Odstřelení severojižního tunelu berlínské podzemní dráhy v květnu 1945 dodnes vyvolává otázky. Byla to tragická nehoda, nemilosrdný útok, nebo příkaz shora? Příklad městské pověsti.

Snad každý Berlíňan slyšel o tom, jak byl v posledních válečných dnech odstřelen a zaplaven severojižní tunel berlínské podzemky S-Bahn. Ale kdy a jak se to vlastně přesně událo? Jednalo se o tragickou nehodu nebo bezohledný útok? A kolik lidí přitom přišlo o život? Když se Karen Meyerová a její kolegové chtěli dopátrat pravdy a osvětlit okolnosti této události, narazili na bezpočet příběhů, které okolo historické události vznikly. Jejich výzkum sice na skutečné otázky přinesl jen nedostačující odpovědi, zato však fascinujícím způsobem ukazuje, jak mohou moderní velkoměstské pohádky (mýty) vznikat.

Obvodní zastupitelský úřad v Berlíně-Kreuzbergu se v roce 1989 rozhodl zřídit obětem odstřelu tunelu pamětní desku – zamýšlel umělecky ztvárnit schod na úrovni bývalé vodní hladiny. Jenže přesná doporučení pro výrobu a instalaci památníku se měla odvíjet od pozadí okolo výbuchu a zaplavení berlínského severojižního tunelu, které se udály v posledních dnech druhé světové války. Karen Meyerová a její kolegové z kreuzbergského muzea pro rozvoj města a sociální historii byli pověřeni, aby objasnili tyto otázek.

Divoké teorie a „strašidelné pověsti“

Potom se však všechno událo zcela jinak. Při prohlídce archivů narazili Karen Meyerová a její kolegové na nečekáné potíže. Informace, které získali při rozhovorech s pamětníky, zájemci o historii a při čtení z pramenů a publikací, byly nejasné a rozporuplné. Vždyť i datování přesného okamžiku odstřelu se dle různých zdrojů zpráv z deníků a časopisů liší – některé zdroje udávají dny v rozmezí mezi 3. nebo 4. a 26. květnem 1945. Některé zdroje uvádějí, že sám Adolf Hitler osobně vydal příkaz k zaplavení, jiné zase tvrdí, že takový rozkaz nikdy vydán nebyl. Jeden autor prohlašuje, že se při záplavách nikdo neutopil. Kronika Berlína v Národním archivu udává počet zhruba 1.000 obětí, přičemž v evidenci pohřebního úřadu Kreuzbergu je počet obětí 50 až 15.000. Některé zdroje v sobě zahrnují protiklady nebo zjevné dezinformace. Kromě věcných zpráv existují také záznamy, které se vypadají „dobrodružně“. Například jedním autorem je líčena „vraždící vlna, ženoucí se tunelem“. Tyto doslova hororové scény jsou okrášleny o „zmítající se rozedřená a krvavá lidská těla“, která „s sebou strhává proud“. Meyerová a její kolegové zkoumali přes padesát zdrojů a zpráv a studovali jejich opodstatnění a průkaznost, aby z těchto mnoha kolujících příběhů vyjmuli to opravdové historické jádro.

Vedlejším produktem výzkumné práce jsou poznatky o tom, jak z historické události může vzniknout jiný příběh - něco na způsob moderní velkoměstské pohádky. Některé deníky podle Meyerové „šíření strašlivých zvěstí“ podporovaly tím, že šířily dobrodružné zprávy na základě pochybných informací, které pak byly potvrzeny oficiálními zdroji. Později bylo toto téma také zpracováno v beletrii a populárně vědecké literatuře. Všechny písemné zdroje a publikace, jež se týkají odstřelu a zaplavení tunelu, se podle Meyerové opírají více či méně přímo o zprávy očitých svědků, kteří zase své zážitky „teprve zpětně zařadili do sítě z událostí a procesů a vytvořili vzájemné souvislosti“, aby „bylo možno vzpomínky vysvětlit.“

Úplně jako v pohádkách bratří Grimmů?

Jedna svědkyně tedy vypráví o svých zážitcích, druhý svědek píše, co slyšel, někdo jiný se chytá toho, co přečetl, aby z toho utkal opět něco nového. Podobným způsobem vznikly lidové pohádky, které kolem roku 1800 shromažďovali a sepisovali bratři Grimmové. „Z výzkumu paměti víme, že lidé jsou bytosti, které hledají smysl, kteří si svůj vlastní život narativně konstruují. Když slyšíme nebo čteme něco o událostech, částečně to někdy překrývá a potlačuje naše vlastní osobní zážitky. Vyprávět dál nějakou událost je vždy aktem sebeujišťovaní,“ potvrzuje tento příběh germanista a badatel pohádek Stefan Neuhaus. „Všechny ústně přenesené příběhy jsou založeny na principu tiché pošty: upravovatelé do příběhů vnesou své vlastní pozadí zkušeností.“ Není divu, že potom termín „pohádka“, jakož i výraz „nevyprávěj mi žádné pohádky“, je již po staletí spojován s lži. Nicméně v důležitém aspektu, jak říká Neuhaus, se příběhy okolo zaplavení berlínského tunelu liší také od tradičních lidových pohádek: „Nikdo opravdu nevěří tomu, že měla Rapunzel (Locika) tak dlouhé vlasy. Mnohem víc dostávají pohádky bratří Grimmů funkci podobenství, poněvadž se zjevně jedná vymyšlené příběhy.“

Méně patrná je hranice mezi skutečnou historickou událostí a vymyšleným příběhem, pokud se jedná o zaplavení berlínského tunelu. Také Karen Meyerová a její kolegové byli schopni po svém rozsáhlém výzkumu jen jednu věc říci s jistotou: odstřel stropu tunelu pod Landwehrkanálem se skutečně udál a šachty podzemky (S- a U-Bahnu) byly zaplaveny. Téměř s jistotou vycházejí z toho, „že tento odstřel byl proveden profesionálně a že se nejednalo o nehodu nebo bombový výbuch“, že se dá počet obětí realisticky stanovit „okolo sta až dvě stě“ a že se zaplavení nemohlo udát před ránem 2. května.“ Naproti tomu zůstává nejasné, „proč si nikdo nepamatuje na detonaci nebo tlakovou vlnu“, „zda a kým byl vydán rozkaz k odstřelu“ a „jaký zájem se za tím mohl skrývat.“ Protože vědcům bylo již brzy jasné, „že se téměř žádné stoprocentní, jednoznačné a nezvratné výpovědi o událostech konat nebudou“, změnila brzy také kreuzberská radní své plány a upustila od myšlenky plánovaného památníku. Místo aby konečně vyjasnili několik otázek, zdokumentovali Karen Meyerová a její kolegové průběh svého výzkumu. Tak vznikla poutavá brožura – jak pro železniční fanoušky, tak i pro milovníky pohádek.