„Není to nejlepší, ale může být hůř“

Foto: © Jiří ŠtefekFoto: © Jiří Štefek
Politolog Jiří Štefek je od roku 2009 redaktorem týdeníku „Týden“. Foto: © Jiří Štefek

V posledním říjnovém víkendu půjdou Češi k předčasným volbám do Poslanecké sněmovny. V červnu padla vláda a Sněmovna se pak sama rozpustila. Vládne prezidentem jmenovaná vláda, ovšem bez důvěry parlamentu. V předvolebním boji se vytahují hesla o autokratických choutkách prezidenta Zemana, nevypočitatelných a mocichtivých podnikatelích, zkorumpované pravici a hrozbě návratu komunistů k moci. Je demokracie v Česku ohrožena? Proč je politická situace nepřehledná? Odpovědi jsme hledali u politologa Jiřího Štefka, redaktora časopisu „Týden“.

Po třech letech neustálé vládní krize v červnu padla vláda Petra Nečase. Měla vůbec šanci přežít do řádného termínu voleb?

Zpětně se dá krok Petra Nečase označit jako unáhlený, protože všichni zadržení exposlanci byli z vazby propuštěni, stejně jako jeho asistentka a nyní manželka Jana Nečasová (dříve Nagyová). Nicméně onen noční zátah na Úřadě vlády [zatčení některých úředníků kvůli podezření ze zneužití pravomocí při odposlechu premiérovy tehdejší ženy. Pozn. redakce] už byl pouze pomyslnou třešinkou na dortu, vezmeme-li v úvahu, kolik vládních krizí tomu předcházelo a frustraci z nejdelší ekonomické recese v české historii. Nečas to mohl přestát, ale pravděpodobně chtěl ODS zachránit předtím, než se od ní voliči odvrátí úplně a klesne pod pětiprocentní hranici.

Proč téma pádu vlády nedominuje předvolební kampani?

Protože, řeknu-li to s nadsázkou, dnes už nikdo neví, kdo byl Petr Nečas. Hlavní štěpnou linií bude tvořit Kalousek versus Zeman, zachování parlamentní demokracie versus posilování role prezidenta Zemana. Tuhle kartu jako první ze země sebral Miroslav Kalousek, který je osobnostně asi jediný schopen Zemanovi vzdorovat.

A naopak SPOZ (Strana práv občanů – Zemanovci), se na billboardech chlubí, že „zastavila Kalouska“.

Přesně tak. Tohle populistické heslo má potřebnou volební údernost a sází na pohodlnost potenciálního voliče, který se nepozastaví nad tím, že to vlastně není pravda. SPOZ nebyla v parlamentu a pokud někdo měl zásluhu na odstavení Kalouska od moci, tedy na pádu vlády a rozpuštění Sněmovny, byl to prezident Zeman. Ten tímto heslem koneckonců vyhrál prezidentské volby.

Foto: © Patrick Hamouz
Chlubí se něčím, co nedokázali: Zemanovci. Foto: © Patrick Hamouz

Protiví se demokratickým principům, když v názvu strany figuruje jméno prezidenta, nota bene když jeho tvář a osobní doporučení dominuje předvolební kampani?

Neprotiví, byť je to neobvyklé. Jak poznamenal Miroslav Kalousek, existovala v československé historii jen trojice stran, v jejímž názvu figurovalo jméno předáka – Henleinovci, Hlinkovci na Slovensku a republikánští Sládkovci [začátkem 90. let 20. století xenofobní sdružení dr. Miroslava Sládka, pozn. redakce], kteří byli zakázání v 90. letech. To o charakteru těchto uskupení leccos prozrazuje.

Prezident se nechal slyšet, že nenechá sestavit „pravolevý slepenec“, tj. levicové ČSSD a pravicové TOP 09. Jak to můžeme interpretovat?

Z jeho strany se jedná o politickou hru. Jakmile vznikne parlamentní většina, nemůže se jí v konečném důsledku vzepřít. Může sice trucovat a sestavit vládu opět podle vlastního výběru, současná Ústava však dává prezidentovi pouze dva pokusy, třetí by dostal předseda Sněmovny. Prezident by tu svou vládu sice teoreticky nechat vládnout bez důvěry v demisi, to už by si ale koledoval o žalobu za velezradu a vláda by beztak nic neprosadila, neboť by proti ní stála Poslanecká sněmovna. Skutečná síla tkví v parlamentu. Zemanův výrok se ale také dá interpretovat jako snaha o posílení SPOZ, aby se dostala do Sněmovny a coby levicová strana i do vlády.

Neodporuje to ale principu nadstranickosti prezidenta?

Ústava výslovně nezakazuje nic z toho, co Zeman dělá. My ovšem poměřujeme všechny prezidenty podle vzoru Václava Havla. Ani Václav Klaus nebyl nadstranickým prezidentem. Na druhou stranu toto vše svědčí o nevyspělosti české politické kultury.

Přesto prezidentovo chování vyvolává obavy…

Dá se očekávat, že se vítěz voleb, ať to bude ČSSD či pravice, bude snažit pravomoci prezidenta v ústavě zpřesnit či omezit. Přestože byla mnohokrát pozměňována, nemění to nic na faktu, že česká ústava byla „spíchnuta horkou jehlou“. Její text je mnohdy vágně formulován. Dosud jsme byli zvyklí, především od prezidenta Havla, že se dodržovalo něco, co nazýváme duchem ústavy, ústavními zvyklostmi. Ty ale současný prezident Zeman označil za idiotské, takže potom nám zbývá už jen ten vágní text.

Média současnou politickou situaci prezentují jako souboj tří bloků – stran zkorumpované padlé vlády, levice, od níž hrozí buďto návrat komunistů k moci nebo vzestup moci prezidenta, a nových uskupení typu „ANO!“ podnikatele Babiše, jejichž upřímná motivace změnit politiku v Česku bývá zpochybňována. Jak to působí na rozhodování voličů?

Obecně bych roli médií nepřeceňoval. Už přímá volba prezidenta ukázala, jak jsou vůči tlaku médií lidé imunní. Tehdy se utvořila obrovská mediální fronta na podporu Karla Schwarzenberga, a přesto ve druhém kole vyhrál Zeman s rozdílem skoro 10 procent. Navíc až jedna třetina lidí neví, koho volit, a rozhoduje se na poslední chvíli. Právě tahle masa třímá v rukou ohromnou nepředvídatelnou sílu.

Foto: © Patrick Hamouz
Podnikatel Andrej Babiš vystupuje se svým uskupením „Ano!“. Foto: © Patrick Hamouz

Babišovo „ANO!“ nicméně připomíná „Věci veřejné“ – před volbami založenou stranu, která se dostala do vlády, ale od začátku ji rozvracela a sama se rozpadla a u voličů odepsala. Proč je „ANO!“ v některých průzkumech druhou nejsilnější stranou?

Určité analogie tu jsou, Babiš je ale mnohem bohatší než Bárta. S majetkem okolo sta miliard korun se na rozdíl od Věcí veřejných nepotřebuje přiživovat na státu. Navíc, zatímco VV kandidovaly v minulých volbách proti politickým dinosaurům, nakonec se dvěma spojily. Babiš jde proti všem a nezastírá, že chce stát řídit jako firmu, a snaží se hrát na strunu zkorumpovaných politiků, což je ostatně to, co lidem na politicích vadí.

Komunisté získávají v průzkumech mezi patnácti a dvaceti procenty. Hrozí jejich návrat k moci?

Fakticky jejich návrat už nastal. Uspěli v krajských volbách, mají dva hejtmany, v několika krajích se podílejí na správě. Jejich účast na moci na centrální úrovni by však měla nepochybně větší symbolický význam. Jakkoli to teď může vypadat, čas, kdy by byla česká společnost ochotna akceptovat komunisty přímo ve vládě, ještě nenastal. Možná je ale jejich tichá podpora menšinové levicové vládě. Za tu si pak ale nechají patřičně mocensky zaplatit.

Proč jejich podpora mezi Čechy stále stoupá?

Podle mě se nejedná o nostalgii, ale vzdor a protest. Voličské jádro jim vymírá, ale stoupá počet naštvaných lidí, kteří se svým hlasem mohou mstít – těm, které viní za svou životní situaci, či těm, kteří se podle nich mají líp.

Když ale organizace Člověk v tísni pořádala „volby“ pro středoškoláky, nejlépe se umístila nacionalistická a rasistická Dělnická strana…

Jsem přesvědčen, že v opravdových volbách by svůj hlas dali některé z demokratických stran. Nechci zlehčovat výsledky toho průzkumu, mezi českými studenty má obecně navrch pravice, ale vysoká procenta pro Dělnickou stranu bych interpretoval jako určitý nedostatek osobní integrity a výsledek přejímání zjednodušených populistických hesel, kterými je společnost stále častěji sycena.

Foto: © Patrick Hamouz
Přes klesající voličskou podporu v průzkumech stále platí ČSSD jako pravděpodobný vítěz voleb. Foto: © Patrick Hamouz

Aby těch zvláštních jevů nebylo málo, vládne nám přechodná vláda, která nedostala důvěru Poslanecké sněmovny. Navíc v ní sedí členové strany, která nese prezidentovo jméno.

Současná vláda má velmi omezené možnosti. Protože nemáme Poslaneckou sněmovnu, lze předkládat pouze zákonná opatření. To ale nemění nic na faktu, že její členové jsou blízcí prezidentu Zemanovi, případně premiéru Rusnokovi. Můžeme si sice myslet, co chceme, když si prezident jmenuje vládu podle svého gusta, nicméně text Ústavy mu toto nezakazuje.

Oproti jiným demokratickým zemím se politická situace v Česku nezdá moc stabilní. Čím se to dá vysvětlit?

Západní země měly čas vyvíjet svou demokracii a hodnoty už od druhé světové války, my měli komunisty. V poválečné Francii se podobné přešlapy děly taky. A když se podíváme na východ na Slovensko nebo Maďarsko, kdo ví, jestli tam ta situace není ještě horší. Česko na tom v rámci Evropy není nejhůř, vždyť i v Itálii se vlády střídají jako na běžícím páse a o přehlednosti řecké politiky by se dalo polemizovat. Neviděl bych to tak dramaticky, máme za sebou dvacet čtyři let demokracie a řekl bych, že potřebujeme ještě dvě až tři volební období, než nastoupí generace mladších politiků, jejichž hodnotový systém a styl přemýšlení nebyl kován za doby normalizace.

Rozhovor vedla Klára Bulantová

Copyright: jádu / Goethe-Institut Praha
říjen 2013

    Témata jádu

    #Klartexte – Na rovinu
    Pozorné, nevzrušené a kritické přijímání médií pomáhá. Ten, kdo rozumí a umí rozpoznat mechanismy mediální manipulace a dezinformace, minimalizuje riziko, že bude podveden. To je cílem našeho projektu #Klartexte. více...

    Na venkově
    Klišé o venkově a provinčnosti existuje (ve městě) spousta. Ale co je na tom vlastně pravdy? Porozhlédli jsme se. více...

    Smíšená čtyřhra | V4
    Sloupkaři ze Slovenska, Česka, Maďarska a Polska zkoumají témata jako je význam Evropy, pravicový populismus, národní suverenita, společenské změny, arogance západního pohledu – a prolamují tak státní a myšlenkové hranice. více...

    Až po uši
    Hlasy, tóny, zvuky. Příjemné i nepříjemné. Takové, které (pro nás) něco znamenají, a takové, které jsou jen zvukem sami o sobě. Takové, co vycházejí zvenčí, ale samozřejmě i takové, které vydáváme my sami. Ať už to umíme, chceme nebo musíme: natahovat uši se vyplatí. více...

    Dnes je zítra
    Nebo je to naopak?! A nebylo taky včera už jednou zítra? V jakém světě bychom vlastně rádi žili? A jak dlouho chceme čekat, než se stane realitou? více...

    V očích pozorovatele
    … tkví krása. Ale i ošklivost – a to všechno, co je mezi tím. Jakožto pozorovatelé jsme jen zřídka sami. A jako pozorovaní vlastně nikdy. více...

    Někam patřit
    Integrace se stala ve veřejném diskurzu mantrou. Zapomíná se ale na to, že se jedná o individuální proces, který něco vyžaduje i od nás samotných. více...

    Archiv témat
    Starší témata jádu najdeš v archivu témat. více...