Vanda Černohorská dává patriarchátu jeden, maximálně dva roky. Nebo alespoň to tvrdila v lednu 2017 v rozhovoru s českými novinami The Student Times E15. V rámci doktorátu na Masarykově univerzitě v Brně zkoumá, jak feministické organizace a aktivisté/ky v rámci nich v boji o rovnoprávnost využívají blogy a sociální média. Ona sama se veřejně velmi často vyjadřuje jako komentátorka a nebere se servítky, jde-li o to odhalit sexistické pozice v českým médiích. Za to už dokonce schytala nadávky jako „genderová džihádistka“. Věří Vanda opravdu tomu, že nadvláda mužů brzo skončí? Nebo patří rovnoprávnost nadále do říše utopie?

Vanda mi píše první facebookovou zprávu: „To poněkud vyhrocené tvrzení je narážka na slavný film Pelíšky. Tam jeden z hrdinů říká, že komunismu dává jeden, maximálně dva roky – a to v roce 1968, tedy jen pár týdnů předtím, než do Prahy přijely sovětské tanky.“ Takže ironie. Ale není za tím i trochu naděje? „Vnímám to jako dobrý výchozí bod pro diskusi o tom, jakých pokroků se v boji o rovnoprávnost dosáhlo a kde je ještě potřeba zapracovat,“ píše. „Digitální aktivismus je v tomto ohledu důležitým tématem.“

Na rozhovor Vanda vlastně nemá vůbec čas. Za pár dní vyráží s programem EU Aid Volunteers do jihovýchodního Turecka, kde bude pracovat pro neziskovou organizaci Člověk v tísni. V přestávkách mezi přípravami na cestu a loučením s kamarády a rodinou si přesto najde trochu času na moje otázky. Aby se o rovnoprávnosti pohlaví veřejně diskutovalo, je pro ni velmi důležité.

K čemu jsou holky na světě?

„V mainstreamových médiích se feminismus často marginalizuje nebo zesměšňuje. Většina článků a komentářů navíc postrádá znalost základních termínů a dostupných statistik například pokud jde o vliv dětské literatury na socializaci dětí.“ Vypráví o debatě o básničce, která vyšla v učebnici vydané roku 2015. V té zaznívá: „K čemu jsou holky na světě? Aby z nich byly maminky.“ To vyvolalo vlnu kritiky, ovšem nejen z feministických kruhů. Komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk celou kauzu komentoval slovy: „Společnost jako celek oceňuje, že jsme se s rovnoprávností pohlaví dostali na nestředověkou úroveň, ale většinově nehodlá jít dál.“ To ale většině lidí tak nějak stačí. „Nechce ‚gender‘.“(Hospodářské noviny | IHNED.cz)

„Nerovnost platů nebo sexuální násilí jsou témata, která mainstreamová společnost ještě akceptuje,“ říká Vanda. „Genderové nuance v používání jazyka nebo zájmy LGBTQ menšin se v Česku ale téměř netematizují.“ Internet skýtá možnost vyjádřit se těm, kteří jinak nejsou slyšet.

Jako příklad jmenuje Damiána, který bloguje o svojí zkušenosti s tranzicí neboli přeměnou pohlaví. „Téma, kterému se jinak nevěnuje příliš pozornosti.“ Damián je součástí iniciativy Trans*Parent, která se zasazuje za zájmy a práva trans*lidí. V lednu pak aktivisté díky platformě Medium zveřejnily otevřený dopis směřovaný vedení americké redakce National Geographic. Magazín krátce předtím totiž vydal speciální vydání na téma „genderová revoluce“; české vydání obsahovalo ale kromě překladů originálních amerických článků také rozhovor s konzervativním psychiatrem a sexuologem Jaroslavem Zvěřinou, který varuje před zánikem společnosti, která „utlačuje tradiční rodinné hodnoty“ a upřednostňuje „diverzitu menšin“. Iniciativa Trans*Parent svým otevřeným dopisem vyjádřila protest vůči tomuto úhlu pohledu, a to celosvětové veřejnosti.

„Feminismus není žádná soutěž v oblíbenosti“

Ale proč by měli stoupenci genderové rovnosti možnosti internetu využívat lépe než jejich protivníci? Kdo si pročte komentáře na facebookových stránkách feministické organizace Čtvrtá vlna, získá vhled do toho, jak silný vítr proti feministickým aktivistkám a aktivistům vane. I Vanda dostává spoustu výhružných zpráv a urážek. Přesto nové online diskusní platformy vítá. „Feminismus není žádná soutěž v oblíbenosti. Sufražetky, které kdysi v Anglii vybojovaly volební právo pro ženy, byly neoblíbené. Martin Luther King a Rosa Parks se také netěšili podpoře široké veřejnosti.“ Feminismus je pro Vandu sociální hnutí, kterému se díky internetu otevřely nové arény, ve kterých lze bojovat. „Jako vědkyni mě zajímá, jak zrychlená a efektivnější komunikace na internetu fungování a podobu takových hnutí ovlivňuje.“ Která ze stran nakonec svou agendu prosadí s větším úspěchem, neumí a nechce hodnotit.

Dobrým příkladem toho, jakým způsobem se feministická hnutí mohou organizovat díky sociálním sítím, byl pochod Women‘s March, který se uskutečnil v lednu tohoto roku. Všechno začalo jedinou pozvánkou, kterou aktivistka Teresa Shook poslala svým 40 přátelům na Facebooku. Nakonec 21. ledna po celém světě vyšly do ulic miliony lidí proti Donaldu Trumpovi, sexismu a misogynii. „Ten den mi – s nadsázkou řečeno - vrátil víru v lidstvo,“ říká Vanda. To, že protesty neměly žádné politické konsekvence a že je americká vláda doposud nijak nereflektovala, ji neodrazuje. „Šlo o působivou iniciativu, která aktivizovala velké množství lidí a donutila je nejenom se kriticky vyjadřovat ke společnosti, ve které žijí, ale zejména usilovat o její transformaci. V konečném důsledku jde o to si uvědomit, že co je osobní – například právo rozhodovat o svém těle – je vlastně politické.“

Transnárodní filtrovací bubliny

Online platformy a sociální média aktivistům a aktivistkám ulehčují seznámit se a kooperovat na mezinárodní úrovni, vést debaty internacionálně. Může to vést k tomu, že se feminismus vytratí do jakési transnárodní filtrovací bubliny, která se čím dál více vzdaluje jednotlivým společnostem? Vanda připouští, že to může být jeden z argumentů proti politické efektivitě internetového aktivismu. „Je třeba mít vždy na paměti sociální a historický kontext.“ V západoevropských zemích existuje tradice ženského hnutí, zatímco v komunismu se vždy tvrdilo, že muži a ženy jsou si rovni. Což ale znamenalo především to, že pracovat mají i ženy – kromě péče o domácnost a děti. České ženy jsou v politice a byznysu dodnes velmi málo zastoupené, genderová klišé se v médiích reprodukují zcela nekriticky. Trans*Parent, Čtvrtá vlna, Vanda a řada dalších patří k čím dál sílící scéně aktivistů a aktivistek, kteří o genderových poměrech v české společnosti uvažují kriticky a snaží se prosadit jejich změnu.

Věří Vanda tomu, že by patriarchát v dohledné době mohl zaniknout? „Rovnoprávnost pohlaví není ani tak cíl jako spíš proces. A během téhle cesty je potřeba se zaměřit na diskriminující omezení a překážky, které nám společnost klade do cesty právě kvůli naší genderové, etnické nebo třeba náboženské příslušnosti – a nadále se znovu a znovu zasazovat za společnost, v níž už tato omezení neexistují.“ Jak konkrétně to dělá ona? „Snažím se kriticky uvažovat – o svém okolí a společnosti, ve které žiju, o politické reprezentaci a médiích, o práci, kterou dělám a zároveň se zasazovat o pozitivní změnu ve všech zmíněných sférách. Co je ale nejdůležitější – v první řadě se snažím být kritická sama k sobě.“