Jsi známý spíše literaturou, v níž se zabýváš minulostí. Co tě přivedlo k tomu psát o budoucnosti?

Chci svými čtenáři co možná nejvíce pohnout, a sice všemi prostředky: k tomu patří také hra s žánry. V mém novém románu Poutník je hrdinovi vnucen druhý život: musí jít do sebe, aby svému novému životu dal smysl. Podpůrným obrazem je přitom krajina nukleární zimy. A ten postapokalyptický svět, který jsem vytvořil, mi také dovoluje ukázat, čeho jsou lidi schopní, když se po zániku světa vyvíjejí nové formy různých společností.

Na rozdíl od mnoha autorů sci-fi a fantasy literatury jsi svým postavám dal úplně běžná jména. Proč vlastně?

Herman, vypravěč, je sice ve svém novém životě téměř nepřemožitelným mutantem, ale ve svém prvním životě byl obyčejným bachařem. Snažím se různými způsoby přinutit čtenáře, aby se s ním identifikovali. Dal jsem mu tedy normální jméno a z velké části taky hovoří jednoduchým jazykem. Jen když má halucinace, přeskočí do poetična. Jiné postavy, jako například tři dcery Strážce času, se ale jmenují podle amerických nukleárních testů.

Kolik vztahu k realitě vězí v tvém náčrtu scénáře s mutanty a paralelními světy?

Jakmile se člověk rozloučí s dokumentárním způsobem vyprávění, otevřou se možnosti, jak pojednat o současném dění neotřelým způsobem, aniž by to ale působilo jako poučování. Když se někdo chce zabývat reálnou válkou, pak je lepší se v tomto ohledu informovat u lidskoprávních organizací než v literatuře. Ta musí realitu někdy tlumit, aby nevyvolala nutkání zvracet. Zároveň mají čtenáři příběh prožívat. Když tedy vytvořím nějakou postavu, která se musí nutit, aby zůstala při životě, má strach, činí špatná rozhodnutí a zároveň visí na vzpomínkách na malou dcerušku, pak je pro takovou postavu zevnějšek mutanta, myslím, docela dobrá volba. Vznikají tak kontrasty a postava je uchopitelná, přestože nebo právě proto, že není vykreslená realisticky.

Říkáš, že ses nechal ovlivnit současnými událostmi. Vnímáš souvislost mezi sci-fi literaturou, která často pracuje s motivem zápasících národů, a aktuálním populistickým hnutím?

Populismus je tak nebezpečný, protože pracuje téměř výhradně se strachem a nenávistí vůči nějakému obrazu nepřítele. Jakmile se ten obraz nepřítele ve společnosti etabluje, už se ho nelze zbavit, protože vychází z pocitů a nikoli faktů. Tento fenomén lze pozorovat téměř na celém světě, i v Rakousku a České republice. Vymývání mozku a nenávist v mém novém románu hrají velkou roli, ale: Veritas omnia vincit. Omnia vincit amor.

Kde vidíš svoji roli spisovatele v době, kdy populisté a extremisté jen bují – mimo jiné i v Rakousku?

Ve výzvách na rakouská umělecká stipendia pokaždé stojí, že podporu dostanou pouze díla, která se zabývají „společenskopoliticky relevantními tématy“. Přestože i já v rámci svého dobrodružného románu pojednávám o aktuálních tématech, svoji roli vnímám především v tom, že sloužím múzám. To znamená, že si dovoluji extremisty někdy ignorovat, abych společnosti raději předložil zvukomalebně vypilovanou milostnou báseň a vyvolal radostné myšlenky. Josef Čapek prý řekl něco v tom smyslu, že právě ve špatných dobách je vhodné vrátit se k dětinskosti. I ve svém novém temném románu jsem se této zásady z velké části držel. Nukleární zima mi slouží tu a tam jako přesný opak k Máji Karla Hynka Máchy. Zatímco Mácha popisuje probouzení jara, aby jej dal do kontrastu se smrtí a zoufalstvím, já svého vypravěče nechávám popisovat krajinu radioaktivního spadu i jako život a radost samotnou.

Tvoje kniha se odehrává v době po ničivé atomové válce. Nahání ti strach, že by i v naší době k takové válce mohlo dojít?

Vlastně ne, jsem většinou optimistický. Na druhou stranu Čína svými plány expandovat do Jihočínského moře opět vyvolala horečné zbrojení. A Rusko pracuje s pomocí našich evropských populistů na tom, aby destabilizovalo EU: něco takového nesmíme připustit.

Antickou a byzantskou literaturou se zabýváš vědecky. Objevují se v antické literatuře i dystopické zápletky?

V antické literatuře je všechno. Jen jsem se bohužel ještě nedostal k tomu, abych všechno přečetl. Každopádně jsem i v románu Poutník hodně čerpal z antických zdrojů. Zaprvé hodně cituji bibli, obzvlášť apokalypsu a pár proroků ze Starého zákona. Potom jsem převzal hodně z antických zobrazení Říše mrtvých. A v neposlední řadě vnímali dva velcí řečtí historici Herodot a Thúkydidés Perské války, respektive Peloponéskou válku, jako něco, co svět přiblížilo zániku. Z jejich děl jsem také leccos převzal. Otázka tedy zní, jestli vlastně popisuju budoucnost, nebo přece jenom zase minulost? Kdo to rozliší?