učitelé na školách by se touto nuancí museli cíleně zabývat: Kde jsou klidnější lidé, kteří se možná nevyjadřují tak obratně jako ostatní, ovšem vyplatí se je podpořit?“

Už nějakou dobu Arne přispívá svým dílem k tomu, že se o tomto problému ví a mluví. Jedna spolužačka, která také pochází z rodiny, v níž nikdo vysokou školu nevystudoval, mu jednou řekla, že oba mají být na co pyšní: „Na to, že jsme to přesto zvládli.“ Arne svůj původ už neskrývá, naopak chce ostatním nastavit zrcadlo.

„Nechci s tím nikoho obtěžovat. Ale prostě o tom otevřeně mluvím. Zaprvé proto, že chci vysvětlit, proč jsem studoval o něco déle než ostatní: musel jsem si na to z velké části sám vydělat. Navíc člověk na škole znovu a znovu potkává lidi z prostředí, kteří nemají ani potuchu, že jiní třeba nemají tak optimální startovní podmínky jako oni. A ty bych rád upozornil na to, že každý z nás má trochu jiný životopis.

V současné době jsou již všechny spolkové země zavedli sedmileté – tedy o jeden rok zkrácené – gymnázium.
Isabelle Daniel
překlad: Tereza Semotamová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
červenec 2015

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    „Spodina – to jsme podle definice my“
    Publicistka Undine Zimmer vyrůstala pouze s šetřivou, sečtělou matkou bez práce. Život pro ni byla dřina, ale proč přesně – to dlouho nedokázala říct.

    Když rovný přístup diskriminuje
    Děti dělníků to v Německu nadále mají těžší než děti z rodin vysokoškoláků. Souvisí to, mimo jiné, i s nedostatkem peněz.

    Vycestovat kvůli promoci
    Vlastní kancelář, žádné starosti s penězi a konečně čas na bádání a psaní dizertační práce. Přání, které se splnilo jedné mladé české akademičce.

    Věda pod disko koulí
    Disko koule se točí rychle. Přitom se tento večer v tomto berlínském klubu vůbec netančí. 400 lidí poslouchá vědeckou přednášku. Na programu je „science slam“.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...