O myšlence nepodmíněného základního příjmu (NZP) jsem slyšel poprvé, když jsem se zúčastnil projektu Magdy Stojowské a Terezy Durdilové nazvaný Čtvrtý svět. Jednalo se o dokumentární divadlo. Neměli jsme scénáře a hra se odvíjela od zkušeností pěti účinkujících, které zavál život až na dno společnosti. Na ulici. Ve hře kolegyně Eduarda, farářka, nadnesla otázku NZP. Kromě horlivé diskuse na jevišti jsme vzali mikrofon a šli provést anketu mezi diváky.

Bylo náročné ustát výměnu názorů a posléze pokračovat v nedokončené hře. Přesto jsem se na každou anketu v těch sedmi představeních, co jsme hru hráli, velmi těšil. Mně osobně by se s ohledem na můj zdravotní stav nějaká taková jistota jako nepodmíněný základní příjem jistě hodila. Obzvlášť proto, že žiju jako singl a nemohu se spolehnout na pomoc druhých. Určitě bych si i přivydělával.

Uvědomil jsem si, že nepodmíněný základní příjem hýbe společností. Byly to vážně jen promile diváků, kteří nevěděli, o čem se tak plamenně diskutuje.

„Z čeho to chtějí brát?“, zlobí se jedni.
„Konečně bude spravedlnost!“, horlí druzí, pro které je základní příjem pro všechny něco jako mantra.
„A kolik to bude? Nechci být chudým příbuzným zbytku Evropy! Chci si dovolit to, co ostatní!“ argumentují další a další a další.
„Zase děláme pokusné králíky! Vyzkoušel to vůbec někdo?“

Ano, tak třeba na Aljašce, V Evropě bylo první zemí, která chce na vzorku 2000 občanů v produktivním věku NZP vyzkoušet, Finsko – a to od ledna 2017. Z nezaměstnaných bylo vylosován 2000 lidí, kteří po dobu 24 měsíců dostávají 560 eur – nepodmíněně a nezdanitelně. V různých podobách byl nepodmíněný základní příjem realizován ve všech ostatních světadílech. S různými úspěchy. Od opíjení v den vyplacení po zlepšení sociálních podmínek v Africe.

„A kdo bude makat?“

Přece ti, kteří dělají práci, která je neuživí a přitom baví. Umělci, vědci. Všichni, kteří považují svou práci za poslání.

„A co služby? Kdo bude dělat černé řemeslo?“
„Bude nás mít kdo léčit? A uzdravovat?“
„Vznikne nová společnost! Sociálně slabí, kteří mají nejvíc dětí budou patřit ke smetánce, k horním deseti tisícům. Jak k tomu příjdou ti, kteří se doposud snažili? Budovali své firmy. Vždyť jsme mladá demokratická společnost. Budou oni patřit k chudákům? K sociálně vyloučeným?“

Už jste viděli, že by někdo opustil dítě, které vypiplal? Myslím si, že ne. Podnikatelé zůstanou. Sníží své zisky, aby mohli nabídnout zaměstnancům co největší plat a co nejvíce benefitů. Jejich firmy budou pokračovat. Dá se očekávat, že vznikne nové konkurenční prostředí. Vznikne spousta nových živnostníků, kteří nemohli doposud své sny uskutečnit. Mým snem je pomáhat lidem, kteří žijí sami. Jsou sami na život, nemoci a nakonec i umírání. Jsem zastánce toho, že když nám byl dán život, měl by být prožit důstojně. Možná jsem příliš empatický, ale mnohých lidí, kteří žijí v mém okolí i těch, které potkávám na ulici, je mi líto. Přál bych si být pro ně užitečný.

„Nebude docházet k rozpadu rodin? Přijdou o témata k hovorům. Doma se nejčastěji bavíme o práci. Máme nejvíce rodinných přátel z kolegů ze zaměstnání.“

Ne, neobávejte se toho. NZP je jistota. Jistota v nemoci a osamění. Většina lidí bude pracovat, aby si zvýšili svou životní úroveň. Nebudou se ale obávat žádných životních situací, že je neustojí. Sníží se i nemocnost. Říká se přece, že nemoc je stav mysli.

Problém vidím v tom, že jsme velmi konzervativní národ. Nemáme rádi změny. Ani ty k lepšímu.

I dnes, po zavedení NZP, tam jdu. Málem si zlomím ruku při otevírání zavřeného obchodu. Za dveřmi stojí Antou i Zoe. Tmavá očka jim jiskří, líčka se chvějí a konce rtíků jim olizují uši. „Uhodneš a otevřeme!“ slyším přes zavřené dveře. Oba ukazují na ceduli, která je přilepena na sklo.

Čtu:

1. Budeme mít otevřeno možná zítra.
2. Z technických důvodů zavřeno.
3. Prázdniny.

Bezděky vykřiknu: „NZP!“

Jejich úsměvy mizí a zarachotí klíč v zámku. Vcházím a hned Antou spouští: „Z pekárný volálí, že upeklí. Autó vyrazíló. Neměló naftú. U třetí benzínký našlí otevřít, ale pumpařká řeklá, že z rafinérie jí nezásobílí PHM. Máté smůlú. Zkusté tó zítrá!“ Zoe otevřel dveře a vystrčil mě ven. Uvědomuju si, že jsem bez snídaně.

Jsou nás milióny. Stejně tolik zvyklostí. Co si počneme s nepodmíněným základním příjmem? I to je na zamyšlení. Žádná práce není zbytečná. Potřebujeme se navzájem. Ať jsi uklízečka, nebo úředník. Přeji všem i sobě nepodmíněný základní příjem. Ale s podmínkami, které uspokojí naše potřeby. Snad není moje přání nesplnitelné.