Utopie

Konzumovat odpovědně

Dokonce i střídmý eko životní styl má své stinné stránky. Screenshot © slavery footprint

Charitativní ekobazar nebo zatuchlý fair trade obchůdek, to už je nuda. Dnes se pozornost upírá na udržitelné myšlení a konzumování– to je v současnosti tak sexy, že dokonce i průmysl už uvažuje „zeleně“. Ale mezi veganskými párky a ekoturistikou se tento úzký segment trhu stále více vzdaluje politickým požadavkům. Co vlastně zůstává z udržitelnosti mimo prázdná slova o konzumu?

Abych tomu lépe porozuměla, vedu si týden cosi jako deník udržitelnosti. Za sdílený pronajatý byt, který obývám společně s dalšími lidmi, zaznamenávám první pozitivní bilanci: Jíme vegetariánsky nebo vegansky. Oblečení, nábytek a elektroniku kupujeme převážně z druhé ruky, díky čemuž recyklujeme něco, co by se jinak vyhodilo. Odebíráme ekologickou elektřinu a k obveselení zahraničních přátel recyklujeme „velmi německy“ do šesti odpadkových košů. Auto nikdo z nás nemá, osm měsíců v roce jezdíme na kole. A letadlem jsem soukromě cestovala naposledy v roce 2011. Ale i tento skromný ekologický životní styl má pár vad na kráse: Moje cigarety jsou pravý opak udržitelnosti a během zimního výprodeje přistálo v mé skříni triko za tři eura. Švédský módní řetězec slibuje sice bio-bavlnu z fair trade produkce – ale co při tak nízké ceně zůstane vůbec výrobci? Také ostatní oblasti života jsou problematické – například na stránce slaveryfootprint.org se dozvídám, že moje spotřební chování nutí 25 lidí do moderního otroctví. Pořád je to sice o 15 míň než průměr, ale 25 lidí je prostě příliš. Důvodem je můj nový smartphone a kosmetika obsahující kontroverzní minerál – slídu.

Jen ještě rychle zachránit svět

Konzum by nikomu neměl škodit. Proto také ráda sahám k produktům s pečetí fair trade, tedy „férový“ či „spravedlivý obchod“. V tomto ohledu nejsem sama, protože eticky obhajitelné produkty jsou v Německu stále oblíbenější. V roce 2014 se tam prodalo fair trade zboží v hodnotě 827 milionů eur, což bylo o 173 miliony víc než v roce 2013. Z celkem 26 pečetí označujících v Německu fair trade zboží je nejznámější pečeť „Fairtrade“, která v roce 2014 podle fóra Férový obchod (Fairer Handel) pokrývala 78 procent tohoto odvětví. Značka Fairtrade však stejně jako konkurenční značky interpretuje nechráněný pojem „fair“ podle vlastních kritérií. Například takzvané směsné produkty jako čokoláda musejí obsahovat minimálně 20 procent fair trade přísad, aby si mohly žádanou značku udržet. Zbývající podíl přísad může být úplně „nefér“. Toto dorovnávání množství se používá také u produktů z různých sklizní jako šťáva, čaj nebo cukr. Tak se může stát, že nějaký produkt dostane pečeť Fairtrade, aniž by obsahoval fair trade suroviny. Jeden výrobce zmrzliny zašel například tak daleko, že navzdory velké reklamě o fair trade produktu, kterou umístil na kelímky a na web, neobsahovaly některé druhy jeho výrobků ani požadovaný minimální podíl 20 procent fair trade přísad – dodnes z toho však nebyly vyvozeny důsledky.

Jak „férový“ je vlastně „fair trade“?

Trh s fair trade zbožím ale zažívá rozmach – od roku 2011 do roku 2014 se obrat v tomto sektoru zdvojnásobil. Také v diskontech najdeme dnes značky inspirované férovostí a udržitelností – například UTZ, Fairglobe nebo Rainforest Alliance. Podle organizace Stiftung Warentest jsou to však spíš slabé značky. Pochvalu si naopak vysloužila značka Gepa Plus, která by měla zaručovat, že produkt obsahuje alespoň 50 % fair trade přísad. Navzdory všem nesrovnalostem experti spotřebitelům doporučují, aby produkty označené jako fair trade kupovali, protože i nízké ekologické a sociální standardy jsou lepší než žádné.

Mezi horou odpadků a „Zero Waste“

Ale i po tom „nejférovějším“ nákupu zbude odpad. Německo bylo dlouhou dobu považováno za mistra světa v recyklování a na začátku 90. let vyvinulo duální systém a značku „Grüner Punkt“ (Zelený bod). Podle Eurostatu však lidé v Německu vyprodukovali v roce 2013 na osobu 617 kilogramů domácího a obalového odpadu, což je o 136 kilogramů víc než průměr v Evropské unii. K hlavním důvodům patří obchodování po internetu, kapsle do automatů na kávu, levné textilie, papírové kelímky související s prodáváním „kávy s sebou“, ale také elektropřístroje, jejichž hardware nebo software má jen krátkou životnost. Mnoho spotřebitelů je navíc recyklováním už unaveno, a tak odpadky někdy končívají v popelnici neroztříděné.

Zcela jiné je naopak hnutí Zero Waste („Nulový odpad“), které kombinuje udržitelnost s minimalisticky elegantním životním stylem. V tomto hnutí udávají často tón bělošské ženy ze středních vrstev, jako např. Francouzka Bea Johnson nebo Američanka Lauren Singer. Jejich symbolem je sklenice se šroubovacím víčkem, do které se vejde jejich odpad za celý rok.

Bea Johnson je považována za královnu hnutí Zero Waste.

V rámci hnutí za nulový odpad se však objevuje kritika, že tento koncept by se měl spíš jmenovat Zero Home Waste (nulový domácí odpad), protože stoupenci hnutí Zero Waste zanechávají odpad z obalového materiálu prostě v prodejně a neberou si ho s sebou domů. Odpad, který jim vznikne doma, zužitkují, zrecyklují nebo zkompostují. Já se zase ptám, co se stalo například se sutí, která vznikla při stavbě mého bytu nebo při budování městské infrastruktury. Neměla bych za odpad nést věčnou vinu, kvůli které je pro mě nulový odpad v podstatě nemožný? Musíme snad odpad strpět, abychom dosáhli společenského pokroku? Je odpad nutný k tomu, abychom žili v moderní společnosti?

Otázka respektu

Po týdnu jsem dospěla k závěru, že stoprocentní udržitelnost zůstává opravdovou výzvou. To souvisí v neposlední řadě i s časovou náročností, protože na to, abych si prošla všechny nabídky ve městě nebo regionu, hledala alternativy a porovnávala atesty produktů, poskytovatele a pečetě kvality, potřebuji prostě čas. V tomto ohledu pomůže, když si člověk na začátku trochu sníží nároky a přiučí se něco od ostatních – například od blogerky Gabriele Rassow, která se hlásí k hnutí Zero Waste. Píše o tom, jak může udržitelnost fungovat na venkově, jak lze zapojit děti, aniž by docházelo k jejich přetěžování nebo nechtěnému sociálnímu vyloučení, ale píše také o tom, které praktické a osobní překážky je nutné v běžném životě překonávat. Podle blogerky obohacuje každá nová informace vlastní vědění o souvislosti udržitelného životního stylu. Realizace se tak může podařit v malých krocích, aniž bychom se omezovali pouze na konzum v tomto úzkém tržním segmentu.

Udržitelnost by koneckonců měla být něčím víc než jen životním stylem nebo souhrnem správných rozhodnutí ohledně nakupování. V jádru jde o politické požadavky a také vždy o respekt – vůči našemu životnímu prostředí a našim zdrojům, vůči budoucím generacím, vůči potřebám různých společenských skupin, vůči zemědělci odvedle i šičkám v Bangladéši.

Jak začít žít udržitelně

  • Konzumace živočišných potravin není jen problémem masového chovu hospodářských zvířat, ale také ekologie. Podle organizace Sdružení Německá ochrana vodstva (Vereinigung Deutscher Gewässerschutz) je například k výrobě kilogramu hovězího masa zapotřebí více než 15.000 litrů vody – to je přibližně 112 plných van vody. Metan, tedy plyn, který zvířata vylučují, přispívá navíc k oteplování klimatu výrazněji než všechny zplodiny z dopravy na celém světě. Kdo chce jíst méně masa, ale zato v lepší kvalitě, měl by nakupovat u lokálních zemědělců nebo řezníků. Nebo lze při takzvaném „crowd butcheringu“ na internetu vydražit kus krávy. Prostřednictvím internetu lze také pořídit vepřové maso, jehož produkce je vůči klimatu šetrnější.
  • Téměř stejně žíznivá je také bavlna, která v závislosti na regionu, kde se pěstuje, spotřebuje podle organizace Vereinigung Deutscher Gewässerschutz 11.000 až 23.000 litrů vody na kilogram. Pracovní podmínky při výrobě a zpracování bavlny bývají navíc často nespravedlivé a zdraví škodlivé. Kdo má příliš malý rozpočet na pořízení textilních výrobků z fair trade produkce, může si pořídit módu z druhé ruky. Tu najde prostřednictvím výměnných a nákupních portálů jako Kleiderkreisel, Kleiderkorb, ebay nebo shpock nebo u regionálních skupin, které provozují výměnný obchod nebo bleší trhy. Speciální servis nabízí výrobce outdoorového oblečení Patagonia, který provádí opravy zboží ze svého sortimentu. Konkurenční firma VAUDE nabízí ve speciálním webovém obchodě zachovalé části za výhodnou cenu k dalšímu prodeji.
  • Pro udržitelný každodenní život se doporučuje rezignovat na obaly a plasty, například při jídle mimo dům. Termohrnky, skleněné láhve nebo láhve z ušlechtilé oceli, sklenice se šroubovacím víčkem a stará dobrá krabička na svačinu nám mohou pomoct ušetřit denně odpad i peníze. Pořízení těchto obalů nebývá vždycky nejlevnější, ale vyplatí se, protože tyto nádoby vydrží celou věčnost. Pro hodně spěchající osoby jsou vhodné služby jako Too Good To Go a Mealsaver, které pracují obě stejnou metodou – zachraňují čerstvé potraviny před vyhozením do popelnice a poskytují zákazníkům jídlo za výhodnou cenu. Výhodou služby Too Good To Go je, že její nádoby na potraviny jsou stoprocentně biologicky odbouratelné.
  • Také při udržitelném platí, že méně je více. Do mnoha krásných míst se lze dostat i bez letadla, ale kdo chce přesto cestovat letadlem, může se alespoň orientovat podle kalkulačky uhlíkové stopy. Některé cestovní kanceláře se už začaly specializovat na udržitelné cestování a trávení dovolených, což vedle ekologických aspektů zahrnuje také standardy pro spravedlivé mzdy a mírný rozvoj regionu.
  • Udržitelné mohou být také finance a peněžní vklady. To znamená, že banka například nepůjčuje peníze firmám, které pracují v atomovém nebo zbrojařském sektoru, podporují dětskou práci nebo se negativně projevují v oblasti etické, sociální a ekologické. Podrobné informace k tomuto tématu poskytuje organizace Stiftung Warentest a spotřebitelské centrály.
Sylvia Lundschien
překlad: Yvona Vašíčková

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
březen 2017

    Udržitelnost

    Za průkopníka pojmu udržitelnost je dnes považován Hans Carl von Carlowitz, který pocházel z Krušnohoří. Ve svém díle Silvicultura oeconomica z roku 1713 se zabýval trvale udržitelným lesním hospodářstvím. Von Carlowitz obhajoval myšlenku hospodářství, které využívá pouze tolik dřeva, kolik ho může dorůst. Dřevo bylo zásadní surovinou pro topení, stavění a hornictví. Podobné přístupy vyzkoušeli už i mnichové kolem roku 1350.

    Moderní obsah získal pojem „udržitelnost“ v 80. letech 20. století prostřednictvím zprávy OSN Naše společná budoucnost, známé také pod názvem Zpráva Brundtlandové. V této zprávě se praví: „Udržitelný rozvoj je takový rozvoj, který naplňuje potřeby přítomných generací, aniž by ohrozil schopnost budoucích generací naplňovat potřeby své.“ Dnes je udržitelnost chápána zpravidla jako regenerace případně zachování ekologických, hospodářských a lidských zdrojů s orientací do budoucna.

    Všude na světě lidé žijí pro lepší budoucnost. Sbíráme jejich příběhy a ukazujeme, co je možné už dnes. jadumagazin.eu/futureperfect

    Další články k tématu

    Konzumovat odpovědně
    Společensky odpovědné konzumování je v současnosti tak sexy, že dokonce i průmysl už uvažuje „zeleně“. Ale tento úzký segment trhu se stále více vzdaluje politickým požadavkům.

    Jak recyklovat plast
    Z veškeré umělé hmoty, kterou vyhodíme, se údajně recykluje pouze deset procent. Daveovi Hakkensovi, iniciátorovi internetového projektu preciousplastic.com, vrtalo hlavou, proč to nemůže být víc. 

    Ukliďme svět
    Celorepublikové akce Ukliďme Česko se běžně účastní deseti tisíce dobrovolníků. Ve svém volném čase zbavují přírodu od odpadků. Najdou se přitom i velmi kuriózní předměty.  

    Nevyhazujte starý nábytek
    Proč starý nábytek vyhazovat, když se někomu jinému může hodit? Ne každý navíc touží po novém nábytku, někdo věci s patinou vyhledává. A tak vznikl obchod Z pokoje do pokoje.

    Příliš brzo rozbité
    Mixér už nejde zapnout, přestože záruka na něj ještě nevypršela. Tiskárna ze dne na den odmítá tisknout, v opravně ale vrtí hlavou. Aby výrobci zvýšili odbyt, snižují někteří z nich životnost svých výrobků. Stefan Schridde z občanské iniciativy Murks? Nein Danke? se rozhodl, že se jen tak nedá.

    S podprsenkou do opravny
    V její opravně prádle „anderwear“ v berlínské čtvrti Reinickendorf Anke Prüstel šije „dessous“ na míru a přešívá obnošené a nevyhovující spodní prádlo. Společnost, v níž se vyhazuje přemíra věcí, ji rozčiluje. Tato dílna je její reakcí na tento fenomén.

    Zálohované láhve pro potřebné
    Svým kruhem na zálohované láhve chce Paul Ketz usnadnit práci všem sběračům láhví a plechovek. Zatím se mu minimálně podařilo rozpoutat diskuzi o chudobě v Německu.

    Konzum ve městě
    Dobrovolníci nabízejí v různých německých městech prohlídky zaměřené na kritiku konzumu, při nichž hovoří o pozadí činnosti určitých výrobců a o vzniku konkrétních produktů. Naše autorka Janna Degener pro nás navštívila takovou prohlídku po Kolíně nad Rýnem s názvem „Kölle Global“.

    Témata jádu

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Rychleji, výš, dál
    Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...