Fotografie černovlasého muže v Turecku uprostřed Taksimského náměstí v Istanbulu obletěly celý svět. Stojí s rukama ležérně zasunutýma do kapes kalhot, bílou košili ledabyle zastrčenou. Na zemi před ním leží batoh naditý k prasknutí, několik lahví vody a pár igelitek. Vypadá, že se jen na chvilku zastavil cestou z nákupu. Ale ani po několika minutách se ani o kousek nepohne, jeho pohled je upřený na tureckou vlajku na Atatürkově kulturním centru.

Erdem Gündüz je turecký choreograf a tanečník a tuto noc se stal tichým demonstrantem. V Turecku se mu říká „tichý tanečník“. Stovky nadšených příznivců ho v jeho tichém protestu následovaly, aby tak poukázaly na mlčenlivost tureckých médií a policejní násilí. Na sociálních médiích Gündüzovi přezdívají „duran adam“ (stojící muž) a nikoho nepřekvapilo, že jeho akce našla hned druhý den řadu následovníků.

Osmašedesátý - to byla kulturní revoluce

Ulicemi roku 1968 se nosily obrovské cedule a plakáty s vylepenými idoly Che Guevarou, Mao Tse-tungem nebo Ho Chi Minhem. První studentské protesty probudily aktivitu také v sousedních studentských městech, která se k demonstracím postupně také přidávala. Studenti vyšli do ulic protestovat proti zkostnatělým strukturám ve společnosti, zatuchlé atmosféře vysokých škol a velkým koalicím. Požadovali výuku odpovídající současnosti, rovnost společenských příležitostí, lepší studijní a životní podmínky a zastavení jaderného zbrojení. V Německu ale i beztak na konci 60. let minulého století panovalo neobyčejné napětí: Sjednocení Německa se stavbou Berlínské zdi odsunulo do nedohledna a hospodářský růst se poprvé začal zasekávat.

Studentské revolty byly sice pokojné podobně jako protest „stojícího muže“ v roce 2013 v Turecku. Ale protestující v osmašedesátém místo mlčení svůj názor vyjadřovali obléháním, demonstracemi a hudebními koncerty. Jenže se pak situace pozvolna přiostřovala. Zlom nastal po atentátu na jednoho z předáků studentského protestního hnutí Rudiho Dutschke. Demonstranti pak už odmítali házet jen rajčata a pudinkové bomby. Hnutí se radikalizovalo. Až do rozkolu v roce 1969 osmašedesátníci přesto dosáhli několika úspěchů. Například bylo nově upraveno trestní právo, sexuální trestné činy nebo definice deliktu obecného ohrožení.

Jen na chvíli online

V době Facebooku, Twitteru a dalších sociálních médií se informace o protestech rozšíří do celého světa během několika minut, a přitom ještě před pár lety informace z Turecka do Německa potřebovala několik dnů. Zatímco dřív bylo k jasné kritice nutné vyjádřit hodně slov, dnes se všechno točí kolem vizuální stránky a rozšíření napříč nejrůznějšími médii.

Dobrým příkladem je skupina Anonymous, která působí výhradně na internetu. Do širšího povědomí se dostala svými maskami z grafické novely V jako vendetta a protestními akcemi na síti. Její členové požadují svobodu projevu a bojují proti autorskoprávní lobby, scientologické církvi a za internet bez cenzury. Postup těchto skupin znamená širokou hrozbu až od doby, odkdy je svět permanentně online. Typické pro Anonymous jsou demonstrace a hackerské útoky na různé platformy a systémy.

Svého vrcholu skupina dosáhla v roce 2010, od té doby hnutí ale víceméně zmizelo z veřejného prostoru. Anonymous ale není jediné moderní protestní hnutí, které si za středobod svých aktivit zvolilo internet. Existovala ještě formace Occupy Wall Street, která byla aktivní na blozích, webových stránkách a dalších platformách. Zároveň tisíce lidí obsadily newyorský park Zuccotti, kde demonstrovaly proti vlivu bank, sociální nespravedlnosti a lačnosti superboháčů.

Diagnóza „vyhoření“

Čím to ale je, že tolik moderních protestních hnutí, která přicházejí se smysluplnými myšlenkami, cíli a koncepty, na krátký čas získají obrovskou popularitu, ale brzy nato vyhasnou? Wolfgang Michale pracuje jako novinář na volné noze a je spolutvůrcem autorského blogu Carta.info a komentuje měnící se situaci politiky a médií. V jednom svém článku zaujal stanovisko k otázce „Proč mají moderní protestní hnutí tak krátký dech?“.

„Permanentní vlčí hlad po nových informacích proměnil způsob, jakým společnosti přesycené informacemi hospodaří s pozorností,“ píše Michael a pokračuje, „kontinuální práce a stabilní organizační struktura bývají často vnímány jako stagnace a nuda.“ Michael ví, že kde se nedaří dosahovat rychlých úspěchů, tak si člověk sám velmi brzy připouští neúspěch.

„Brutální přemíra informací způsobuje neschopnost vnímat jednotlivosti a podporuje pocit, že je třeba paralelně bojovat na vícero frontách. Výsledkem je vyhoření,“ tvrdí novinář. „Tímto způsobem se protestní nálada a rozhořčení vyčerpají mnohem dříve než v minulosti.“