Jistý hráč pokeru z Berlína vyprávěl, že při jednom mezinárodním turnaji v pokeru poznal kanadského indiána. Když se indián dozvěděl, že onen muž pochází z Německa, velice rozrušený si k němu přisedl. Zeptal se ho, zda je pravdou, že v částech východního Německa žijí indiáni. Slyšel, že tam sídlí původní kmeny, které jsou utlačovány. Berlíňan byl zaražený a snažil se indiánovi celou věc vysvětlit. Ne, ve východním Německu nežijí indiáni, ale dobrodružství Vinnetoua a Olda Shatterhanda jsou všeobecně velmi známá. Má snad na mysli postavy z románů Karla Maye? Kanaďan trval na svém: ví přesně, že ve východním Německu žijí původní indiánští obyvatelé. Romány o indiánech a další, iluze beroucí informace Berlíňana ho nezajímaly. Poněkud zmaten, ale hlavně nazloben si zase přesedl.

Tato městská pověst je skutečně skvostná, protože ukazuje, že letité německé „projekční plátno“, jako je „původní život indiánů“, může působit nazpět, stačí jen nechat uplynout dostatek času. Poté, co saský spisovatel Karl May v 90. letech 19. století vydal svou vinnetouovskou trilogii, vypukla v Německu indiánská horečka. Pokrevní bratrství, indiánští poníci, indiánky, totemy, život v týpí – Němci se najednou stali odborníky na všechny otázky života indiánů.

Po druhé světové válce se do kin dostaly první filmy s Vinnetouem a uchvácení indiánským světem vzplálo nanovo. Na východě i západě Německa vznikaly filmy s indiánskou tematikou, které získaly po obou stranách hranice značnou popularitu. Skutečný indiánský kult se ale rozšířil v NDR, kde svého času působilo 50 „kulturních skupin pečujících o indiánské zvyky“. Byli to indiánští nadšenci, kteří kromě svého občanského života vedli svého druhu paralelní život jako východoněmečtí indiáni, který již prakticky nebyl ovlivněn fantazií Karla Maye o Divokém západě, ale spíše poznatky z etnologie o životě severoamerických indiánů. Lipské etnografické muzeum bylo ústředím těchto východoněmeckých indiánských skupin, které od svých členů očekávaly, že se budou životem indiánů vážně zabývat. Oficiální NDR podporovala pozitivní image indiánů, protože děti dělnického státu se neměly – tak jako na Západě – identifikovat s kovboji. Indiáni byli považováni za soudruhy kritické vůči kapitalizmu, potlačované zlými Američany ze západního bloku.

Východoněmecký film Synové velké medvědice z roku 1966 zrcadlí ideologické uzurpování vedením strany. Hlavní roli indiánského náčelníka Tokei-ihta sehrál Gojko Mitič, herec jugoslávského původu, kterému se také přezdívalo „Vinnetou Východu“, ač ve filmu Vinnetoua nikdy neztělesnil (to se stalo až mnohem později na Festivalu Karla Maye, který se každoročně pořádá v amfiteátru v Bad Segebergu). Tímto srovnáním je spíše myšleno, že požíval obdobnou hvězdnou slávu jako představitel Vinnetoua Francouz Pierre Brice.

Se skutečným životem indiánů se východoněmečtí indiáni seznámili teprve po pádu Berlínské zdi, když konečně směli svobodně cestovat. Mnozí se museli probrat z opojení, že původní obyvatelé ze Severní Ameriky žijí v domech a že po údajné romantice prérií nezůstala ani stopa. Tento okamžik šoku vlivem absence romantiky, respektive tvrdé reality, je ve zmíněné báchorce podtržen skutečností, že kanadský indián, který hledá původní indiánský kmen ve východním Německu, se objevuje na mezinárodním pokerovém turnaji. Ani on nemá chuť nechat si narušit obraz o východoněmeckých původních obyvatelích žijících po indiánském způsobu.