Podporovatelé a kritikové tohoto konceptu se neshodují především v tom, k čemu se u nepodmíněného základního příjmu vztahuje slovo „nepodmíněný“. Mnoho lidí zastává u tohoto důležitého bodu (zčásti i vědomě) nejasnou pozici, a proto při debatě často nemluví k věci. Mezi „malou“ a „velkou“ nepodmíněností nepodmíněného základního příjmu jsou však značné rozdíly z hlediska ekonomické proveditelnosti. Je tedy vždycky důležité ptát se, k čemu se „nepodmíněnost“ vztahuje.

O velkém a malém NZP

Při „velké nepodmíněnosti“ by byl NZP vyplácen každé osobě – nezávisle na výši jejího příjmu. To znamená, že peníze by dostávali i lidé s dobrým výdělkem. Obzvlášť zarputilí kritikové vytýkají tomuto ekonomickému pohledu naivitu a předkládají čísla, se kterými by byl stát konfrontován, pokud by základní příjem měl dostávat každý německý občan. Kdo čísla sestaví takto, narazí skutečně rychle na limity. Dokonce, i kdyby se státu se zpětnou účinností vrátily peníze zpět formou daní od dobře vydělávajících osob, zajištěných nepodmíněným základním příjmem, musela by být pro 80,5 milionu Němců (stav z roku 2011) na začátku každého roku vyčleněna velmi vysoká suma. A tak kritikové žonglují s miliardovými částkami, které samozřejmě nejsou k dispozici, a volají: „Co je to za nesmysl, vy tupci!“

U „malé nepodmíněnosti“ je pobírání NZP závislé na výši příjmu. Vyplácí se tedy pouze těm, kteří nedosahují určitého příjmového limitu. Slovo „nepodmíněný“ se zde vztahuje k tomu, že vyplácení nezávisí na ochotě jednotlivce přijmout jakoukoli únosnou práci. Zde jde o nepodmíněné zajištění existence ve vysoce rozvinuté a blahobytné společnosti, která má zaručovat participaci všech svých členů za všech životních okolností. Této myšlence zákonného minimálního příjmu by se velice blížila také nesankční a odstigmatizovaná podpora v nezaměstnanosti II (Arbeitslosengeld II). Proto mnoho lidí často uvádí jako výši NZP aktuální sazbu sociální podpory Hartz IV nebo paušální částku 1000 eur.

Kdo to vynalezl

První náznaky nepodmíněného základního příjmu se objevují už u humanistů v době osvícenství. V roce 1748 napsal francouzský filosof Montesquieu rozmáchle: „Stát dluží všem svým obyvatelům garantované výživné.“ O ekonomickém smyslu nepodmíněného základního příjmu nebo naopak o jeho nesmyslnosti se diskutovalo především v USA a Kanadě během 60. let 20. století. Různé malé politické strany opakovaně poměrně úspěšně zahrnovaly toto téma do předvolebních bojů. V roce 1967 pak americký prezident Lyndon B. Johnson zřídil speciální komisi, která se tímto tématem měla zabývat důkladněji – evidentně však jenom kvůli tomu, aby se toto téma rychle smetlo se stolu. Navzdory studiím a nadějným regionálním pilotním projektům se zápornou daní z příjmu však společnost toto téma celoplošně nesdílela.

V Německu se téma nepodmíněného základního příjmu dostalo do povědomí širší veřejnosti teprve v posledních letech. V roce 2013 ho Pirátská strana jako první politická strana zahrnula do svého volebního programu. V roce 2014 byla spuštěna iniciativa Mein Grundeinkommen (Můj základní příjem). Obojí zajistilo této myšlence velký prostor v médiích.

Záporná daň z příjmu

Konkrétní návrhy k NZP se většinou orientují podle takzvané záporné daně z příjmu. Jejich nejvýznamnějším obhajitelem byl americký ekonom Milton Friedman (1912–2006). Sám sebe označoval sice za „klasického liberála“, ale přesto na sebe upozornil některými radikálními myšlenkami. Friedman by všechno sociální pojištění a dosavadní transfery orientované podle potřeby zrušil, což by pro Německo znamenalo, že už se nebude poskytovat podpora na vzdělávání (BaföG), přídavky na děti a příspěvky na zdravotní pojištění.

Zato by každá osoba měla nárok na příjem od státu, který by pokrýval existenční minimum. Toto existenční minimum je definováno jako příjmový limit. Osoby pod tímto příjmovým limitem by adekvátně tomu dostávaly od státu peníze až do tohoto limitu a byly by osvobozené od daně z příjmu. Osoby s nízkými příjmy by si mohly nechat svůj příjem navýšit až k definovanému existenčnímu minimu. Na příjmovém limitu se záporná daň z příjmu stává ze sociální dávky zcela normální daní z příjmu. Osoby s vyššími příjmy by nadále regulérně platily daň z příjmu. Kdo by však byl se svou mzdou přesně na příjmovém limitu, nedostával by sice dávky od státu, ale nemusel by ani platit daňové poplatky.

Zastánci záporné daně z příjmu argumentují snížením administrativních nákladů sociálního státu, protože všechny ostatní transfery a testy potřebnosti odpadají. Odboráři a sociální demokraté zápornou daň z příjmu odmítají. Pro ně je to neoliberální pokus o oslabení sociálního státu.

Kdo to zaplatí? Kdo má tolik peněz?

Helmut Pelzer, bývalý profesor Univerzity v Ulmu, se už od začátku 90. let zabývá finanční realizací nepodmíněného základního příjmu. V roce 1996 se směrodatným způsobem podílel na vývoji ulmského modelu – daňového modelu pro realizaci takzvaného občanského příjmu („Bürgergeld“). Model je založen na financování prostřednictvím procentuálního sociálního odvodu ze všech hrubých příjmů a na mírně zvýšené dani z přidané hodnoty případně na snížení zákonných příspěvků na sociální pojištění.

Podle jeho propočtů by muselo být pro 82 milionů obyvatel v Německu (stav z roku 1996), kteří by měsíčně pobírali základní příjem 800 eur, vyhrazeno ročně 787 miliard eur. Pokud by pak ještě pro zhruba 16 milionů dětí do 18 let byla schválena částka pouhých 400 eur měsíčně, vycházelo by to ročně na 710 miliard eur.

NZP jako sociální dávka pro všechny

Ekonomové z Freie Universität (FU) Berlin, Robin Jessen, Davud Rostam-Afschar a Viktor Steiner, vycházejí z toho, že v případě zavedení nepodmíněného základního příjmu by odpadly všechny sociální dávky a nepodmíněný základní příjem by je nahradil.

Tito tři badatelé počítají podobně jako Helmut Pelzer s měsíčním základním příjmem 800 eur resp. cca 400 eur pro nezletilé. Tyto hodnoty odpovídají přibližně aktuální výši sazby podpory v nezaměstnanosti II, včetně nákladů na bydlení. Okruh příjemců základního příjmu by byl samozřejmě mnohem větší než okruh příjemců dosavadních sociálních dávek. Z toho by vyplývala mezera ve financování, která se v rámci simulace provedené ekonomy z Freie Universität uzavře zavedením jednotné sazby daně. Zavedení nepodmíněného základního příjmu – ve výši sociálních dávek Hartz IV – by mohlo být pro Německo financováno jakýmsi druhem jednotné daně 70 %.

Model daně z přidané hodnoty od Götze Wernera: „Neexistuje žádný problém s financováním.“

Götz Werner, zakladatel řetězce drogerií DM a přívrženec nepodmíněného základního příjmu, řekl k otázce financování nepodmíněného základního příjmu v interview pro list Frankfurter Allgemeine Zeitung, že žádný problém s financováním nevidí: my všichni nežijeme z peněz, ale z hmotných statků. Podle Wernera vyvstává spíš otázka, zda je společnost schopná takové hmotné statky a služby nabízet, tak aby všichni občané Spolkové republiky s měsíčním příjmem 1000 eur z toho mohli žít. Jeho odpověď: „Při hrubém národním produktu 2500 miliard a spotřebních výdajích 1800 miliard eur – jednoznačně ano.“

Nepodmíněný základní příjem by Werner realizoval tak, že by současnou daň z přidané hodnoty ve výši 19 % na všechno zboží a služby postupně zvyšoval. Tak dlouho, až by se všechny ostatní daně a sociální odvody jevily jako zbytečné a byly by zrušeny. To by byla radikální přestavba našeho dnešního daňového systému, který Götz Werner považuje za beznadějně zastaralý. Jak vysoký by však základní příjem byl, je prý otázka sociálního konsenzu. Götz Werner rovněž obhajoval částku 1000 eur.