Česká společnost je v depresi. Není jí dobře, ale není schopna s tím nic udělat. Nevidí možnost zlepšení, a tak místo hledání a boje za něj se bojí o to málo, co ještě má. Virtuální uprchlíci a stejně virtuální zneužívači sociálních dávek vyvolávají hysterii, protože lépe přece být nemůže, ale vždycky může být hůře.

Máme mnohem nižší platy, než si zasloužíme, a nikdo se nebouří. Stát nás šikanuje byrokratickými výmysly, zatímco sám se před námi snaží skrýt, a nikdo se nebouří. Naše města se mění k nepoznání, aniž bychom k tomu mohli něco říct, a nikdo se nebouří. Lidé se stávají obětí policejní a soudní zvůle, a nikdo se nebouří. Proč se také bouřit, když lépe být nemůže.

Bez utopií zbývá beznaděj

Naučená bezmoc společnosti se projevuje především ztrátou představivosti. Už si ani nedovedeme představit, že bychom všichni za práci mohli dostat důstojnou odměnu, že by stát sloužil nám, a ne my jemu, že by bylo možné se vždy dovolat spravedlnosti. „Realisté“ nám totiž do zblbnutí opakují, že to prostě nejde, takový už je svět a buďme rádi za to, co máme.

Jenže svět dopředu posunovaly jenom utopie. Odvážné představy lidí, kteří dokážou vidět dál, než je to, co je teď kolem nás. Například do světa, kde lidská důstojnost má absolutní hodnotu, kterou nelze měřit a vážit ekonomicky. Kde důstojnost není závislá na pohlaví, genderu, rase, místě narození, sexuální orientaci, vzdělání či zásluhách. Kde smyslem lidské existence není být poslušnou součástkou politicko-ekonomického systému, ale lidská existence sama. Bez utopického úběžníku nám nezbývá než upravovat parametry světa, ve kterém už jsme.

Adam Curtis ve svém filmu Hypernormalisation (2016) ukazuje, že za posledních několik dekád se z politiky, která měla dávat hlas slabým proti silným, stalo jen další odvětví managementu stávajícího stavu. Bránit změnám, udržovat rovnováhu… a samozřejmě chránit zisky těch, kdo drží ekonomickou, a tedy i reálnou politickou moc.

Management statu quo se projevuje nejen digitálním sledováním všeho a všech, ale i rozehráváním xenofobních nálad, omezováním migrace, rozpoutáváním konfliktů na opačné straně světa. Naši státní manažeři nám říkají, že kdybychom chtěli důstojnou odměnu za práci nebo opravdu spravedlivé zdanění a regulaci těch nejsilnějších, tak taky nemusíme mít nic.

Utopie je něco, co nikde (zatím) není (ou-topos). Utopie mají ukazovat směr, motivovat, živit imaginaci. Utopie nejsou přesnými nákresy budoucích světů, a pokud jsou tak brány, může to vést ke katastrofám. Utopie mají ukazovat, že lepší světy mohou existovat, a v tom jsou nezastupitelné.

Předlistopadová i polistopadová normalizace nám ale vštípila nedůvěru k utopiím. Všichni přece víme, že utopií už tu bylo a žádná nevedla k nastolení ráje na zemi. Jenže utopie nepřináší záruku, že svět bude lepší, ale naději. Naděje mohou být zklamány, ale nejhorší je vzdát se naděje jako takové, považovat ji za nerealistickou, za iracionální. Protože bez utopií zbývá jen beznaděj.