Utopie

Sex, lišaji a vzkazy od Boha

Foto: © Petr Neubert | Národní divadloFoto: © Petr Neubert | Národní divadlo
„Dotkni se vesmíru a pokračuj“ – Národní divadlo

Press Space! Drama René Levínského „Dotkni se vesmíru a pokračuj“ se snaží být zároveň hororem, moralitou i břitkou komedii ze života přírodních vědců.

Dramatik, teoretický fyzik a experimentální ekonom René Levínský je v českém divadelním světě takřka nezaměnitelnou postavou, dílem i kvůli strategii, kterou zvolil pro budování svého veřejného obrazu. Přestože se jedná o jednoho z vlivnějších autorů domácího divadelního světa, Levínský jako by se neustále snažil svou pozici zpochybnit a s ohlasem na svou tvorbu si hraje způsobem, který připomíná mánii heteronymů Fernanda Pessoy: uvedení každého jeho díla doprovází pečlivě vykonstruované mystifikace týkající se autorova životopisu a pravého jména (dle svých vlastních slov volí Levínský pseudonymy v návaznosti na specifika daného díla). Vznikají tak nejednoznačné situace, kdy si v konfrontaci s propagací či obecnějším zarámováním jednotlivých her nikdy nemůžeme být zcela jistí, co je v autorově záměru míněno vážně, a co má za účel pouhé zmatení publika.

Drama Dotkni se vesmíru a pokračuj, které mělo svou premiéru v listopadu na Nové scéně Národního divadla, je podle všeho prvním Levínského textem podepsaným občanským jménem – přesto se i v něm projevuje autorův sklon mást a provokovat formálními a žánrovými nejasnostmi. Nová scéna zařazením tohoto díla do svého repertoáru dostává svému jménu: Dotkni se je nejen historicky prvním uvedením Levínského textu v Národním divadle, ale také debutem režiséra Jana Friče v Činohře Národního divadla. Zároveň se i v tematické rovině jedná o počin v řadě ohledů unikátní.


Mutantí soap opera

Děj Levínského hry, jejíž titul je špatným překladem systémové hlášky „Press SPACE To Continue“, osciluje mezi banální zápletkou „ze života“ a variací na faustovské téma. Zaznívá v něm také nenápadná ozvěna akademických her Toma Stopparda a hollywoodských filmů představujících vědecký svět.

Nacházíme se v laboratoři fiktivního Ústavu chemické ekologie AV ČR. Doktor Bohumil Plánovský, vzestupující hvězda molekulární biologie, zrovna učinil objev, který vysvětluje mechanismus vzniku nového živočišného druhu, tedy samotný princip evoluce. Jeho senzační odhalení je ve středu pozornosti odborné veřejnosti a médií, ukazuje se však také být ne zcela očekávatelným způsobem inspirativní.

Náhodou potkaný Bohumilův kamarád z dětství, matematický lingvista Adam Šmíd, se na základě Plánovského výzkumů zapálí pro myšlenku zanalyzovat genom s ohledem na případné boží vzkazy, které by mohl obsahovat. Ba co hůř: v přestávkách mezi sváděním biochemikovy ženy podobnou analýzu skutečně provede (a to s přesvědčivými výsledky), čímž podnítí prudký narůst Bohumilových ambicí a aspirací. Následující okamžiky nabídnou spektakulární obraz vědcova triumfu a pádu, v němž nebude chybět sex, podrazy, hororové napětí a nečekané zvraty.

Ve své estetické vrstvě je Levínského drama značně eklektické a zakládá se na postmoderní zábavě s rozmanitými žánry, motivy a narativními klišé. V rámci zdánlivé klasické výstavby začíná hra rozsáhlou realistickou expozicí složenou z rozhovorů vědců na pracovišti (jejich obyčejnost místy téměř navozuje dojem, jako bychom se dívali na jakousi intelektuálskou Ordinaci v růžové zahradě). Ten, kdo očekává pokračování v duchu poctivého vztahového dramatu, bude však rychle vyveden z omylu. S prostředím výzkumné laboratoře, ze života vystřiženými postavami biologů a všedními tématy jejich rozhovorů se zde nezachází jako s kulisou, nýbrž spíše jako s okřídlenou Čechovovou puškou.

Zde začíná pravá zábava: munice, kterou Levínský s Fričovou pomocí střílí, je tak rozmanitá, že leckomu se z toho může zatočit hlava. Skrze motiv zkoumání božího sdělení v genomu lišaje smrtihlava zabrousí hra do estetiky sci-fi hororu s prvky morality. Tento rámec je ovšem rozbořen okázale groteskním krizovým okamžikem, po kterém – snad abychom si příliš nezvykli – následuje přeladění směrem k triviálnímu romantickému příběhu. Dobře: lehce ozvláštněnému přítomností zmutovaného embrya v lůně Plánovského doktorandky Anděly.

Vysmát se všem

Není překvapivé, že i přes svůj ambiciózní záměr působí Levínského text nejsilněji tam, kde si pohrává s parodií na skutečnost. Ironicky vykreslené postavy fachidiotského termitologa Jonáše či bigotního astrofyzika Jiřího Řehoře (povedené výkony Igora Orozoviče a Jiřího Štěpničky) pobaví zdařilým skloubením karikatury s autenticitou. Stejně tak ústřední postavy „pokušitele“ Šmída (Saša Rašilov) a novodobého Fausta Plánovského (David Matásek) zaujmou především způsobem, jakým nastavují zrcadlo osobnostním typům, které lze potkat v běžném životě. Levínský nešetří nic a nikoho: vysmívá se jak dogmatickému racionalismu, tak mesiášským komplexům, jak zahleděnosti vědeckého světa do sebe sama, tak bulvárním strategiím popularizace vědy. Navíc je jeho text silně zasazen do pražské topografie a aktuálních reálií, což komický efekt významně posiluje.

Jan Frič coby režisér proslul jako nonkonformní showman, který se nebojí formálních experimentů a nepietního přístupu k vážným tématům (stačí si vzpomenout na jeho inscenace Velvet Havel a Mlčení bobříků). S Levínského štiplavým humorem si rozumí a leckdy dokáže autorovu vizi doplnit o působivá scénická řešení – jednou sofistikovaná (městská každodennost, paralelně zobrazovaná za prosklenou zdí laboratoře), jindy záměrně laciná (vrcholně trapný ceremoniál předání ceny Bludný balvan iniciované Českým klubem skeptiků Sisyfos). Bohužel někdy jako by své nápady nedokázal ukočírovat, čehož důsledkem je několik „přepálených“ okamžiků a postav. Patří k nim zbytečná vokální intermezza a ploše karikaturní pojetí ženských postav.

Dotkni se vesmíru a pokračuj je představením, které místy nadchne – ba ve svých komicky laděných okamžicích téměř vžene slzy smíchu do očí. Po zhlédnutí druhého dějství se však nabízí povzdech: jak skvělá inscenace by to byla, nebýt nemastného – neslaného závěru. Inu, text hry končí autorskou vysvětlivkou, kde se píše cosi o upoutávce na druhý díl. Není to ale další Levínského mystifikace?

Marta Harasimowicz

Copyright: jádu | Goethe-Institut Praha
březen 2017
odkazy k tématu

Další články k tématu

Čí je tahle země?
Vztahovat se k domovině a vlasti najednou není nic trapného, ale je to cool a in. Obojí jsou ale jen slova, pokud je nenaplníme obsahem. „Experty všedního dne“ o svém „češství“ v divadelní inscenaci Fidlovačka aneb Kdo je My?.

Sex, lišaji a vzkazy od Boha
Press Space! Drama René Levínského Dotkni se vesmíru a pokračuj se snaží být zároveň hororem, moralitou i břitkou komedii ze života přírodních vědců.

Noční můra v táboře míru
Komunistický teror inscenovaný ve stylu béčkových hororů: Divadelní hra Mlčení bobříků vypráví o dívce na jednokorunové minci.

Vesnické divadlo jako cesta ke kořenům
Divadelní režisér Vítězslav Větrovec zkoumá integrační sílu pouličního, lidového a kočovného divadla – nejenom ve vesničce Velká Lhota, ale i v Turecku a Maroku.

Je škoda to vyhodit
Ve skladu rekvizit Národního divadla má každá věc svůj příběh; nové dostávají v dílně umělou patinu. Skladu šéfuje rekvizitář a malíř Miloš Koutecký.

Pantomima na podpatcích
Žádná z oněch pěti žen na pódiu nemluví. Přesto každý v publiku rozumí, o čem hra je.  Těchto pět mladých umělkyň studuje pantomimu na pražské AMU.

Divadlo fyziky
Členové „Úžasného divadla fyziky“ jsou jako děti, které rozebírají okolní svět svojí zvědavostí a nenechají žádnou otázku nezodpovězenou. Inspiraci a materiál nachází všude kolem sebe.

Olomoucká revoluce začala v divadle
Ivana Plíhalová byla jednou z těch, co stáli v čele sametové revoluce v Olomouci. Herečka Moravského divadla Olomouc se 25 let po revoluci vracela do komunální politiky.

„Mám rád vyhrabávání kousků“
Deutsches Theater Berlin je považováno za jedno z nejprogresivnějších současnosti. Ale je dostatečně politické a multikulturní? Rozhovor s hercem Danielem Hoevelsem.   

Smrt a dívka
Skladby Franze Schuberta rezonují dodnes - skoro 190 let po jeho smrti. Důkazem je mezinárodní studentský projekt propojující hudbu, zpěv, tanec a divadlo.  

Témata jádu

Dnes je zítra
Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

V očích pozorovatele
… tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

Rychleji, výš, dál
Vyhrát. Zlepšovat se. Překonat lenocha v sobě. Prohrát. Vzdát to. Ztroskotat. Proč vlastně sportovat? Ve zdravém těle zdravý duch? Jasně, to přece chceme všichni. Několik příspěvků na téma sport. více...

Někam patřit
Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

Archiv témat
Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...