Tomáši, co tě na dnešní politice v Česku znepokojuje?

Rozhodně to, jak se prezident Zeman snaží zavádět poloprezidentský, ne-li přímo prezidentský systém a jak nepokrytě dosazuje na strategické pozice své věrné. Je z něj cítit, že má pocit, že mu to tady patří, a že je jen otázkou času, kdy na to přistoupí i ostatní. Vedle toho mne znepokojují rasistické postoje a projevy některých veřejných činitelů. Ti, kteří z povahy své funkce jsou nositeli norem, se na protiromských náladách podílí. Například mě mrazí, když čtu články píseckého senátora Miroslava Krejči, a vidím, jak nepokrytě šíří nenávistné a rasistické myšlení jako senátor českého Parlamentu. Bohužel to přestává být menšinový či skrývaný jev.

Jak si vysvětluješ, že dosud tolik občanských protestů i po silném mediálním rozruchu vybublá do prázdna?

To, že média řeší to, co se aktuálně děje, odpovídá jejich poslání přinášet nejnovější informace, koneckonců proto se v angličtině zprávám říká „news“. Na druhou stranu jim často chybí schopnost zasadit tyto informace do širšího kontextu minulých událostí nebo podobných případů z ciziny. S Inventurou demokracie jednou za čas pořádáme obědy pro novináře, kam pozveme také několik odborníků, kteří se dané problematice věnují. Je to veskrze populární aktivita: novináři získají cenné informace, kontakt na odborníka a ještě se dobře nají.

Přesto nemůžou být na vině jen média. Proč to nadšení a odhodlání něco měnit najednou vyvane?

Drtivá většina občanů prostě nemá čas se nějaké takové kauze věnovat dlouhodobě. Mají vlastní zaměstnání, povinnosti, rodinu, volnočasové aktivity. Nemohou být pořád v ulicích. Navíc zde není úplně vybudovaná tradice občanské angažovanosti. Po nějakém krátkodobém úsilí se lidé zase stáhnou do ulity. Mít vlastní chatu a neřešit politiku je klasický model sahající do sedmdesátých, osmdesátých let. Naštěstí ale už roste generace, která na toto zvyklá není.

Má společný projekt několika skupin „Rekonstrukce státu “ větší šanci na úspěch než předešlé akce?

Ten projekt je důležitý, fandím mu, ale ohledně jeho úspěchu moc optimistický nejsem. Bezesporu tu musí existovat dobrá základna zákonů pro rozvoj politické kultury. Na druhou stranu se na Rekonstrukci státu podílí mnoho lidí, kteří se zcela technokraticky soustředí jen na těch pár zákonů a nevšímají si větších problémů.

Proč se většina iniciativ soustředí na činnost politiků a ne na společnost?

Protože politici jsou volení zástupci nás občanů, a proto by se jim měli politici také zodpovídat. A nejúčinnější forma, jak jim adresovat svoji nespokojenost s konkrétními kroky, je právě upozorňovat na to skrz média či sociální sítě. Druhým důvodem může být, že se lidé z iniciativ příliš nesetkávají s lidmi z té „druhé“ strany, tedy z rozpolcené společnosti - tedy pokud ovšem vnímáme společnost rozpolcenou přibližně podle linie prezidentských voleb. Uznávám, že je to deficit, ale upřímně nevím, jak z toho ven.

Jak hodnotíš současný stav občanské společnosti v Česku?

Roztříštěnost charakteristická pro první dvě desetiletí se zdá být pryč. Poslední dva roky tady vidíme systematické propojování a spolupráci na dlouhodobých projektech. Ale pozor, to neznamená, že by neziskové organizace či občanská společnost byly silnější. Efekt spojení je účinný jen na krátkou chvíli. Například platforma Vraťte nám stát, která reaguje na zveřejněné rozhovory Béma a Janoušk,a , vznikla sdružením třiceti osmi neziskových organizací. Prvních pár týdnů to mělo skutečně zvuk osmatřiceti jmen, po chvíli to ale každý začal vnímat jako jednu skupinku. To samé se teď v menší míře děje s projektem Rekonstrukce státu.

Co polarizuje českou politickou scénu?

Podle mne hlavní roli hraje snaha některých politiků oprostit se od politické kultury, kterou ztělesňoval Václav Havel po Listopadu 89 a která přijde mnohým lidem vzorová pro celou českou politiku. Útoky na bývalého prezidenta Havla od jeho hlavních politických rivalů Zemana a Klause z něj pro lidi frustrované polistopadovým vývojem udělaly snadný terč. Klausovo plivání na Havlův hrob krátce před koncem svého prezidentství ukazuje, jak výrazným protivníkem pro něj Havel byl. Na rozdíl od něj ale ti, které se sami řadí mezi pokračovatele odkazu Václava Havla, k vlastní sebeprezentaci Havla nepotřebují.

Měly by se čelní osobnosti aktivistických skupin zapojit též do aktivní politiky?

Je potřeba být na obou stranách. Těm, kdo jsou se současným stavem nespokojení, nic jiného nezbývá při současné osobnostní vyprázdněnosti hlavních politických stran. Tento náročný úkol ale ještě více ztěžuje stigmatizace politické kariéry a stranictví.

Chceš jít sám do politiky?

V dohledné době neplánuji oblékat dres nějakého konkrétního uskupení. Navíc ze současného spektra nevidím žádnou stranu, která by mi vyhovovala. Rozhodně ale počítám s tím, že bych se účastnil toho původního smyslu politiky, totiž souboje idejí a myšlenek o to, kam by se naše společnost měla posouvat a směřovat. Politika jako péče o polis, ve kterém žiji, je mi velmi blízká. Rád bych přispíval svými odbornými znalostmi k tomu, aby se česká politika mohla posouvat dopředu.

Co konkrétně tebe přimělo k občanské aktivitě?

Trochu klasika - chtěl jsem se prostě aktivně zapojit do dění okolo sebe. Ale abych zase nevykládal jen fráze o tom, že nechci nadávat u piva: začal jsem samozřejmě z velké části proto, že jsem věřil, že tato angažovanost přinese také něco pro mne. Že díky tomu získám zkušenosti, větší přehled a jistotu při jednání s lidmi různého postavení. A to se vše naplnilo.

Kdyby sis mohl přát jednu věc, kterou by Inventura demokracie nebo nějaká jiná podobná iniciativa mohla změnit, co by to bylo?

Svoji aktivitou chceme pomoct motivovat lidi k tomu, aby se vyjadřovali k aktuálnímu dění, volili, psali svým zastupitelům, chodili na lokální zastupitelstva, a když politické jednání přesáhne únosnou mez, aby se proti tomu postavili třeba i svoláním demonstrace.

Na čem v současnosti pracují členové Inventury demokracie?

Pracujeme na projektu skutečné inventury kořenů české demokracie. Zpovídáme osobnosti, které byly u přelomových událostí po roce 1989. Dozvídáme se neuvěřitelně zajímavé příběhy o tom, na jakých základech náš současný politický systém a kultura stojí. Nechceme, aby se vytratily s odchodem těchto pamětníků. Obecně jsme ale připraveni se ozvat, kdykoli je potřeba, a to považuji za zásadní prvek každé občanské společnosti.