Pověz mi, Saskie, ve kterých wittorfských spolcích jsi aktivní?

No, tak to by byl střelecký spolek a taky spolek záložníků a sportovních střelců Kyffhäuserkameradschaft. Kromě toho dělám v tělovýchovné jednotě jazz dance a manžel mě před nějakou dobou taky přivedl k dobrovolným hasičům. Ve spolku Kyffhäuserkameradschaft se mimoto víc než deset let starám o tiskovou činnost. Ve střeleckém spolku jsem ji převzala taky a ještě tam působím jako zástupkyně hospodáře [ten mj. vykonává dohled, má na starosti inventář, plánování a řízení provozu – pozn. překl. ].

Tím pádem jsi zřejmě ve všech velkých spolcích v obci, nemám pravdu?

Téměř. Ještě mi chybí Mužský sbor. Tam mě ale z pochopitelných důvodů nepustí, kluci chtějí zůstat sami mezi sebou. (smích) Nehledě na právě jmenované máme i menší spolky, třeba Fotoklub. Jsou to ale spíš nevelké skupiny se speciálnějšími zájmy, logicky mají i méně členů. Jde v nich také víc o obsah, zatímco u sportu a střelců je důležitý i aspekt pospolitosti.

Dobrá poznámka. Do jaké míry je podle tebe členství ve spolcích důležité pro integraci do života vesnice?

Myslíš, jestli pokradmu nepomlouváme lidi, kteří se o spolky nezajímají? Kteří se nedostavují na tak strašlivě významné akce, jako jsou střelecká slavnost či dožínky, a vůbec se spíš drží společných aktivit stranou? (smích)

Slyším správně lehce ironický tón?

Trochu jo. Protože to je přesně typické klišé, s nímž lidé na venkově často bojují. Bydlíme na vesnici, takže máme sklon k „drbání“. (smích) Já to vidím takhle: do jaké míry se chce člověk do spolků zapojit, je čistě jeho věc, a vlastně ani u nás ve Wittorfu nevnímám žádné negativní reakce, když se do vesnice přistěhuje někdo nový a neprojeví o spolky zájem. Spolky jsou pouze nabídkou. Dřív to ale bývalo trochu jiné, řekla bych. Než byl internet, představoval život ve spolku ten nejjednodušší způsob, jak navázat kontakty a přátelství. Dnes to jde on-line skoro ještě snáz. Mimoto se na netu taky najdou zájmové skupiny snad pro každý koníček, i atypický. Pro odbornou diskuzi o fotografii už není třeba být členem Fotoklubu.

A jak to vypadá, když někdo například usiluje o politickou kariéru? Když chce kandidovat do obecní či městské rady? Mohou spolky posloužit i jako určitý odrazový můstek?

Spolky jsou rozhodně fórem, kde lze demonstrovat svou přítomnost, zvyšovat svou známost. A hlavně na rovině komunální politiky určitě hraje roli, koho u voleb zakřížkujete. Kamarád střelec nebo kamarádka z aerobiku může zabodovat lépe než někdo, koho znáte v lepším případě od vidění, s kým jste kromě pozdravu „dobrý den“ zatím neprohodili jediné slovo a kdo se chce, evidentně znenadání, angažovat pro obec. Naprosto nezbytné ale členství ve spolku není. Náš starosta je toho dokonce dobrým příkladem. Pokud jde o spolky, drží se spíš zpátky, přesto je ale v dění ve vesnici stále přítomný.

Takže jde spíš o přítomnost než o to být kupříkladu dobrým střelcem či senzačním fotbalistou? Jde víc o to vidět a být viděn než o obsah?

Upřímně? O to jde přece v politice dost často, alespoň je to můj dojem. Je to podobné jako s volebními plakáty, z nichž se na vás na každém rohu šklebí Merkelová, Steinbrück a spol. Já za sebe tedy musím říct, že jsem byla ráda, když cedule po volbách zase zmizely, už jsem se na ty lidi skoro ani nemohla dívat. (smích) Mimochodem, to je takový fenomén: ve volebním roce je nápadně hodně uchazečů o politický úřad najednou k vidění na každé slavnosti, oblékají si kvůli tomu dokonce uniformu. Kandidát do Spolkového sněmu pobíhá na střelecké slavnosti v první řadě a budoucí předseda okresního úřadu jede na dožínkovém voze – až do příštích voleb je člověk víckrát neuvidí. Nechci ale samozřejmě nikomu podsouvat, že se dostavil z jiných důvodů, než aby radostně oslavoval.

A jak je to vlastně s tebou? Taky by ses jednou ráda nechala zvolit do obecní rady? Usiluješ o nějakou formu politické kariéry?

(velice spontánně a v doprovodu mohutného kroucení hlavou) Ne! Bože chraň, to není vůbec pro mě.