Zvuk

Dé není ef

Foto: © privatFoto: © privat
Lukáš Kuta má absolutní sluch.

Lidé s absolutní sluchem dokáží odlišovat frekvence tónů podobně jako odstíny barev. Jak popisuje Lukáš Kuta, toto zvláštní nadání může být i na obtíž. On sám má absolutní sluch.

Děti s absolutním sluchem se dostávají do nezvyklých situací, jejichž společným znakem je jejich obtížná pochopitelnost pro okolí. Typická situace: ve skautském oddíle zazní instrukce „děti, až se ozve tón trumpety, všichni vyrazíte do úkrytu“ a pro názornost se zatroubí. Vedoucí ve skautu se logicky nezabývá přesností a zahraje často domluvený signální tón intonačně jinak než při jeho demonstraci. Tón zazní a děti vyrazí do úkrytu. Dítě s absolutním sluchem je v takový moment zmatené a váhá, zda má či nemá vyrazit, když tón byl přece tolik odlišný od toho předchozího. Jak se má zachovat?

Padesát odstínů hluku

Připadá vám to podivné? Dobře, zkusme si představit analogickou situaci – co kdyby bylo řečeno, že až se zamává červeným praporem, jde o signál? Jak byste se zachovali v případě, kdy by se praporem sice zamávalo, ale zeleným? Pravděpodobně byste zaváhali. Dovedete si takovou obdobnou situaci představit i v uších? Absolutní sluch rozeznává výšku tónů analogicky jako oko odstíny barev. Výraz „absolutní“ je tu myšlen jako opak „relativního“ – abychom poznali barvu, nepotřebujeme srovnání s jinou barvou – uvažujeme absolutně.

To, že tóny mají zvukový charakter, slyšíme všichni, ale že konkrétní frekvence neboli výška tónu s sebou nese ještě cosi jako „odstín“ či v podstatě pocit, to už většina lidí neví. Tak jako vnímáme ostrý rozdíl mezi červenou a zelenou barvou, absolutní sluchař při vnímání zvuku vnímá ostře konkrétní zvukovou frekvenci – zelená je zkrátka zelená, a ne červená, stejně jako frekvence „d“ je „d“, a ne „f“. Tak funguje absolutní sluchové vnímání.

Děti s absolutním sluchem ještě nechápou, že něco tak přirozeného jako vnímání frekvencí ostatní vůbec neznají. Při vnímání světa totiž z počátku předpokládáme, že ostatní vnímají realitu podobně jako my. V prožitku výšky tónu jako samostatné kvality se absolutní a relativní sluch nepotkávají, jenže dítě s absolutním sluchem to ještě neví. Na těchto situacích bývá typické, že jako ne zcela chápavé bývají nespravedlivě označeny děti s absolutním sluchem. Přitom ty by naopak mohly argumentovat hluchotou ostatních. Teprve když jim časem dojde, že vnímají oproti okolí cosi „navíc“, vede je to ke snaze ostatním sdělit, o co vlastně jde.

Každý slyší svět jinak

Jedinec s absolutním sluchem mívá malou schopnost vžít se do vnímání jedince se sluchem relativním a naopak. Pocity a emoce bývají nepřenosné, je nutné je co nejpřesněji zprostředkovat. Teprve pak může dojít k pochopení. Pokud dítě má těžko sdělitelné zážitky, má problém. Přece jen, člověk je sociální tvor a naším pojítkem je hledání a sdílení společného. Dítě s absolutním sluchem se pomalu začíná smiřovat s tím, že ho bude navždy provázet zážitek, o kterém nemá šanci se pobavit s okolním světem.

Z vlastní zkušenosti vím, že plné porozumění není možné. Vzdáleně cosi zprostředkovat lze, je k tomu ovšem nutná cesta plná příměrů a ty vždy poněkud zkreslují. Řečí fyziky – barvy duhy jsou dány frekvencemi, které oko vyhodnotí jako konkrétní barvy. A podobně slyší zvukovou frekvenci jako určitý „odstín“ člověk s absolutním sluchem. Navíc vědecká literatura je na práce o absolutním sluchu poměrně chudá. Důvodem této situace je, že neurologové, psychiatři, psychologové, chirurgové, patologové – všichni ti, co zkoumají mozek absolutních sluchařů, ale oni sami ho většinou nemají. Další příměr: Nedávno jsem četl, že ptáci mají oko citlivější na širší spektrum barev než člověk. Ani pomocí počítače prý lidskému oku nelze přibližně simulovat, jak svět vidí ptáci.

Zvuk jako teplota?

Jak ještě jinak popsat pocit „absolutna“ ve sluchovém vnímání? Máme před sebou dva hrnky s mírně odlišnou teplotou vody. Ponoříme-li do nich prst, okamžitě zjistíme, ve kterém z nich je voda teplejší. Teplotu ale necítíme na základě relativního porovnání mezi nádobami, ale hodnotíme ji na základě porovnání s teplotou vlastního těla. Vycházíme totiž z pocitů, že voda nás studí, pálí nebo příjemně hřeje. Proto pro nás má smysl například údaj, že voda v bazénu má teplotu 26 stupňů. Pro absolutní sluch má stejnou důležitost údaj, že kapela má ladění A 441 Hz. Absolutní sluch se tedy co se „teploty“ tónů týká také musí řídit něčím jako měřítkem.

Otázkou je, kde sídlí ono měřítko. V paměti, v mozku, nebo někde jinde po těle? Je známo, že absolutní sluch bývá v některých případech zátěží. Neurologové a psychiatři absolutní sluch pozorují pomocí magnetické rezonance. Ukazuje se, že při sluchových podnětech mozky jedinců s absolutním sluchem v určitých částech „svítí“ výrazně více, než je běžné. Signalizuje to větší spotřebu kyslíku a glukózy, jinými slovy mozek při poslechu tónů (nikoli třeba šumu lesa) více pracuje. A pokud více pracuje, jeho nositel bývá poslechem unavenější. A hudební smog je dnes všudypřítomný... Problém je, že absolutní sluch nelze „vypnout“, stejně jako nikdo z nás nedokáže „vypnout“ barvy a vidět černobíle to, kde je přítomna barevnost.

Jak vyvrátit mýty

Rád bych vyvrátil mýtus, že každý majitel absolutního sluchu je člověk lépe slyšící a vždy hudebně nadaný. Ano, umožňuje mu sice snazší sluchovou analýzu třeba v nahrávacím studiu nebo při ladění a rozestavění mikrofonů, na druhou stranu absolutní sluchař může být klidně i nahluchlý nebo mít sluchové vady. Navíc absolutní sluch a hudební nadání spolu nutně nesouvisí, stejně jako barevné vidění nesouvisí s tím, zda budete malíř nebo chemik zabývající se výrobou barviv. Skvělí skladatelé a hudebníci často absolutní sluch nemají, je ovšem dobré podotknout, že výskyt absolutního sluchu bývá u hudebníků řádově vyšší než u zbytku obyvatel a že pro hudebníka je velkou službou.

Zažil jsem diskuse o tom, zda se absolutní sluch dá získat cvičením. Nedá. Taky jestli je to vlastnost vrozená? Neví se, zda ji máme od narození všichni a brzy ji ztrácíme, nebo zda ji od narození nemá nikdo, ale lze ji získat pouze v batolecím věku a pak už nikdy. Mnoho otázek, málo odpovědí. Každopádně slyšet absolutně není schopnost intelektuální, ale naléhavě emocionální. Tak to cítím já, absolutní sluchař.

Lukáš Kuta
je houslista, učitel na gymnáziu a během rozhovorů u piva s psychologem Jiřím Kubičkou přemýšlí o tom, jak asi funguje absolutní sluch.​

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
září 2017

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...